Skotsko po referendu: co ještě chybí na cestě k demokracii?

KN 38/14 – Společnost a politika, Zahraničí
Skotsko po referendu: co ještě chybí na cestě k demokracii?
Vladimír Rott

Tento text byl psán den před skotským referendem. Týká se otázek, které nezmizí ze světa s kladným ani záporným výsledkem hlasování o skotské nezávislosti.

“Ano, samozřejmě jsem pro samostatnost, ale nejen pro Skotsko – pro všechny, kdekoliv už žijí. Skutečná samostatnost by znamenala, konečně, osvobození od feudálního systému, ve kterém více než polovina Skotska patří pětistovce lidí (tedy necelé setině procenta z 5,3 milionu lidí, co v zemi žijí).
…Je jedno, jak se ve Skotsku rozhodneme, pokud se nic nezmění, tak náš osud bude určován těmi samými koncerny a spekulanty jako dosud. A naše vláda si bude i nadále dělat s rozhodnutími lidí na lokální úrovni, cokoliv se jí zlíbí. Současná, referendem vyvolaná, debata se vede o hospodářství, o měně, o zájmech finančníků či armády.
…Ale o naší krajině, v níž žijeme, a o skutečně demokratickém uspořádání našich věcí není nic moc slyšet. Inspirujeme se mýty sahajícími do minulosti, které tak milujeme, bájemi a pověstmi naší země – a jak málo nás zajímá ona sama dnes!
…Cesta vpřed, ve Skotsku, stejně jako jinde, je jen a pouze v přímém zastoupení, spoluúčasti lidí, skutečném přerozdělení půdy a bohatství, a − především − v politice skutečné péče o životní prostředí, podporující zdraví a spokojenost všeho živého.”

To jsou některé myšlenky, které před hlasováním (v ČR referendum, někdy i “volby”) napsal John Burnside, skotský spisovatel, básník a publicista, původně systémový analytik, v Neue Zürcher Zeitung 16.9.14 a, spolu s dalšími, v The Guardian 19.7.14.

Diskuse a debaty o právě aktuálním skotském referendu hýbají skotskou společností po celém světě. A nejen jí. Málem tolik pozornosti – přinejmenším v kruzích zasazujících se o více demokracie v Evropě (zmíněných zde a v KN 38/14 zde) – naposled vyvolala možnost, před třemi lety daná Islanďanům, psát připomínky a podávat návrhy online k islandské ústavě (viz též KN 2-3/11, s. 10 PDF zde).

Události, naděje – a změny k lepšímu

Co takové události mohou přinést lidem, jejich životu? Pro demokracii, její vývoj – více demokracie, spoluúčasti, samosprávy, větší politická práva? Pro lepší spravedlnost a proti chudobě – lepší rozdělení společného bohatství, výsledků práce, přírodních zdrojů? Pro naši zemi a vše živé na ní – lepší péči o zdravější životní prostředí, vodu, vzduch, i o to, co pěstujeme a jíme?

Pro vývoj demokracie je zajímavé podívat se na to, co se děje, pokud takové události – jakou je i skotské referendum nebo islandská tvorba ústavy – jsou pouze výjimečné, ojedinělé, “nasazeny shora”. V dobrém případě mohou, jako “demokratické okamžiky”, “demokratická okénka”, přispět ke konstruktivní diskusi společnosti, a to jaksepatří rozporuplné (kontroverzní). A k “chuti na víc”. A tím i pohnout věcmi. V případě ne už tak dobrém, či dokonce špatném, ona “okénka brzy zabouchnutá” pouze přispívají k nespokojenosti, protestům. K rezignaci lidí. K touhám, spojeným často s obavou, že “stejně nebudou splněny”, či s hledáním někoho, něčeho, co je nám “nějak”, jedno už jak, vyplní.

Měřit demokracii

“Dobrost” nebo “špatnost” na “škále demokracie” znamená míru a kvalitu dění ve společnosti, ve společné politice – míru a kvalitu závaznosti rozhodnutí, závaznosti jak psané, tak i nepsané; debat, diskusí jim předcházejících, je doprovázejících a po nich pokračujících; zahrnutí pokud možno všech, pokud o tu či onu věc mají zájem; vyváženosti řešení; kompetentnosti odborné a sociální; kontinuity, jistoty a zároveň i vývoje.(1)

Island a nedotažená participace

Podívejme se na příklad Islandu, jehož nezávislost na Dánsku v roce 1944 Islanďané, spolu s ústavou, potvrdili v referendu valnou většinou 95 %. Dnes na Islandu, ostrově “odpradávna” značně vulkanickém a ledovcovém o rozloze něco přes sto tisíc km2, žije kolem třetiny milionu obyvatel. Delší dobu Islanďanům docela vyhovoval způsob vládnutí vymodelovaný podle dánského – vy vládněte, spravujte stát, my se staráme pouze o své (k čemuž vládnutí, správa věcí nepatří).

K islandským “okénkům demokracie” poslední doby, tedy řešením otázek referendem, vedly úspěšné protesty proti prodeji Islandu zahraničním spekulantům v roce 2008 – přičemž původcem a aktivním účastníkem spekulací byl tehdejší guvernér islandské centrální banky (2005-2009) a jejich aktivním podporovatelem předseda předposlední islandské vlády (2006-2009). Protesty vedly k nové vládě (2009−2013) a k referendu, ve kterém Islanďané podpořili vládu odmítající splácet úroky “zahraničním” spekulantům. Na to pak bezprostředně navazovala referenda další – možnost komentovat islandskou ústavu a podávat k ní návrhy online a referendum 2012 o ústavě, které, jak se nakonec ukázalo, tentokrát bylo zcela nezávazné. Není příliš jasné, jak to tehdejší vláda, kterou protest vyzdvihnul k moci, zamýšlela – jestli měla zájem o skutečnou spoluúčast lidí, o více demokracie na Islandu. Jasné je, že nová vláda (od dubna 2013) žádný zájem o participaci lidí nemá.

V květnu 2013 jsme byli pozváni do Sárska na konferenci Federativní Evropa? Solidarita, subsidiarita, demokracie (2) pořadateli workshopu na téma Jak by měl vypadat “Evropský konvent” 2014−2020?, s příspěvkem Evropský občanský konvent a ústava EU (European Citizens’ Convention and Constitution) – co se můžeme učit od Švýcarů o stavu a inspiracích diskuse, která v Evropě započala na přelomu devadesátých a nultých let, o spoluúčasti občanů na politice EU, o spoluúčasti občanů na psaní a dalším vývoji pravidel, kterými se politika EU řídí, dále i o tom, jak je závazně zapsat do smluv EU, a o tom, co znamená, co by měla a mohla znamenat Ústava EU – jako stálý, občanům, lidem a jejich zastupitelům rovnou měrou otevřený proces.

Mezi hlavními referenty byli i referenti z Islandské university a z hnutí InDefence (In Defence of Iceland, česky: NaObranu, Na obranu Islandu). Po referátech Ústava zdola (Crowdsourced Constitution) – co se můžeme učit od Islanďanů o psaní připomínek a návrhů k ústavě občany se téma posunulo – neboť toto “okénko demokracie” bylo již právě “shůry zabouchnuto” – k intenzivním diskusím, pokračujícím do noci, o tom, co a jak dál na Islandu. Islanďany z hnutí InDefence zaujala jimi čerstvě objevená švýcarská demokracie. Zejména i to, že politika je mnohem víc než možnost protestovat a/nebo občas změnit parlament a tím vládu.(3) Abychom ji pak, když nesplní naše očekávání, “potrestali”, často tím, že k moci nastoupí ti samí, či málem ti samí, co zklamali předtím – jak Islanďané učinili například v roce 2006, 2009 a, těsně před konferencí, 2013.

Skotsko a naděje s referendem spojená – co ještě chybí k práci na změnách k lepšímu

John Burnside uvádí řadu konkrétních příkladů, co se v jeho zemi, Skotsku, děje, ale nemělo by se dít. To, co navrhuje, odráží diskusi v Evropě a po celém světě a návrhy, první krůčky k tomu, co by mělo být. Ne “nacionální”, ale regionální sebeurčení. Samosprávu jednotek/společenství, které řeší vše, co se jich týká, na místě a spolupracují na jiných věcech s dalšími obdobnými společenstvími, a na dalších, větších věcech v dalších větších společenstvích. Lokální demokracii, a také přímou demokracii, “až na ni budeme zralí”. Přípravné a přechodné kroky k přímé demokracii, zastupitele a vlády, kteří bezprostředně zastupují voliče a pracují pro lidi. K tomu musíme, jako lidé i společnost, umět převzít odpovědnost. Burnside cituje Carne Rosseho, lékaře, ekonoma, politika a diplomata: Pokud lidé nemají odpovědnost, nedá se od nich očekávat, že mohou jednat odpovědně.” (“If people do not have responsibility, do not expect them to behave responsibly.”)

Jakmile se dostaneme k poznání, že umíme převzít odpovědnost za sebe sama a za naše věci, nic nám už nemůže bránit pustit se do práce. Za svobodu každého z nás – a ne za nezávislost mocných. S respektem pro naši společnou zem – a ne pro “národ” jako rukojmí mocných. Za společnou společnost nás všech – a ne za profit setiny procenta bohatých.


Poznámky

(1) Pro anglicky nebo německy čtoucí zájemce o diskusi o participaci v demokracii připojujeme odkaz na pracovní materiál hnutí Mehr Demokratie z března 2013 – anglicky zde, německy zde (PDF)

(2) 15. Německo-francouzský dialog – Federativní Evropa? Solidarita, subsidiarita, demokracie, 16.-17.5.13, Evropská akademie Otzenhausen (de, en, fr)

(3) Demokracie v praxi Švýcarska: Základní prvky, procesy, souvislosti – přehled, praxe, dějinný vývoj – spojeni.org/d-ch-cs (také: vjrott.com/d-ch-cs)

Advertisements

Skotské referendum o nezávislosti

KN 37/14 – Téma, Zahraničí
Skotské referendum o nezávislosti
Vladimír Rott

Přehled základních fakt o vývoji postavení Skotska ve Spojeném království a nástin sporných otázek, které jsou s nastávajícím referendem spojeny.

Blíží se 18. září, kdy Skotsko – s 5,3 miliony obyvatel a rozlohou 79 000 kilometrů čtverečních (podobnou jako Česká republika) – bude hlasovat o nezávislosti na Spojeném království. I o tomto referendu, o tom, co znamená pro další rozvoj demokracie v Evropě, diskutují naši sousedé, angažovaní členové hnutí Více demokracie (Mehr Demokratie / More Democracy, MD).

Kritika členů a příznivců hnutí MD týkající se tohoto referenda – jako i ostatních podobných referend, jak je zatím v zemích Evropské unie známe – se týká jeho “nasazení shora“, tedy toho, že (ani) taková hlasování a rozhodnutí ještě nejsou předmětem politických práv, která zaručují spoluúčast občanů v jejich věcech a rozhodování o nich (o politických právech občanů viz odkazy na konci článku). Jednorázové referendum o nezávislosti Skotska bylo dohodnuto vládami Skotska a Spojeného království 15. října 2012. Zákon o referendu, Scottish Independence Referendum Bill, který na tuto dohodu navázal, byl v průběhu minulého roku schválen Skotským parlamentem a pak i královnou (více o tom zde).

Pozitivní na cestě k dosažení více demokracie je to, že konečnému termínu hlasování předcházel delší politický proces a zejména široké debaty skotské společnosti vedené z nejrůznějších pohledů.

Poslední průzkum veřejného mínění ukazuje, že výsledek referenda může být těsný, poprvé se jazýček reprezentativního vzorku mínění dotázaných posunul pro nezávislost (51 : 49 %, zprávy z 6.-7. září 2014). V každém případě bude velmi zajímavé sledovat další vývoj dění – ať už bude vyhlášena samostatnost, nebo pokud ji hlasující nepřijmou, větší autonomie Skotska. Jak je už dnes možné předpokládat, v každém případě Skotsko převezme větší zodpovědnost ve svých záležitostech. Ať jako jedna ze zemí transformující se “staré” Evropy, a pokud se tak rozhodne, i jako jeden z členů Evropské unie. Nebo jako země s větší autonomií v transformujícím se Spojeném království.

Snahy o samostatnost posílené thatcherismem 80. a 90. let

Království Anglie (a Walesu) a království Skotska se na přelomu 17. a 18. století dohodly na sjednocení, které v letech 1706 a 1707 parlamenty obou království potvrdily v takzvaných Acts of Union (více o tom zde).

První pro dnešní diskusi a aktuální referendum relevantní snahy o samostatnost je možné sledovat od konce 70. let. Přispěly k nim zejména dvě významné události. Skotsko bylo obzvláště tvrdě zasaženo úsilím o ekonomickou liberalizaci tehdejší britské premiérky Margaret Thatcherové (1925-2013, v úřadě premiérky 1979-1990). Podstatné části skotského průmyslu nepřežily její tržně radikální liberalizační politiku. Navíc Margaret Thatcherová reprezentovala rozbití sociálního státu a aroganci moci, což se příčilo mentalitě skotské komunity, založené na společenství.

Tato tvrdě tržně reformní politika Londýna přispěla k vzestupu Skotské národní strany (Scotish National Party, SNP). Více a více zastupující levicovou politiku – a v kontrastu k thatcherismu – se SNP podařilo vykrystalizovat programový bod nezávislého Skotska a uvést jej do středu zájmu skotské společnosti. Když se v roce 2007 SNP po letech snažení dostala k moci a sestavila menšinovou vládu a následně v roce 2011 začala vládnout sama, vše proběhlo velmi rychle.

Hlavní body dnešní debaty

Kromě snah o větší autonomii při rozvoji sociálního státu, o nezávislá rozhodnutí v obranné politice a o přátelský přístup k Evropské unii hraje v současném referendu ústřední roli i otázka skotských zásob ropy. Největší část britských ložisek ropy se sice nachází na skotském území, ale většina daňových příjmů z její těžby dnes končí v Londýně. Otázka budoucí měny je také důležitá, SNP chce v případě nezávislosti udržet britskou libru a vstoupit do měnové unie se Spojeným královstvím. Takovou měnovou unii ale Londýn rozhodně odmítá.

Politická a společenská diskuse o nezávislosti nabírá na intenzitě, přičemž se často jak příznivci, tak odpůrci považují za experty v této otázce. Počáteční vlažný zájem až nezájem Londýna – od Edinburghu 400 mil (650 km) vzdáleného – dnes vyúsťuje v chaotické reakce prapodivně nepřipravené centralisticky orientované londýnské reprezentace, kterými se sama vyřazuje ze skotské diskuse.


Poznámka

Politická práva, jak inspirují práci hnutí Více demokracie / Mehr Demokratie / More Democracy – na webu státní spolkové správy Švýcarska (admin.ch):
·  německy
·  francouzsky
·  italsky

Warum scheitern Initiativen? – oder eben nie

Schweiz, aber auch anderswo – z.B. in Berlin, Brandenburg, Deutschland, EU

Warum z.B. die Anti-Abzocker-Initiative so erflogreich war, und auch in der Umsetzung ist – während z.B. die 1:12-Initiative scheiterte, oder eben doch nicht so ganz

Warum scheitern Initiativen(1)? – Eine Frage die jede/n beschäftigt, spätestens dann, wenn ihr/sein Anliegen, ihre/seine Initiative bei den Stimmbürger/inne/n nicht ankommt. In der Schweiz nicht den Hürden und Ausschlüssen wegen – die z.B. in Berlin, Brandenburg oder ganz Deutschland(2) durchaus ein Thema, aber in der Schweiz so gut wie nicht vorhanden sind – aber dem schlecht vorbereiteten, schlecht ausgearbeiteten Anliegen, Thema wegen.(3)

Die 1:12-Initiative ist eins der einigen Themen über die wir eben, in den letzten Wochen, in der Schweiz abgestimmt haben(4). Und – rein sachlich betrachtet – ein (durchaus lehrreiches) Beispiel für schlecht vorbereitete, schlecht ausgearbeitete Initiativen. Wobei “schlecht” hier auch “so gut wie rein gar nicht”, “naiv” mit einschliesst.

Warum ist z.B. diese Initiative gescheitert? – Sie behandelt zwar ein gutes, grundsätzliches und ziemlich aktuelles Thema, bringt aber ziemlich naive Vorschläge hervor, die ziemlich schlecht vorbereitet, ziemlich schlecht ausgearbeitet sind. Sie würden zu mehr Bürokratie und Aufwand führen, die Kleinen und Mittleren (zusätzlich) belasten und wären (vor allem von den) Grösseren und Grossen, leicht zu umgehen(5). Vorausgesetzt, man würde sie annehmen – und dann umsetzen, umsetzen können – hier eher als einer der Aufträge an “die Politik”(6), die wir, wenn von uns angenommen, in den “Zu tun” Teil der Verfassung schreiben.

Oder aber, warum hätte sie angenommen werden können? Aus denselben Gründen, wie z.B. die – im Ausland so beachtete – (Anti-)Minaretten-Initiative angenommen worden ist. Als Signal an die Gesellschaft, an die Mitmenschen, also an uns alle, dass da etwas für die Stimmbürger/innen nicht stimmt. Andi Gross spricht über eine “Ventilfunktion” solcher Initiativen und Abstimmungen. Die, übrigens, kaum umgesetzt werden können(6).

Es geht aber nicht um ein blosses Dampfablassen. Egal ob eine Initiative angenommen wird oder nicht, das Thema bleibt unter den Menschen – d.h. formell, politisch, rechtlich: beim Souverän – in ihrer – d.h. unserer – gemeinsamen Politik, in die z.B. Silvano Moeckli gute Einblicke vermittelt(6). Solche, gute, grundsätzliche und aktuelle, Themen(7) bleiben in unserer gesellschaftlichen, politischen Diskussion, im “Diskurs” – siehe auch(6). Je nachdem gibt es auch eine andere Lösung, mehrere Ansätze und Lösungen, die man mit der Zeit “heraus diskutiert”, ausgearbeitet und, meistens, auch umsetzt.

Vladimir Rott(5b)
Zürich, Berlin/Brandenburg, Prag
20./30.11.13 (Entwurf für das mdmagazin, erste Fassung)

Bemerkungen, weiteres zu D/CH


(1) Volksinitiativen, die man in Deutschland (1a) in etwa so nennen würde: “einstufige Bürger-/Volksbegehren, verbindlich, so gut wie keine Hürden oder Themenausschlüsse und mit Umsetzungsgarantie (soweit das angenommene Anliegen im echten Leben Sinn macht), unter Einbezug und Mitwirkung aller, die man nicht beim (Verfassungs-)Gericht einklagen muss” (1b)🙂

(1a) wo’s, scheint es mir, ein bisschen komplizierter “sein muss” (1b)🙂

(1b) durch und durch konstruktive Bemerkungen, denn sie zeigen auf, woran wir noch arbeiten (2, 5b)

(2) siehe auch Mehr Demokratie e.V. > Berlin/Brandenburg und Mehr Demokratie e.V. > Arbeitskreise: AK Bürgerbegehren, AK Bürgerbeteiligung

(3) Das in Berlin kürzlich – knapp, dank einer der zahlreichen, aus Angst vor dem Deutschen Volke, eingebauten Hürden – gescheiterte Energie-Volksbegehren, im Gegensatz zum angenommenen Wasser-Volksbegehren, welches genügend Menschen ansprach und auch eine der Hürden schaffte – doch wie sieht’s nun mit der Umsetzung aus?! – könnte auch, aus schweizer Sicht betrachtet, so ein Beispiel sein. Diese Sicht kann aber, leider, in Deutschland, auch in Berlin, noch nicht zutreffen, denn es fehlt noch Einiges, was zum politischen Alltag in der Schweiz gehört, und was in Deutschland, auch in Berlin die Initianten selber leisten müssen(3a). Dazu kommt noch – nebst den seltsamen Hürden und Ausschlüssen – dass die, in der Schweiz so selbstverständliche, Umsetzung, wiederum gemeinsam mit allen(1, 3a, 6), z.B. in Berlin bei weitem noch nicht gegeben ist, da von der “Obrigkeit” abhängig.

(3a) siehe dazu, im weiteren, auch eine Arbeitsübersicht (de): Demokratie in Praxis der Schweiz – Grundelemente, Prozesse, Zusammenhänge – Übersicht, Erfahrung, Entwicklung (auch (cs): Demokracie v praxi Švýcarska – základní prvky, procesy, souvislosti – přehled, praxe, dějinný vývoj (3b)

(3b) Quelle: Historisches Lexikon der Schweiz, ein Werk eines Kollektivs von 2500 qualifizierten Autorinnen und Autoren – Web: hls-dhs-dss.ch

(4) in CH, in den Kantonen, Gemeinden – wobei: auch in diesem Quartal so gut wie keine Wahlen dabei, denn das Verhältnis Abstimmungstermine, mit mehreren Themen (Vorlagen), zu Wahlterminen beträgt ca. 12:1 bis 16:1

(4a) zu den aktuellen Themen – z.B. die städtischen(4b), kantonalen und eidgenössischen Übersichten für die deutsche Schweiz auf: votez.ch, mit Kommentaren, Stellungnahmen der nicht neutralen – aus schweizer Sicht “liberalen, oft mitte-links, ab und zu auch mitte-rechts” – Redaktion

(4b) Städte sind entweder Gemeinden, wie z.B. Stadt Bern (Kanton BE), Stadt Zürich (Kanton ZH), Lausanne (Kanton VD) oder Kantone, wie z.B. Genf (GE) oder der “Halbkanton” Basel-Stadt (BS)

(5) so die meine Sicht, als Betriebsökonom, Produktionsingenieur (ETH) und vor allem einer der, die sich einsetzen – für die Menschen-, Bürger- und politischen Rechte – denn ich meine, dass alle meine Mitmenschen, auch z.B. in Deutschland und Europa, volles Recht auf dieselben Rechte haben, die ich, als eine/r der aus purem Zufall Schweizer/innen, so selbstverständlich habe(5b)

(5b) u.a. auch Mehr Demokratie e.V. > Berlin/Brandenburg: Landesvorstand, Mehr Demokratie e.V. > Arbeitskreise: AK Bürgerbeteiligung, AK Europa (etwas mehr auf: vjrott.com)

(6) z.B. Silvano Moeckli (de / fr / it): Politische Willensbildung / Formation de la volonté politique / Formazione della volontà politica auf: Web hls-dhs-dss.ch des Historischen Lexikons der Schweiz, ein Werk eines Kollektivs von 2500 qualifizierten Autorinnen und Autoren (wie schon unter(3) erwähnt)

(7) zur Zeit des Beitragsschreibens aktuelle eidgenössische Initiativen in diesem, so spannenden, Themenbereich: die, nun in Umsetzung diskutierte, haushoch angenommene (Anti-)Abzocker-Initiative, die eben abgelehnte 1:12-Initiative, die demnächst zur Abstimmung kommenden Mindestlohn-Initiative (eingereicht am 23.1.12), Abschaffung der Pauschalbesteuerung (eingereicht am 19.10.12) und Grundeinkommen-Initiative (eingereicht am 4.10.13), Unterschriften sammelt und heftig diskutiert wird die Erbschaftssteuer-Initiative

Angst vor dem deutschen Volke? Gepredigt von all’ den falschen Priestern?

Inhalt

  • Prolog
  • Angst vor dem deutschen Volke?
  • Demokratie – der wesentliche Unterschied

    • Leidenschaftliches Plädoyer für den Status quo – alles wie bisher!
    • Alles wie bisher? – mühelos zerfetzt! – eine lebendige, von Menschen gelebte Demokratie
    • Merkel gibt nicht auf – ein wahrer Obrigkeitsdiener!
    • Wer bestimmt, wie weit die Menschen in ihren Angelegenheiten einbezogen werden, oder – eben – nicht?
    • Ist Demokratie unfassbar? Wie gross ist das Unfassbare noch?
  • Gespräche, das Kennenlernen – im Kleineren und Grösseren – und das Tun
  • Jagt doch die falschen Priester – die das Volk emsig teilen – raus
  • Epilog

Prolog

Demokratie – Staatsform, in welcher das “Volk” …die Gesamtheit der [Stimmberechtigten], nicht ein Einzelner oder eine kleine Gruppe Mächtiger, die Staatsgewalt innehat. In der Vormoderne war [so etwas] eine Ausnahmeerscheinung …die Mitbestimmungsrechte waren …beschränkt …und galten als Privileg spezieller Gruppen. Erst die moderne Demokratie, die sich nach der Amerikanischen und Französischen Revolution durchzusetzen begann, gewährte die Politischen Rechte als [Bestandteil] der Menschenrechte, deren Garantie eine der Hauptaufgaben des demokratischen Staates wurde. …»
– Georg Kreis, Andreas SuterDemokratie, HLS/DHS/DSS


Dem Deutschen VolkeAngst vor dem deutschen Volke?

Gepredigt von all’ den falschen Priestern, auch in der Grundwertekomission der SPD?

“Mehr Beteiligung schliesst Menschen aus. Darum muss man das arme Volk vor ihr schützen!”
Wolfgang Merkel (WZB, HU und Grundwertekomission SPD), Berlin

Wie jetzt?! Dabei beklagt Herr Merkel die Teilung der (deutschen) Gesellschaft – mit vollem Recht …doch wieso fordert er sie? Was jetzt…

…aus “Dem Deutschen Volke” kann ja ein durch und durch konstruktives “Durch den Willen des Volkes”werden…

“Der wesentliche Unterschied …unserer Nachbarländer besteht darin, dass bei uns eine Volksabstimmung nicht eine Notbremse in einer verfahrenen Situation ist, wo man dann [vielleicht] eine Volksbefragung veranstaltet, sondern Teil der permanenten Gestaltung des Staates durch die Bürgerinnen und Bürger …symbolisch zwei verschiedene Mauerinschriften. Die Universität Zürich …durch eine Volksabstimmung [1908] …und so prangt über dem Eingang …die Inschrift “Durch den Willen des Volkes”. In Berlin wurde 1916 …über dem Eingang des Bundestages die Inschrift eingemeisselt “Dem Deutschen Volke“.
Das eine Mal handelt das Volk, das andere Mal ist es ein Dativobjekt.”

Moritz Leuenberger, Zürich

… wenn man die Ängste der Mächtigen, und ihrer Diener, überwindet

“…wieder einmal, die Angst …vor Plebisziten auf Bundesebene. Dem Volk, dem “grossen Lümmel” Heinrich Heines, wollen Teile der politischen Elite nach wie vor nicht vertrauen …Fleissig tragen die Kritiker ihre seit Jahren gleichlautenden Argumente vor …Die bedenkenswertesten Einwände haben der Bonner Politologe Frank Decker und sein [Berliner] Kollege Wolfgang Merkel formuliert …[dabei schauen] nicht etwa die Kritiker plebiszitärer Demokratie ins direktdemokratische Nachbarland Schweiz …sondern die Befürworter …Die Deutschen jedenfalls wünschen sehr wohl mehr Mitsprache. Laut einer Emnid-Umfrage möchten 84 Prozent bundesweite Volksentscheide…”
Ulrich Schmid, Berlin und Zürich

Vladimir Rott
Zürich, Berlin, Prag


Demokratie – der wesentliche Unterschied

Leidenschaftliches Plädoyer für den Status quo – alles wie bisher!

“Mehr Beteiligung schliesst Menschen aus. Darum muss man das arme Volk vor ihr schützen!”
– so, in Kürze, die Thesen von Wolfgang Merkel (hu-berlin.de, wzb.eu).

Auch am Donnerstag, 21.11.13, Abend in Berlin – an der Veranstaltung “Bürgergesellschaft oder Zweiklassendemokratie – wem nützt die direkte Demokratie?” von fes.de und nzz.ch – hat Herr Merkel sie mit vollem Engagement vertreten. Was für ein leidenschaftliches Plädoyer für den Status quo – alles wie bisher!

Alles wie bisher? – mühelos zerfetzt! – eine lebendige, von Menschen gelebte Demokratie

Alles wie bisher? Eine ausgezeichnet vorbereitete Bühne, ausgezeichnete Steilvorlagen, die Herr Merkel in seinem Einführungsplädoyer den aus dem Süden eingeladenen Demokratie-Praktikern, Schlag auf Schlag, lieferte – Christian Ude (München, Bayern), Urs Hofmann (Aarau, Aargau), Hermann Strittmatter (Zürich), dem sich zurückhaltenden Moderator Markus Spillmann (Zürich). Alle Thesen ausnahmslos zerfetzt, ohne jede Mühe – ausgezeichnete Steilvorlagen, eben. Und dabei, vor allem, Einiges erfahren über lebendige, von Menschen gelebte Demokratie.

Merkel gibt nicht auf – ein wahrer Obrigkeitsdiener!

Um seine Thesen zu belegen, “kritisiert” Herr Merkel auch das, was ihn, scheint es mir, offensichtlich nicht interessiert. Oder aber – aufregt, verunsichert? Woher kommt sonst diese, für einen Wissenschaftler verblüffend einseitige “Unkenntnis” der Schweizer, aber auch (am Podium auch präsenten) Bayerischen, Demokratie? Warum die “krassen Unwahrheiten”, “verdrehten Belege”? Aus oberflächlicher Sorglosigkeit? Aus “Angst vor dem deutschen Volke”? Oder geht es, eher, darum, das (noch) Unfassbare (noch) nicht fassen zu können?

Herr Merkel beklagt die Teilung der (deutschen) Gesellschaft – mit vollem Recht. Aber was, um Gottes Willen, hat sie mit mehr Beteiligung, mehr Demokratie, mehr direkter Demokratie zu tun? Wie man sie südlich des Rheins voll lebt, leben kann. Und ennet der Grenze, im Bayernland, Mitte der Neunziger angefangen hat zu leben – ein endlich eingelöstes Versprechen der Nachkriegszeit, durch die Schweizer Exil-Erfahrung eines Bayern inspiriert.

Nicht wie man sie manchenorts missversteht, missinterpretiert, einengt. Wie schwer das (noch) Unfassbare zu vermitteln ist, haben auch die Demokratie-Praktiker aus dem Süden in einleitender Präsentation und anschliessender Verteidigung des, eher (noch) “obrigkeitlich” geprägten, Berliner FES/HU/WZB-Berichts “Bürgergesellschaft oder Zweiklassendemokratie – wem nützt die direkte Demokratie?” hören können.

Wer bestimmt, wie weit die Menschen in ihren Angelegenheiten einbezogen werden, oder – eben – nicht?

Doch lassen wir die Ängste vor Unfassbarem, Unbekanntem – und, vorläufig, auch die vor dem Volk – beiseite und kommen zu der, auch in Deutschland immer noch “post-/monarchistischen”, Machtfrage: Wer bestimmt, wie weit die Menschen in ihren Angelegenheiten einbezogen werden, oder – eben – nicht?

Die Arroganten, die ihre Helfer von den “dummen Lümmeln” bloss ab und zu wählen lassen? Ihre Helfer, ihre Professoren? Wie wäre es mit dem Volke? Also, heutzutage, mit den Menschen? Denn sie tragen die Verantwortung – schon heute, allein, nach wie vor. Die Arroganten, ihre Helfer, ihre Professoren haben ja keine – wie zu Kaisers Zeiten schon. Und, heutzutage, auch nicht ihre Merkels, Schröders, Kohls, Schmidts – doch auch nicht die vom Volk Gewählten, egal wie fleissig sie arbeiten.

Ist Demokratie unfassbar? Wie gross ist das Unfassbare noch?

Ist denn Demokratie unfassbar? Oder soll sie unfassbar sein, bleiben? Wie gross ist das Unfassbare noch? Ein paar der, politisch engagierten, Teilnehmer fragten, als ich mich als “Mehr-Demokrat” (ging noch, knapp:-) und dann aber als Schweizer geoutet habe: “Und ihre Banken, das Raubgeld? Das Frauen-Wahlrecht?” (Stimm- und…?) Ach ja, darauf kann man, ach “so einfach”, erwidern:

“Klar, was für Schande! … Und, Frauen und Männer Deutschlands, ihre Banken, ihr Anteil am globalisierten Raub- und “Flucht-“Geld?”

Bemerkung: Oase Deutschland unter den ersten Zehn, Top Ten, der Steuerparadiese weltweit, Tendez steigend, nun auf Nr. 8… Klar, die Schweizer Oase der Verschwiegenheit der globalen Finanz-“Wirtschaft” – siehe financialsecrecyindex.com – kann (zur Zeit, Ranking 2013) nicht steigen, da (nach wie vor) Nr. 1, gefolgt von Nr. 2 Luxemburg (EU), Nr. 3 Hong Kong, Nr. 4 Cayman Islands (UK, EU), Nr. 5 Singapur, Nr. 6 USA, Nr. 7 Libanon, Nr. 8 Deutschland (EU), Nr. 9 Jersey (UK, EU), Nr. 10 Japan… In der EU sind, neben weiteren, 4 der ersten 10, der ersten 9…

“Und ihre politisch Mächtigen, die sich auch eben diesem Geld so leicht unterwerfen, egal ob aus Unkenntnis, Ignoranz oder Gier? Die nicht wirtschaften können und/oder wollen, so dass die Steuerlast und die Schulden steigen und steigen?”

Bemerkung: Ohne die im Mittelalter schon längst ausgebrochenen Aufstände – ach ja, damals hatte man ja die obrigkeitsstaatliche Schulden- und Inflations-Miss-Wirtschaft noch nicht…

“Und ihre Mächtigen, Privilegierten, die das Volk, Bürgerinnen und Bürger, missachten? Sie nach wie vor, wie auch die von ihnen Gewählten, ausschliessen? Und, Frauen und Männer Deutschlands, das Stimmrecht, die politischen Rechte, wo sind die?”

“Und die Kriege, in die sie immer noch ziehen, also sich ziehen lassen?”

Tönt nach Vorwürfen – oder sind es Fragen, die zum Dialog führen, führen können? Und zu Antworten, Inspirationen – und Auswegen – aus der so beklagten “Verdrossenheit”?


Gespräche, das Kennenlernen – im Kleineren und Grösseren – und das Tun

Durch Volkes Willen“Egal”, denn die Dialoge, das Kennenlernen haben längst begonnen. Im Kleinen nach dem zweiten Weltkrieg – da “durfte” aber so ‘was (noch) nicht sein. Im Grösseren seit den Achtzigern, als die Faszination – der lebendigen und gelebten Politik – den Rhein, den Bodensee endgültig überschritten und die Menschen erreicht hat.

Bemerkung: “Egal”, wie Euere Komiker sagen, oft nachdem sie die “Komiker” in den “Debatten”, die Politik vortäuschen, dabei bloss Phrasendrescherei sind, zitiert haben.

Kommen auch sie doch zu uns, schauen sie sich die – vielleicht bald auch ihre – tagtäglich gelebte “Politik mit den Menschen” näher, gründlicher an. Badener-Württemberger haben kürzlich damit angefangen – wie spannend! Und – auch höchst spannend – über seine Erfahrung mit den ersten Schritten auf diesem Weg in Bayern, seit Mitte der Neunziger, hat Herr Ude sein, durchaus zufriedenes, Plädoyer abgelegt.

Aus “Dem Deutschen Volke” – auf der kaiserlichen Reichstags-Schenkung in Bronze gegossen und eingemeisselt – kann ja ein durch und durch konstruktives “Durch den Willen des Volkes” einer gemeinsamen, verantwortlichen, lebendiger und gelebten Politik aller werden.


Jagt doch die falschen Priester – die das Volk emsig teilen – raus

Die falschen Priester predigen ja – inbrünstig – die Teilung, denn sie dient den Männern, und Frauen, von gestern, der Politik von vorgestern.

Warum darf man, “muss” man die Volkes Stimmen teilen? Und – zuerst – viele, viel zu viele, davon “umrechnen”, also unter den Tisch fallen lassen, unter den Teppich kehren? Und – dann – die, bloss zum Teil, Gewählten in Koalition und Opposition nochmals teilen? Stets die Einen, so um die Hälfte des Volkes – der Menschen – ausschliessen? Des enormen Verschleisses wegen, der jede vernünftige Arbeit unmöglich macht, und – wenn sie, trotzdem, stattfindet – sie vernichtet? Im Sinne von “Divide et impera”, “Teile und herrsche”? Und – um an der Spitze der obrigketlichen Machtpyramide anzufangen – warum darf ein/e Merkel, Schröder, Kohl, Schmidt… ein/e Postmonarch/in… über die Köpfe nach dem Ausschluss-(Un-)Wahl-Verfahren verbleibenden Gewählten hinweg schalten und walten? Bloss weil auch von Gottes, und Kaisers, Gnade?

Liebe Nachbarn nördlich des Rheins, wann schafft ihr eure Merkels, Schröders, Kohls, Schmidts… eure Postmonarchen ab? Wozu habt ihr sie, noch? Darüber schon nachgedacht? Und, wann schafft ihr eure Teilung der Gewählten ab, die die Macht den – über das (Un-)Wahl-Prozedere – “Siegreichen” in die Hände gibt, ab? Wann schaftt ihr auch die “Koaliopposition” ab, die euch, und die Gewählten, noch mehr ausschliesst?

Oder seid ihr – kann ja auch sein – damit zufrieden? Dann “nüt für unguet” und herzliche Grüsse! …

Dem Deutschen Volke… Müsste man dann aber die kaiserliche Reichstags-Schenkung doch umbenennen in: ANGST VOR DEM DEUTSCHEN VOLKE ?

Dazu – auch zu den Ängsten der Mächtigen, und anderen Frauen und Männern von gestern, auch zu denen die ihnen, für gutes Geld, zudienen – beobachtet Ulrich Schmid in der NZZ:

“In Deutschland geht, wieder einmal, die Angst um vor Plebisziten auf Bundesebene. Dem Volk, dem “grossen Lümmel” Heinrich Heines, wollen Teile der politischen Elite nach wie vor nicht vertrauen …Fleissig tragen die Kritiker ihre seit Jahren gleichlautenden Argumente vor …Die bedenkenswertesten Einwände haben der Bonner Politologe Frank Deckerund sein Kollege Wolfgang Merkel von der Humboldt-Universität in Berlin formuliert …
…Interessant ist, dass nicht etwa die Kritiker plebiszitärer Demokratie …ins direktdemokratische Nachbarland Schweiz schauen, sondern die Befürworter …Die Deutschen jedenfalls wünschen sehr wohl mehr Mitsprache. Laut einer Emnid-Umfrage möchten 84 Prozent bundesweite Volksentscheide …”

Ulrich Schmid: Plebiszite in Deutschland? – Angst vor Volkes Stimme, 20.11.13, nzz.ch (zitiert auch in der Einleitung)

Liebe Nachbarn – statt den alten wirren Glauben von gestern und vorgestern zu pflegen – jagt doch lieber die falschen Priester raus. Denn ohne die sind die Kaisers alte Kleider der Männer, und Frauen, von gestern bloss warme Luft.


Epilog

Demokratie – Staatsform, in welcher das “Volk” …die Gesamtheit der [Stimmberechtigten], nicht ein Einzelner oder eine kleine Gruppe Mächtiger, die Staatsgewalt innehat. In der Vormoderne war [so etwas] eine Ausnahmeerscheinung …die Mitbestimmungsrechte waren …beschränkt …und galten als Privileg spezieller Gruppen. Erst die moderne Demokratie, die sich nach der Amerikanischen und Französischen Revolution durchzusetzen begann, gewährte die Politischen Rechte als [Bestandteil] der Menschenrechte, deren Garantie eine der Hauptaufgaben des demokratischen Staates wurde. …»
– Georg Kreis, Andreas SuterDemokratie, HLS/DHS/DSS

 

Jak dostat do vlády kvalitní lidi? I morálně kvalitní?

KN 48/13 – Komentář
Jak zlepšit naši politickou kulturu (titulek redakce)
Vladimír Rott

Jaké jsou rozdíly mezi menšinovou a koaliční vládou? Jaké jsou jejich výhody v praxi? Jak dostat do vlády kvalitní lidi? I morálně kvalitní?

Josef Mrázek ve svém příspěvku Menšinová vláda jako nejlepší a stabilní řešení,(1) publikovaném 16.11.13 v PL, odhaluje další paradox naší teprve vznikající demokracie. S analytickou přesností doktora fyziky, viz jeho životopis,(2) popisuje, jak by již za dnešních formálních podmínek bylo možné dát dobrým, slušným – a proto i zodpovědným – lidem možnost pracovat v politice na celostátní úrovni. Autor i v tomto návrhu vychází z rozborů tzv. “partajní hierarchie moci”, jednoho ze základních nedostatků ještě nevyvinutých demokracií, které odborníci kritizují již řadu let.(3)

Právě ti lidé, kterých by nám bylo tak třeba, dnes mají pramalé možnosti dostat se k dobré, slušné a zodpovědné práci v politice. V cestě jim mimo jiné stojí i ony partajní hierarchie moci. Tedy to, že: “strany se dnes převážně soustřeďují na to, jak získat a udržet moc, a ne na to, jak prosadit zákony zajišťující občanům spokojený život,” jak autor píše.

Mrázek charakterizuje dva typy vlády – koaliční a menšinovou – za dnešních podmínek u nás: Nejběžnějším a přitom nejhorším způsobem je vytvoření koaliční vlády. Nedivme se, že k tomu vede uvažování těch, kteří jsou ochotni po volbách vyměnit část programu za pevný podíl na moci. V ministerstvech nevidí pracoviště dobré správy státu, ale záruku toho podílu. Ale početná je i skupina těch, kteří považují sestavení koalice za nutnost, když nevyhráli dost výrazně. Zejména k nim směřuje tento článek.
Koaliční smlouva je závazek strany, že nějakým způsobem přiměje poslance hlasovat i jinak, než by jim kázalo svědomí a služba občanům, jak to žádá Ústava ČR. Vlastně by se mohla Sněmovna nahradit koaliční smlouvou. (…)
Mnohem lepší a v souladu s Ústavou ČR je udělat menšinovou vládu. Čím menší menšina ji sestavuje, tím lépe. Nemůže ji postavit jednostranně, musí přihlédnout k mnoha kritickým pohledům a nabídnout kvalitní ministry, jinak by neměla naději, že vláda dostane důvěru. Není-li koaliční smlouva, musí se pro každé rozhodnutí hledat opora napříč stranami, a to všemi.

Paradox návrhu spočívá v tom, že by malá menšina zaručovala co největší účast pokud možno všech a ve všech věcech.

Z mého hlediska, i mé zkušenosti v jedné vyspělé demokracii, by to bylo něco velmi křehkého, neboť výjimečného, pokud by se to vůbec podařilo uskutečnit. Ona vyspělá demokracie, ve které politické strany jsou partnery kooperativních procesů, spolu s řadou dalších a především i s občany, se totiž opírá o co nejširší účasti všech, zohlednění těch nejrůznějších hledisek a řešení. Proto je také stabilní, robustní a umožňuje plynulý vývoj společnosti. Na mysli mám Švýcarsko.(4)

Josef Mrázek argumentuje, že by menšinová vláda mohla pracovat lépe, neboť by nebyla vázána tzv. koaliční smlouvou, která z vládnutí vyřazuje všechny ostatní, jež nekoalují. A že by se také nemusela obávat rozporů uvnitř koalice, které by ji mohly předčasně rozbít. Dále uvádí, že by menšinová vláda pracovala lépe také proto, že by byla neustále nucena hledat většinu pro věcná řešení v těch či oněch věcně tvořených “koalicích” mezi dalšími zvolenými.

Základem i tohoto návrhu je ale základní předpoklad, že jak vláda jako celek, tak zejména i její členové pracují dobře, slušně, a proto i zodpovědně. Z téhož předpokladu vychází i první návrh z analytické dílny Josefa Mrázka a jeho skupiny S12 – návrh jak již za dnešních podmínek podpořit kandidaturu dobrých, slušných a zodpovědných lidí do Sněmovny, jejich přímou volbu, přímou práci s občany a přímou odpovědnost jim. K němu na svých stránkách píší:
Programem S12 je prosazovat, aby Ústava ČR, zákony o lidských právech, obecné zákony, zásady všeobecné mravnosti a principy demokratického, právního, sociálního a ekonomicky odpovědného státu, byly respektovány při každém politickém rozhodování a aby tak sloužily jak jednotlivým občanům a zájmům místních společenství, tak i prospěchu celé české, moravské a moravskoslezské společnosti. Občanskou spoluprací na tomto základě chceme rozvíjet pro všechny občany příjemnou Českou republiku a zlepšovat její postavení v Evropě.
Cílem hlavní činnosti S12 je umožňovat občanům, kteří se hlásí k programu S12, zavazují se ho respektovat a zúčastňují se debat o otázkách veřejného zájmu, účast v primárních volbách v místě, kde působí, a na základě jejich výsledku i na kandidátkách obecních a krajských voleb a voleb do Sněmovny PČR a do orgánů Evropské unie. Takto zvolení zastupitelé se za svou činnost budou zodpovídat pouze voličům, kteří je zvolili. (5)


Odkazy

(1) Josef Mrázek: Menšinová vláda jako nejlepší a stabilní řešení, PL 16.11.13

(2) Stručný životopis Josefa Mrázka si můžete přečíst zde (BL)

(3) Jak Josef Mrázek píše v Britských listech 27.12.11 (Jak nahradit politické strany občanským politickým hnutím), pro lidi okolo Občanského fóra tuto kritiku v roce 1990 česky brilantně shrnul Jaroslav Langer. Viz též článek v KN Cesta k demokracii v České republice s odkazem na Langerův text Co se stalo a jak dál.

(4) Viz například text Silvana Moeckliho Tvorba politické vůle a rozhodování, jeden ze dvou do češtiny přeložených článků z rozpracovaného cyklu Demokracie v praxi Švýcarska: Základní prvky, procesy, souvislosti – přehled, praxe, dějinný vývoj (vjrott.com/d-ch-cs), s odkazy na prameny v Historickém lexikonu Švýcarska. Silvano Moeckli je profesor politologie Univerzity St. Gallen a autor řady publikací, také často zvaný referent do diskusí o možném vývoji demokracie v Evropě a o švýcarských zkušenostech.

(5) K návrhům občanského politického hnutí Spojení (S12) viz webové stránky skupiny spojeni.org a řada článků na Britských listech Josefa Mrázka i jeho spoluautorů, mj. Zdeny Radičové (viz BL) a Štěpána Forgáče (viz BL).

Cesta k demokracii v České republice (co by se mohlo stát a jak dál)

Společnost a politika, KN 35/13
Cesta k demokracii v České republice
Vladimír Rott

Připomínka inspirativního textu Jaroslava Langera, jednoho ze spoluzakladatelů Klubu angažovaných nestraníků v roce 1968. Pod názvem Co by se mohlo stát a jak dál… na cestě k demokracii v ČR je v něm shrnuta kritika rozdělení moci a perspektivy demokratického vývoje.

Nadcházející volby a úvahy, diskuse, i o systémových změnách

Nadcházející volby jsou opět příležitostí k řadě úvah a diskusí, co nám přinesou. O tom, co nám přinesou ti, co v nich zvítězí. Na okraji těchto diskusí se opět objevují zmínky o tzv. systémových změnách. Tedy o tom, co by bylo dobré změnit, i proto, aby očekávání voličů mělo naději na úspěch, jakkoliv třeba jen částečný.

Klasická kritika, polistopadová inspirace

Úvahy o tom, co by bylo dobré změnit – změnit i to, jak a proč své představitele vybíráme, nebo jak jsou pro nás vybíráni, a jak a proč je volíme, a to že jsou naše hlasy “přepočítávány” − jsou předmětem dnes již klasické kritiky a řady návrhů co dál, opouštějících akademickou půdu a sílících v poválečných desetiletích tzv. západního světa. Tehdy ale naše společnost od této diskuse byla odtržena.

Těsně po listopadu 1989 Jaroslav Langer, právník, ekonom a politolog,(1) jeden ze spoluzakladatelů Klubu angažovaných nestraníků (KAN), shrnul tuto kritiku pro své přátele z hnutí Občanské fórum (OF). Doplnil ji o své představy, jak a co změnit a jak změny realizovat.

Langerovo shrnutí je jedním z impulzů, které inspirovaly občanské politické hnutí S12 Spojení (spojeni.org) kolem Josefa Mrázka – jednoho z jeho iniciátorů a, mimo jiných angažmá, dříve člena OF, jenž byl tehdy s Langerem v kontaktu. Toto hnutí zveřejnilo Langerův text na svém webu.(2) Při debatách o publikaci tohoto a dalších Langerových textů ke 45. výročí jak založení KANu, tak srpna 1968, jsem se do textu ponořil, abych sepsal své postřehy jako příspěvek do diskuse Co by se mohlo stát a jak dál… na cestě k demokracii v ČR.

Rekapitulace a kritika Langerova textu

KAN ’68, Občanské fórum ’89

Co se stalo a jak dál K nové československé demokracii – tak Jaroslav Langer nazval svůj text napsaný v roce 1990 pro členy Občanského fóra (OF). V něm popisuje a rozvíjí počátek snah a činnosti KANu v roce 1968, jak ukazuje následující citát:

“Základní myšlenkou Klubu angažovaných nestraníků (KAN) jako občanského politického hnutí (Pražského jara) bylo postupné vyřazení této ilegitimní hierarchické nadvlády partajní oligarchie vzrůstajícím počtem nezávislých poslanců v parlamentě a vlastním předparlamentním politickým životem občanské báze. Z jejich horizontálně (tj. bez nadřízenosti a podřízenosti – pozn. aut.) komunikujících politických klubů měly v budoucnu vycházet nejen impulsy a konkrétní návrhy na řešení společensko-politických problémů, ale také kandidáti na poslanecké mandáty na základě svých prokázaných odborných, tvůrčích a mravních kvalit.
Jejich politická práce, vykonaná v komunitě a pro ni a jejich nezávislost na hierarchicky a centralisticky strukturovaných organizacích, a ne vzestup na žebříčku funkcionářské partajní kariéry, je měla tedy kvalifikovat jako demokratické politiky, a ne jako profesionální bojovníky o moc.”

Langerova inspirace

Langer je inspirován levicovými ideály internacionalismu třicátých let ČSR svého mládí, pokračujících v ideálech tzv. Pražského jara roku 1968, tehdy počínajícího angažmá českých, moravských a slovenských občanů a osobností, dále svými zkušenostmi, představami a snažením o více demokracie v Německu: v jeho západní části, tehdejší SRN. Tam odešel v roce 1969, za počínající tzv. normalizace ČSSR, plně propuklé začátkem sedmdesátých let, kde v Bonnu žil se svou ženou a pracoval jako vědecký pracovník v tamní pobočce nadace Friedricha Eberta (jedna z tzv. “stranám blízkých” nadací, v tomto případě straně SPD, jeden z těchto politických institutů financovaných spolkovým státem, založených po válce se záměrem rozvíjet tehdy znovu vznikající demokracii). Jako občan se Langer angažoval mj. v hnutí Neues Forum (Nové fórum) a Mehr Demokratie (Více demokracie, s prvním názvem IDEE). Langer ve svém textu také předkládá lidem kolem OF návrhy, co a jak dál.

Brilantní přehled kritiky stranicko-parlamentních systémů

Silou Langerova textu je brilantní přehled – jak celkový, tak v jednotlivých hlavních prvcích/ aspektech – tehdejší soudobé kritiky již tehdy zastaralých hierarchických tzv. stranicko-parlamentních systémů, jako sloužících především, nebo dokonce výlučně, mocenským elitám a elitám v jejich pozadí. Dále ukazuje a probírá možnosti spoluúčasti občanů – viz např. citát v úvodních odstavcích.

Další prvky – jako např. úlohu volebních systémů, zkreslujících nebo dokonce (hrubě) porušujících zásadu “one man = one vote”, sloužících udržení těch či oněch u moci – obdobně kriticky rozebírá v obšírnější publikaci Grenzen der Herrschaft: Die Endzeit der Machthierarchien (VS Verlag für Sozialwissenschaften / Westdeutscher Verlag, Opladen 1988,(3) česky: Meze nadvlády: Soumrak hierarchie moci).

Slabiny Langerových návrhů, nedostatek zkušeností

Za slabinu českého textu z roku 1990 Co se stalo a jak dál… K nové československé demokracii, který je upraveným přehledem této jeho stěžejní publikace (se stejnými slabinami jako český text), považuji shrnutí Langerových složitých, kostrbatých, zdlouhavých, vyčerpávajících úvah a návrhů, jak organizovat občanské angažmá ve všech podrobnostech, které nejsou uskutečnitelné. Langer neměl prakticky žádné zkušenosti v práci s lidmi. Brilantní části textu jsou tak zastíněny. Představy jsou zčásti zřejmě založené na principech (odbojové) konspirace a obavách, aby se věc nevymknula z Langerových osobních představ, jakkoliv v principu dobře míněných.

Podle svědectví Langerových souputníků, spoluzakladatelů IDEE / Mehr Demokratie, kteří si jinak Langera jako jednoho z “ideových otců” velmi váží, tato stránka jeho bezesporu pozoruhodné osobnosti vedla k Langerově zahořknutí a osamělosti – nesouhlasil s pluralitou a otevřeností hnutí Mehr Demokratie, což jej vedlo k řadě konfliktů s lidmi tohoto hnutí.

Myslím, že v tomto aspektu se Langerovi nepodařilo překonat dědictví jeho původu v jedné z (post-)monarchistických společností 19. a 20. století, značně určované vrchnostenskými strukturami moci. Onu část našeho společného dědictví, ne-li kořenů, kterou tak dobře známe – nejasné, zato o to silnější obavy a strachy vedoucí až k pocitům nemohoucnosti. Nebo “naopak”, jako u Langera, k pokusům o “neprůstřelnou” obranu. Také ale vedoucích k nemohoucnosti, osamění, uzavření. A ústící v neschopnost spolupráce s ostatními. Co myslíte, milí spoluobčané: Je to zlý záměr jiných či dobrovolné vzdání se vlastních možností?

Pramen inspirace

Ať už to bylo, jak to bylo, díky silným stránkám – zmíněné brilantní kritice hierarchie moci a systému jejího držení, pohledu na ni jako věc minulosti a “náběhům” k občanské spoluúčasti – patří Langerův text k těm, které inspirovaly iniciátory hnutí S12 Spojení.


(1) Jaroslav Langer (1918-2008 nebo 2009), česko-německý právník, odbojář, ekonom, politolog, spisovatel a politik. Po srpnu 1968 odešel do exilu. Jeho pestrý a dramatický život je stručně shrnut na Wikipedii (cs.wikipedia.org…Jaroslav Langer). Zde se též lze dozvědět, že po listopadu 1989 navštěvoval Prahu a spolupracoval s představiteli Občanského fóra – mezi nimi s Josefem Mrázkem ze Středočeského OF. Jaroslav Langer byl členem kuratoria německé iniciativy Mehr Demokratie (mehr-demokratie.de, Jaroslav Langer na stránkách této organizace), hnutí, které v roce 1988 pod prvním názvem IDEE spoluzaložil.

(2) Langerův text Co se stalo a jak dál… K nové československé demokracii je k dispozici zde: spojeni.org/langer-90.pdf (také na: vjrott.com/langer-90.pdf).

(2) O zbývající výtisky Langerovy publikace Grenzen der Herrschaft: Die Endzeit der Machthierarchien, věnované autorem, můžete požádat Coru Pfafferott nebo Ronalda Pabsta, Democracy International (mezinárodně zaměřená dceřiná organizace Mehr Demokratie (mehr-demokratie.de) – kontakt: democracy-international.org > about us > staff.

Děkuji Pavlu Holbovi – cs.wikipedia.org…Pavel Holba – za pomoc při vzniku tohoto textu.

Deutschland, deine Grossprojekte!

Fünf gesellschaftliche / politische Bereiche / Prozesse – die heute im öffentlichen Leben nördlich des Rheins so fehlen – müssen dringend eingeführt werden:
●  verloren gegangene Kompetenzen – zunächst vor allem fachlich, in allen Belangen und Zusammenhängen – und
●  Verantwortung – fachlich und politisch, in allen Belangen und Zusammenhängen, im weiteren
●  Transparenz und
●  Integrität, wie auch
●  echte, volle Beteiligung / Partizipation – nicht nur der Bürger / Menschen aber auch der Berufspolitiker / Repräsentanten, öffentlicher Verwaltung (Service public) und, vor allem auch, der Fachleute.

Kommentare – auch Lösungsansätze, egal wie offensichtliche – zum schludrigen öffentlichen Miss-/Wirtschaften in Deutschland, auch zu davon in Leidenschaft gezogenen Kosten (und Terminen, Qualität – das klassische Projektmanagement, also hier seine Absenz) der Grossprojekte dort und zum Berliner Stadtschloss …

…weiterlesen auf »vjrott.com/de/1306-1112.html