Přímá demokracie v dennodenní praxi Švýcarska

Jak funguje a proč může dobře fungovat i jinde

–Vladimír Rott, 5./12.3.18

.pdf na vjrott.com→
5.3.18 vyšlo (ne zcela dopsané:) na casopisargument.cz→

Co je demokracie a demokracie Švýcarska

“Demokracie je takové uspořádání státu, v kterém lid (řecky demos), tedy společenství všech plnoprávných občanů (samozřejmě včetně nezávislých a kvalifikovaných odborníků a nezávislých a kvalifikovaných volených zástupců) – a ne (pouze) jedinec nebo (malá) skupina či některé skupiny mocných – vykonává správu věcí společných, veřejných, včetně vládnutí – neboli suverenitu.

Ve středověku bylo něco jako demokracie zcela vyjímečné …práva na spoluúčast (participaci) byla …omezená …a platila jako privilegia, udělená mocnářem, panovníkem pouze některým z “vyšších” skupin.

Teprve moderní demokracie, jak se začala prosazovat po Americké a Francouzské revoluci, zaručuje Politická práva jako důsledek Lidských práv, jejichž ochrana se stala jedním z hlavních úkolů demokratického státu.

Pro …demokracii je Švýcarsko zvláště zajímavé, protože …se v něm moderní liberální demokracie prosadila poměrně brzy, se vznikem spolkového státu v roce 1848, a získala obzvláštní formu zavedením nástrojů přímé demokracie – po tradičně obecních, městských – také na kantonální a celostátní, spolkové úrovni.”

–Andreas Suter, Georg Kreis: Demokracie¹⁾

Demokracie, politický systém Švýcarska, na webu ch.ch

Demokratie, das politische System der Schweiz (de)
Démocratie, la système politique suisse (fr)
Democrazia, il sistema politico svizzero (it)
Democrazia, il sistem politic svizzer (rm)
Democracy, the Swiss political system (en)

Jak přímá demokracie ve Švýcarsku funguje, čeho je částí

To co se nazývá přímá demokracie – dále i, řidčeji, demokracie deliberativní, konsensuální, participativní (participace) a, zejména, konkordantní – je ve Švýcarsku částí toho, jak všichni na politice zúčastnění – lid, jejich zastupitelé, odborné a zájmové spolky, svazy, komory – o společných věcech a řešeních diskutují, jak komunikují, diskusi ovlivňují a jak kolektivně rozhodují.

Poznámka – Lid jsou občané, ale čím dál tím více i obyvatelé, společenství všech k hlasování a volbám způsobilých. Mezi spolky patří jak všemožné odborné a zájmové svazy, NGOs, tak také politické strany, ty ale bez jakýchkoliv privilegií jinde obvyklých, samozřejmé také je, že strany nejsou placeny z veřejných peněz.

Společné společně, včetně zodpovědnosti – od diskusí, přes návrhy řešení, diskusí a rozhodování o nich, po uvedení do života, a další diskuse

Tyto společenské procesy tzv. “tvorby politické vůle a rozhodování” probíhají od identifikování a formulování problémů, přes jejich veřejnou diskusi (“diskurs”, jak této diskusi říkají teoretici). Od diskuse jak zásadní, o principech a ve všech souvislostech, tak o jejich důležitosti a naléhavosti. Po diskusi konkrétních možností a způsobů jejich řešení se všemi partnery, včetně těch za ně věcně, odborně odpovědných. Společná politická odpovědnost je daná širokou spoluúčastí / participací rovných (viz: égalité), která, samozřejmě, nemá jinde stále ještě obvyklé hierarchie, nadřazování někoho nad někým či vylučování těch či oněch.

Poznámka – Ale ani lid, vrcholný suverén, není nad nikoho povýšen – něco co uniká mnohým tzv. “populistickým” hnutím ať už tzv. “levicovým” či “pravicovým”.

Řešení problémů, jejich návrhy, se do společných procesů “tvorby politické vůle a rozhodování” dostávají pokud je možné je již dostatečně konkretizovat, a pak i určit jak je realizovat. I jak je právně zakotvit – změnou nebo doplněním ústavy (buď formulovaných článkem, změnou či doplňkem příslušného článku, nebo zadáním zásad řešení), změnou zákonů, jejich vznikem i zrušením, jinými právně závaznými usneseními, přípravou (veřejných) úvěrů, včetně daňových souvislostí, či mezinárodní smlouvou, její úpravou. Dále i pokud je jasné, jak konkrétně o řešení rozhodnout – přičemž suverénem vždy zůstává lid (občané)

Pokud řešení ještě není možné dostatečně konkretizovat, zůstává na politické a veřejné agendě, zpravidla ale s menší (časovou) prioritou, která se, samozřejmě, kdykoliv může změnit.

Samozřejmě že tvorba politické vůle a rozhodování neprobíhají vždy racionálně – svůj vliv mohou mít, tedy mají také emoce, sociální vazby, aktuální události, nedostatek času, nedostatečné informace a nejrůznější nejistoty.

Od participace elit k participaci všech, pluralitě a konsensu

V dobách Starého režimu (Ancien Régime 18. století), před vznikem moderní demokracie od poloviny 19. století byla tvorba politické vůle a rozhodování věcí Rad (obecních, kantonálních a šlechtických, biskupských), Stavovských sněmů, Zemských sněmů, Obecních shromáždění a Úředních dotazů (“průzkumů mínění”).

Pro dnešní demokracii je samozřejmé, že tvorba politické vůle a rozhodování probíhají v širokém konsensu, společně se všemi partnery – na rozdíl od většinového (majoritního), ryze zastupitelského (reprezentativního) způsobu dodnes zachovaného jinde, v těch společnostech, které neberou ohled na menšiny a/nebo pluralitu a tím si zachovávají i jednu z příčin konfliktů.

Partneři politiky, v politice jako společné věci všech

Tvorba politické vůle ve Švýcarsku se vyznačuje velkým počtem zúčastněných, řadou možností jak se účastnit, zvykem a dovednostmi dosáhnout konsensu, dostatečnou dobou na hledání řešení i v kontroverzních záležitostech a vysokou akceptací výsledků.

Charakteristická je spoluúčast občanů na identifikování a určování témat, na jejich řešeních. A rozhodování o nich, formálně zaručených politickými právy – které jsou dalším stupněm občanských práv a svobod, lidských práv – včetně hlasovacího a volebních práva.²⁾ Od přelomu 19. a 20. století je spoluúčast rozšiřována i v oblasti hospodářství.³⁾

Partnery v tvorbě politické vůle a rozhodování jsou veřejné (státní) instituce – Spolková rada (spolková vláda), sedmičlenná, pracující kolegiálně v konsensu a v partnerství s odborně kompetentními a odpovědnými odděleními spolkové správy (ministerstvy), dále Spolkové shromáždění (parlament) s Národní radou (zastoupení lidu) a Stavovskou radou (zastoupení kantonů), soudy, kantony a obce s příslušnými institucemi a organizacemi.

Dalšímí, nestátními partnery jsou (mimo občanů, vrcholného suveréna), zájmová seskupení – komory, politické strany, sdružení, spolky, svazy (všechny s právní formou spolku) – a média, samozřejmě nezávislá. Zahraničními partnery mohou být jednotlivé vlády nebo mezinárodní organizace, jak mezivládní (Intergovernmental Organizations, IGOs), nebo společenství, jako např. i EU, tak nestátní (Nongovernmental Organizations, NGOs).

Velký počet zúčastněných je dán komplexní strukturou státu, společnosti a hospodářství, sfér navzájem propojených ale zároveň s jasně oddělenými úkoly a stanovisky, mnohdy i kontroverzními. 26 kantonů a 2’500 obcí (od nejmenších s několika obyvateli až po města, centra metropolitních regionů) má podstatná práva samosprávy a spoluúčasti. Samozřejmě jsou zahrnuty zájmy jednotlivých skupin – jako jazykových, konfesních a všech těch zastupujících ty nejrůznější zájmy.

Zásada konsensu, konkordance

Zásada konsensu, jeden ze základů tvorby politické vůle a rozhodování, určuje také fungování institucí, ústavou zaručená politická práva, volební systém, a systém exekutivní (vládnutí). Tvorba politické vůle rozhodováním lidu, občanů v hlasováních (každé čtvrtletí na obecní, kantonální, celostátní a mezinárodní úrovni) je zároveň také tvorbou politické vůle celého státu.

Poznámka – Komplexní procesy takové tvorby politické vůle a rozhodování teoretici nazývají “konkordance”.⁵⁾

Na formalitách nezáleží, rozhodující je podstata věci

Spoluúčast může být (zcela) neformální nebo tzv. institucionalizovaná. O institucionalizované mluvíme, když je již nějakou dobu zaběhlá a/nebo když je upravena zákonem – jako např. spoluúčast svazů na přípravě a provádění zákonů v tzv. konzultačním procesu.⁴⁾

Referenda, lidové iniciativy, hlasování o nich – prospívá i reprezentantům

Hlasovací a volební právo na spolkové úrovni zakotvila spolková ústava v roce 1848. Od roku 1874 může část občanů vyvolat referendum, hlasování k novým či změněným zákonům.⁷⁾ Již jen díky této možnost si zákonodárci zvykli na to, zohlednit všechny nejrůznější požadavky, tím kterým zákonem upravené. Od roku 1891 může část občanů předložit k hlasování změny a doplňky ústavy, formulované v lidové iniciativě.⁸⁾ Tímto mohou zájmová seskupení předložit své požadavky přímo lidu, občanům. Každému hlasování předchází několikaměsíční intenzivní společenská diskuse (“diskurs”).

Poznámka – Iniciativa a referendum, jakkoliv pro přímou demokracii důležité, se ve snahách o ni často považují za její obsah (např./mj. diskuse v Rakousku, Česku, na Slovensku, částečně v Německu, Nizozemí i v EU). Tento základní omyl vede k mnohým zklamáním, navíc zesíleným přílišnými omezeními a překážkami – jako např. v podstatě pouze nezávazná petice místo závazné iniciativy, nedostatečná diskuze, nedostatečné zahrnutí všech a, v neposlední řadě, nedostatek kvalifikace jak společensky politické tak odborné. Tak vznikají mnohé, i těžké nehody, jako např. Brexit, který je “parádním” příkladem pro zejména onen nedostatek kvalifikace jak společensky politické tak odborné.

Poznámka – Proslulou ostudou Švýcarska je, že prosazení hlasovacího a volebního právo skutečně pro všechny, nejen občany ale i občanky, na spolkové úrovni trvalo podstatně déle než mnoze jinde (1971). Tuto ostudu lehce zmírňuje to, že na úrovni kantonů se tak dělo o něco dříve (od 1958, v posledním z nich dokonce až 1990).²⁾

Místo většinového systému, koalice vs. opozice – systém poměrný s účastí všech, konsensuální a konkordantní

Od roku 1919 je národní komora parlamentu volena poměrným systémem,⁹⁾ ale bez jakýchkoliv omezení či “přepočítávaní”¹⁰⁾ jinde dodnes často obvyklých – což také umožnilo vznik a činnost dalších politických stran a hnutí v od té doby sílícím konsensuálním, konkordantním systému.⁵⁾ Prakticky ve všech obcích, kantonech i ve spolku je tak i umožněna účast všech reprezentantů – a jejich voličů – na politice, a na vládnutí, aniž by bylo nutné tento zvyk nějak právně upravovat.

Největší politický vliv na tvorbu politické vůle, a na její výsledky, mají vláda, (spolková) správa a silné hospodářské svazy. Vznikem konsensuálních nástrojů a postupů, a tím i dalších rovnoprávných účastníků, od roku 1919 pozvolna pozbyly na vlivu do té doby dominující účastníci – zprvu politická strana FDP/PRD/PLR a podstatně slabší CVP/PDC/PPD, později i SP/PS/PS a předchůdkyně dnešní SVP/UDC/PPS.

Poznámka – Proces decentralizace moci politických stran v současné době lehce až silněji znejišťuje ty společnosti, které tímto vývojem teprve začínají procházet, aniž by ale jejich politické “elity” nabízely skutečná řešení. Což ale, na druhé straně, posiluje diskusi a snahy o více demokracie, větší participaci, přímou demokracii, o první kroky k nim.⁶⁾

Taková přímá demokracie – se vším co k ní patří – může dobře fungovat i jinde…

Nejen v obcích, regionech, ve spolku – ale i na mezinárodní úrovni – je společná tvorba všech společných věcí samozřejmostí. Neexistují (věcné) důvody, proč by to nebylo možné i jinde.

S postupující globalizací je čím dál tím méně možné řešit společné problémy zejména, či dokonce výlučně, v dříve obvyklých hranicích obcí, kantonů (zemí, regionů) nebo spolku (státu, federace). Tvorba politické vůle a rozhodování, jejíž částí je přímá demokracie, zahrnuje nejrůznější (odborné, věcné, tematické) oblasti přes nejrůznější hranice – což je, historicky podmíněno, tradičně záležitost především vlád a státních správ.

Ale čím více věcí je třeba řešit na mezinárodní úrovni, tím větší má být i účast parlamentů a občanů i na nich. Obdobně silná, jako ji dnes již mají mezinárodně organizovaná zájmová seskupení – ať mezivládní, hospodářská, odborná, nezisková, zisková, státní či nestátní.

První kroky k přímé demokracii, k větší účasti lidi na jejich společných věcech, jakkoliv zatím “opatrné”, “malé” a zkušenosti s nimi ukazují, jak je dobře možné “švýcarskou” demokracii začít uskutečňovat i jinde.⁶⁾

Doufejme, že tyto kroky povedou i k poznání, že skutečná, moderní demokracie není to co se mnohde stále ještě za ní považuje či prohlašuje (jako i mnohde v EU, ať “nové” či “staré”), ale co – v podstatě – je pouze věcí malé či některé skupiny mocných, klik a jejich jedinců. Jedno, jestli se tací mocní mění občas, málokdy nebo “vůbec ne” – ať už bez útlaku, násilí nebo, bohužel, stále ještě s ním.

…a vede k vysoké spokojenosti

I v poslední době tak diskutovaná (hospodářská) nerovnost je ve Švýcarsku podstatně menší než jinde, jeden z důsledků nízké nerovnosti společenské i politické (“mocenské”). Což je jedním z rysů vyspělých, moderních demokracií s rozvinutou participací. Stejně jako vysoká spokojenost lidí, kterou v Evropě Švýcaři sdílí s Dány a některými dalšími seveřany, jejichž participace je ale spíše “pasivní”, “dána zhora”. Švýcarům spíše sedí ta aktivní, ta daná jimi samými – a v této naší přítomnosti vidím budoucnost i jiných, v Evropě i jinde.

Odkazy, reference

Tvorba politické vůle a rozhodování (na vjrott.com/d-ch-cs) – (de) Politische Willensbildung / (fr) Formation de la volonté politique / (it) Formazione della volontà politica
–Silvano Moeckli, Historický lexikon Švýcarska (HLS), překlad Vladimír Rott