Berlin vs. Zürich: Wieso ich die direkte Demokratie trotzdem liebe

Zum Thema Empowering people (Menschen ermächtigen), von Alexandra “Mina” Tiefenbacher:*)

Berlin vs. Zürich: Wieso ich die direkte Demokratie trotzdem liebe

Seit einem Jahr lebe ich nun in Berlin – genug, um die alte Heimat Zürich mit meinem neuen Zuhause zu vergleichen. Im Finale geht es um Politik. Denn erst in Berlin habe ich entdeckt, weshalb ich die direkte Demokratie so mag. Auch wenn die AfD das auch tut.

[Berlin oder Zürich]: Politische Diskussionen gehören …zum Feierabendbier dazu. Aber während ich in Berlin das Gefühl habe, monatelang über dasselbe Zeug zu reden, ohne zu neuen Erkenntnissen zu kommen, war das in Zürich anders: Da wechselten in derselben Zeit ganz selbstverständlich mehrmals die Themen, zu welchen man seine Meinungen beim Panache rausposaunte.

Der Grund: Alle paar Monate flattert ein neues Abstimmungscouvert in alle Briefkästen. Als ich im Frühjahr 2017 in der Limmatstadt war, redete die ganze Schweiz über die Energiestrategie. Bei meinem nächsten Besuch im Spätsommer kam man bei keiner bierseligen Runde an der Rentenreform vorbei. Dank der direkten Demokratie führte ich in meinem Zürcher Freundeskreis immer wieder geniale Gespräche zu ständig wechselnden Themen.

…Das Schweizer System ist nicht perfekt. Aber sich damit auseinanderzusetzen und als StimmbürgerIn Verantwortung zu übernehmen: Auch das macht es eben aus…

–Alexandra Tiefenbacher (daslamm.ch/format/mina), 31.10.17

*) zitiert, “herausgeschält”, aus: daslamm.ch/berlin-vs-zuerich-wieso-ich-die-direkte-demokratie-trotzdem-liebe/

 

Advertisements

Proč si necháváme “přepočítávat” hlasy?

Nejen tentokrát, ale pokaždé?

Máme pár věcí co by mohly být demokratické, ale nejsou. Například to, že místo skutečného poměrného zastoupení – “one man, one vote” – si necháváme hlasy “přepočítávat”. Jak bylo právě, aktuálně a opět, v nasazení.

Tak, tentokrát, to bylo ANO*) co mu na jeden mandát stačilo pouhých 19 232 hlasů. Neboť dostalo “přepočítané”, nadhodnocené hlasy od voličů, co ho – ani náhodou – nevolili. Zatímco, tentokrát, TOPka09 potřebovala na jeden mandát dvakrát tolik, 38 402, a STAN dokonce 43 693 hlasů, “přepočítáváním” znehodnocených.

Proč si necháváme “přepočítávat” hlasy – “one man, some vote”? Nejen tentokrát, ale pokaždé?

volby-psp-cr-2017.png

(zdroj: ČSÚ, volby.cz, aktualizováno 24.10.17)

*) tentokrát parta “vůdce” Babiše, po obdobných partách předcházejících “vůdců” Klauzemanů

Direkte Demokratie und öffentliche Finanzen, Steuern (und anderes mehr) – Vorteile im Vergleich zu repräsentativen Demokratien

Reiner Eichenberger (unifr.ch), sprach am 16.10.17 in Berlin an einer der Bundespressekonferenzen. Zu dieser halben Stunde hat der Bund der Steuerzahler eingeladen, anlässlich der Kampagne zum volksentscheid.de (Reiner Eichenberger ist auch im Kuratorium von mehr-demokratie.de, die die Kampagne führt).

Prägnante Aussagen zum Stand der Dinge in Deutschland, mit praxisbewährten Beispielen wie man sie bewegen könnte – Reiner Eichenbergers 10 Minuten im halbstündigen Video der Bundespressekonferenz (Bund der Steuerzahler) auf youtube:

Hier unten Links*) zu Reiner Eichenbergers insgesamt 10 Minuten “geballter Ladung” wie es geht, anders geht:-)

*) öffnen auf youtube

07:50 – 13:40 – höchste Zeit für Deutschland, damit es aus seinen Problemen herausfinden kann (ca. 6 min)

16:00 / 16:16 – 16:57 – Abstimmungen und Steuern, (nur) Politiker wählen können vs. Abstimmungen in der Sache (ca. 1 min)

21:40 / 21:45 – 22:31 – direkte Demokratie und Kostenwahrheit im Verkehr, Steuersystem umbauen (ca. 1 min)

24:59 – 26:20 – direkte Demokratie, direktdemokratischer Diskurs, CH: effizientes, einfaches Steuersystem, das progressivste Steuersystem, die höchste Vermögensteuer in Europa (ca. 2 min)

26:32 / 26:36 – 28:46 – der, oft missverstandene, Minarettentscheid als Beispiel für “Ausbügeln” von “falschen” Entscheiden, auch für ihre Nichtumsetzbarkeit und für weitergehenden Diskurs, dadurch wesentlich kleinere Konsequenzen von Felhlern als in repräsentativer Demokratie (ca. 2 min)

O zemích EU a Švýcarsku – dva časoprostory?

vyšlo také na →blisty.cz 16.10.17, zde aktualizováno 17.10.17

O údivech ze Švýcarska – nejen nad separatismem v EU a zneužíváním ústavy jako nástroje moci. Také o údivech nad chybějící zodpovědnosti v politice, nad demonstrací v rouše referenda, nad plebiscitem coby pohlazením mocných a nehodě v politice. Na příkladech Katalánska, Skotska, Spojeného království, včetně Brexitu, a Španělska. O společné ústavě, společných pravidlech ve věcech společných. O laboratoři demokracie.

“To je jako o koze a o voze”, píše Boris Cvek v poznámce Problém…není, že by nebylo možno měnit…ústavu (BL 13.10.17). V ohlase na poznámku “Separatismus v Evropě a údiv ze Švýcarska (zde, vyšlo také v BL 12.10.17). Z čehož usuzuji, že onen pohled, údiv ze Švýcarska na některá absurdní dění v některých zemích EUropy není jen tak srozumitelný. Pokusím se onen pohled na některé z těch absurdit objasnit.

Stručně shrnuto jde v poznámce “Separatismus v Evropě a údiv ze Švýcarska” o údiv nad tím, že v dnešní EU je ústava zneužívána coby nástroj moci. Dále autor líčí, jak věci společné společně řeší Švýcaři – škoda, že ani to není srozumitelné.

Zodpovědnost reprezentantů?

Podstata problému mnohých zemí, včetně zemí Evropy, je ale hlubší – chybějící zodpovědnosti reprezentantů. Což je možné pozorovat i na aktuálním příkladu Katalánsko – Španělsko. Kde je zodpovědnost za činy? U reprezentantů anebo u těch, které reprezentují? Pokud u reprezentantů, vezmou si ji s sebou, když se vydají dále?

Ve Švýcarsku je zodpovědnost společná. Nikdo sice nemusí hlasovat,1) ale pokud tak činí, nese i svou část zodpovědnosti. Pokud nehlasuje, přenechává, “předává” ji ostatním. A volení jsou posuzování i podle toho, jak dobře s lidmi spolupracují.

1) závazná rozhodnutí, zadání reprezentantům, každý třetí měsíc (občas i volby, společně s jedním z hlasování)

Protiprávnost nebo samozřejmost?

David Hesse, autor onoho údivného pohledu, uvádí příklady absurdního dění ve dvou zemích EU. V zemi jedné udivuje to, že někdo by měl hlasoval protiprávně a že tamější ústavní soud rozhodl, že ono referendum porušuje ústavu. Obdobně udivuje v zemi druhé to, že když se někdo pokusil o doplnění svých práv, a sice žalobou, tak tamější ústavní soud prohlásil, že takové právo by bylo v rozporu s ústavním pořádkem.

Ve Švýcarsku je zvykem, že problémy lid(é) společně řeší tak jak je život přináší a že i ústava, jako společná pravidla, je společná věc.

Demonstrace, referenda, plebiscity

K příkladu Katalánska – tam, samozřejmě, nešlo o nějaké referendum (český to pojem pro hlasování), ale o demonstraci v rouše referenda. Nemohlo jít o nic jiného. Jakkoliv to jinde jde, i tam kde referenda jsou velkou výjimkou.

Podívejme se už jen na příklad Skotska a Spojeného království, který ukazuje, jak by takové referendum o samostatnosti mělo vypadat, všude tam kde referenda jsou velkou výjimkou – vzájemně se na něm, jeho obsahu, dohodnout, pak o dohodnuté otázce hlasovat. A pak rozhodnutí respektovat. Jako jakékoliv rozhodnutí jiné. Jak je v dobré, kompetentní politice zvykem. Ponechme stranou, že Švýcaři něco takového ještě za referendum nepovažují – neb je organizováno “zhůry” a jako vyjímečná záležitost (viz též ‘Referendum’ o ‘ústavě’ – aneb, přesněji, anketa ke smlouvě, poznámka VR z ledna 2015, k referendům a plebiscitům (BL někdy koncem 2004/začátkem 2005).

Naopak ale Spojené království také nabízí jednu z absurdit, onen proslulý Brexit, plebiscit v plné parádě. Kdy se jeden z těch právě u moci domníval, že si ve své partě/partaji posílí postavení a nechal k tomu provést anketu o ne/odchodu z EU. Ona anketa nebyla žádné referendum, ale klasický plebiscit, v kterém se panovník skloní k lidu otázkou, která se mu právě zalíbí, aby si potvrdil vlastní oblíbenost. Brexit je také klasický příklad i pro tzv. hybris.2) Jak hybris, tak plebiscity jsou typické pro systémy, v kterých je moc soustředěna v jedné ruce, či v rukou malé skupiny. Určitým pokrokem je, tedy kdysi bylo, že absurdita onoho soustředění moci je dočasná.

2) cs.wikipedia.org…hybris

Nehodami k lepšímu?

U Brexitu dále zajímavé je, že mocnářovo zamýšlené pohlazení k tomu pozvaným lidem se “tak nějak” osamostatnilo. Tedy, že bylo vítanou záminkou pro část těch u moci, kteří mají pocit že EU není dobrá věc. Samozřejmě že “nikdo neví co vlastně s tím” Brexitem, tedy věcně, mimo pocity. Tato “nehoda” se ale může vyvíjet mnoha směry – mimo mnoha jiného i k lepšímu uspořádání věcí společných jak v Evropě, tak ve Spojeném království. Nehody ale k dobré politice nepatří – v té je lepší pořádně pracovat, kompetentně a zodpovědně.

Možné uspořádání věcí s EU

Co se možného uspořádání věci s EU týče, bych rád poukázal na Bilaterals CH-EU.3) Prostě vzít co je, a bod po bodu dojednat. A o tom hlasovat, jak je ve Švýcarsku samozřejmým zvykem.

3) (en) google.ch…Bilaterals CH-EU, dále také (de) Bilaterale CH-EU, google.ch…Bilaterale CH-EU (+fr, it)

Něco obdobného by, samozřejmě, mohli i ve Spojeném království. Pokud by si na to, doma, (1) udělali podmínky, tj. podpořili, použili ty procesy v politice, které jsou konstruktivní a (2) dohodli se, co vlastně chtějí. Samozřejmě se všemi, doma ve Spojeném království, a klidně tak, jak na to ti všichni jsou dnes zvyklí.

Ústava jako nástroj moci nebo coby společná pravidla?

Vraťme se k ústavě, zejména jako společným pravidlům společného dění. Samozřejmě, že ústavy mění i jiní než Švýcaři. I autor údivu ze Švýcarska se, samozřejmě, o té samozřejmosti zmiňuje.

Vraťme se k příkladu Katalánska a Španělska. Tam ústavu mění, mimo mnoha jiných, i Rajoyova parta(j), která nejen že (2017) nechá mlátit do demonstrujících separatistů, ale i předtím, mimo jiného, žaluje na změnu ústavy a sice s úspěchem, takže ústavní soud (2010) oklešťuje autonomii Katalánska, což někteří v Katalonii považují za facku.

A tady je možné se ptát – Chtějí, snad, Rajoy a jeho parta(j) Katalány dofackovat, domlátit do samostatnosti? Ale proboha, proč, když podle řady odhadů většina v Katalánsku samostatnost nechce? Zato chce, tříčtvrteční, většina referendum. Ale to zase post-frankističtí autoritativní centralisté nechtějí. Proč? Asi proto, že se tomu neučili.

Ano a samozřejmě, ani v Katalánsku či Španělsku není problém v tom, že by nebylo možno měnit ústavu, jak (správně:-) už v titulku příspěvku poznamenává Boris Cvek. Kde ale je problém, kde je rozdíl?

Problém je v tom, že někde ústavy slouží k prosazení zájmů těch či oněch u moci, což, samozřejmě, vede ke konfliktům, konflikty udržuje, konflikty těžko řeší. Rozdíl je v tom, že někde se jedná o společná pravidla soužití, která podporují společná řešení. Například i konfliktů, které předcházely přípravě, a hlasování o, založení onoho nejmladšího kantonu,4) který si, zcela samozřejmě, vzal svou příslušnost ke Spolku s sebou.

4) (de) de.wikipedia.org…Kanton Jura

Což ale jde i bez ohledu na ten či onen politický systém, jak ukazuje příklad Skotsko – Spojené království. EU ale prohlašuje, že Skotsko si své členství ponechat nesmí, neboť mu prý nepatří, s odvoláním na tzv. Prodiho doktrínu, věc nejen právně spíše pochybnou.5)

5) (en) google.com…Prodi doctrine

Pouze někdo u moci nebo společně ve společných věcech?

Další absurdum post-monarchistických systémů je, že část zvolených je u moci, část zvolených je od ní odstavena, či má na ní pouze omezenou účast. Což, opět, vede k řadě konfliktů všude tam, kde si ta, zpravidla, menšina právě u moci myslí, že je u moci pouze ona – jako např. v Katalánsku a Španělsku. Není to ale nutné, jak ukazuje, jakkoliv pomalu otřepaný, příklad Skotsko – Spojené království.

Dva časoprostory nebo časoprostor společný?

Zdá se mi, jak se tak už jen Evropou pohybuji, že přecházím z jednoho časoprostoru do jiného. Zejména v politice, které jsem se, v mé druhé zemi, naučil jako společné práci na věcech společných, společnému rozhodování o nich. Chápu, že pohled na to, o co by mohlo, mělo jít je poměrně náročný – pro nezkušené, ty podstaty věci neznalých, nebo se o ni nezajímajících. Jako ve všech oblastech společnosti, kde převládá zastaralé, neznalost či neum.

Samozřejmě, že se novému můžeme učit – jako všem umům a dovednostem. Což v politice, ve společném uspořádávání věcí společných ve Švýcarsku, mé druhé zemi, začíná s pokračující socializací kolem puberty. Je, samozřejmě, jasné, že lidi tady na svět nepřicházejí o nic chytřejší, či hloupější než jinde. Ale, zdá se mi, že tady mají o něco více příležitostí učit se všemu možnému, cvičit se v tom. A měnit, vyvíjet to v čem a jak žijí. Podle mého dojmu k lepšímu.

V mnoha oborech, jako zejména v přírodních, exaktních, aplikovaných vědách, technických oborech, se naše časoprostory už dávno prolínají. Proč by to nemohlo jít v politice, v tom jak si společně uspořádáváme věci společné? V tom jak jsme za ně, přímo, zodpovědni?

Laboratoř demokracie

Švýcarům nejde o to, někoho poučovat, nebo se, proboha, nad někoho povyšovat. Těší je ale, když jejich poměrně vyvinutá demokracie inspiruje jiné. Jak se stalo v poválečném Bavorsku, které zase inspirovalo další německé země, zprvu ty západní, po pádu zdi i ty východní.

V jednom ze setkání “na sever od Rýna”,6) mě jeden z přátel, mladý politolog, vyzval k více trpělivosti (klidně a s porozuměním, jak je jeho dobrým zvykem) a poznamenal: “Měj na mysli, že jsme, zatím stále ještě, tak o století za vámi.” Ale “nevadí”, dodal, “pro nás jste také výbornou laboratoří vyspělé demokracie.”

6) (de) Demokratiekonferenzen (konference o demokracii), (en, de) Centre for Democracy Studies Aarau / Zentrum für Demokratie Aarau (ZDA)

A co EU – co s ní, co s jejími problémy?

No, uvidíme, jak “se” “EU” vyvine. Nebo ne. Problémů má dost.7) V jednu z možností, zbožných přání, že se “EU” ujme osvícená, rozumná, zodpovědně pracující elita, nevěřím. V polovině minulého století, po druhé třicetileté válce 1914-45, to ještě šlo. Když se tehdejší elity několika zemí dohodly na tom, že nebudou mezi sebou válčit a zamyslely se nad tím, co s tou, šílenou, devastací.

7) EU problems: (en) google.com…EU problems

Další z možností je, že postupující spoluúčastí lidí na jejich věcech “se” dostane tak daleko, že ji začnou používat i ve věcech mezinárodních, včetně EUropských. Jak už činí v té laboratoři.

Vladimír Rott, 14./17.10.17


Okénka do “laboratoře demokracie”

1 – Tady je jedno z “okének” do “laboratoře demokracie”, pohled na to, jak to s těmi hlasováními funguje, od roku 1848 a dnes každým třetím měsícem, na celostátní úrovni (na webu vlády, departementů a správy Spolku admin.ch – DE, FR, IT, RM a EN)

Chronologický přehled hlasování od roku 1848, a další informace, ve třech jazycích Spolku:

německy – Politische Rechte > Volksabstimmungen > Chronologie Volksabstimmungen
francouzsky – Droits politiques > Votations > Répertoire chronologique
italsky – Diritti politici > Votazioni > Indice cronologico (per scadenza)

Lidová hlasování, přehled a další informace, v pěti jazycích (Spolku):

německy – Dokumentation > Volksabstimmungen
francouzsky – Documentation > Votations populaires
italsky – Documentazione > Votazioni popolari
rétorománsky – Documentaziun > Votaziuns dal pievel
anglicky – Documentation > Popular vote

A k tomu, samozřejmě, i v kantonech a každé obci, ve všech věcech společných, tak jak je lidé uspořádávají.

2 – A tady jsou další okénka, pohledy na tu samou věc – začněme úvodem ke skutečné Demokracii, z heslovitého přehledu Základní prvky, procesy, souvislosti demokracie (Švýcarska) – přehled, praxe, dějinný vývoj:

Demokracie je takové uspořádání státu, v kterém lid (řecky demos), tedy společenství všech plnoprávných občanů (samozřejmě včetně nezávislých a kvalifikovaných odborníků a nezávislých a kvalifikovaných volených zástupců) – a ne (pouze) jedinec nebo (malá) skupina či některé skupiny mocných – vykonává správu věcí společných, veřejných, včetně vládnutí – neboli suverenitu.
Ve středověku bylo něco jako demokracie zcela vyjímečné …práva na spoluúčast byla …omezená …a platila jako privilegia, udělená mocnářem, panovníkem pouze některým z “vyšších” skupin. Teprve moderní demokracie, jak se začala prosazovat po Americké a Francouzské revoluci, zaručuje Politická práva jako důsledek lidských práv, jejichž ochrana se stala jedním z hlavních úkolů demokratického státu.
Pro …demokracii je Švýcarsko zvláště zajímavé, protože …se v něm moderní liberální demokracie prosadila poměrně brzy, se vznikem spolkového státu v roce 1848, a získala obzvláštní formu zavedením nástrojů přímé demokracie – po tradičně obecních, městských – také na kantonální a celostátní, spolkové úrovni.

další základní prvky, procesy, souvislosti Základní prvky, procesy, souvislosti demokracie (Švýcarska) – přehled, praxe, dějinný vývoj (vjrott.com/d-ch-cs) s odkazy na články v němčině, francouzštině a italštině v Historickém lexikonu Švýcarska

Separatismus v EU – podivení ze Švýcarska

vyšlo také na →blisty.cz 12.10.17

Španělská vláda to říká, král Felipe to říká a celý svět tomu má naslouchat: Katalánsko hlasovalo protiprávně. A ústavní soud v Madridu již v září rozhodl, že referendum o nezávislosti regionu porušuje španělskou ústavu. Ve Švýcarsku vyvolává argument o neústavnosti podivení. Vždyť švýcarští občané několikrát za rok v hlasováních rozhodují o změnách v textu Spolkové ústavy. A ústava, jako závazná pravidla spolužití, je předmětem neustálé diskuse.

To platí i pro územní uspořádání. Ústava uvádí jmenovitě 26 švýcarských kantonů. Včetně nejnovějšího kantonu Jura, jehož vytvoření 1979 odloučením z kantonu Bern bylo také předmětem hlasování. Ústava také uvádí, že kdyby se občané nějakého kantonu chtěli stát samostatnými, od Spolku nezávislými, mohli by tak učinit – kdyby přesvědčili zbytek lidí v zemi, aby je nechali odejít, a souhlasili se změnou ústavy, která by odešlý kanton i ze seznamu vypustila. Vlastí znavený kanton by mohl iniciovat národní hlasování, v němž by většina obyvatelstva a kantonů musela s odchodem kantonu souhlasit. Což by změnilo i seznam inventáře národa. Zatím ale nikdo neměl potřebu se o to pokusit.

Možná, že Švýcarsko není dobré pro srovnání. Lidé zde mají více politických práv než kdekoli jinde. Tak u našich sousedů, v Německu, tamější Ústavní soud v lednu prohlásil, že pokusy o odloučení jednotlivých států by byly “v rozporu s ústavním pořádkem”. Jeden bavorský občan podal žalobu na to, že toto právo v Německu chybí. Takové rozhodnutí by ve Švýcarsku nebylo možné. Svrchovaní správci ústavy jsou občané, nějaký ústavní soud neexistuje. Žádná jurisdikce nemůže Švýcarům zakázat, aby změnili svou ústavu podle svého uvážení. Politický systém se spoléhá na to, že jeho občané nečiní nic hloupého. A sice od roku 1848, od počátku moderního federálního státu, který je založen na ještě starších demokratických zkušenostech a ideálech francouzské revoluce. Kontrolovat občany není jeho úkolem.

Dalo by se argumentovat, že španělská demokracie je pro takové svobody příliš mladá – příliš mladá pro lidová hlasování (v ČR zvaná referenda), která by se dotýkala ústavy z roku 1978. Hrůza Francovy diktatury sedí za krkem nejen Barceloně, ale také Madridu – probůh je se nedoknout Textu Demokracie, žádné experimenty. Ale dotýkat se dá – ani ve Španělsku není ústava nedotknutelná, může být změněna parlamentem. A ústavní změny se dějí i jinde, všude, nejen ve Švýcarsku, a ne jen v ohrožených demokraciích, jako je Turecko a Polsko. Spojené státy například chápou svou ústavu jako “pravosvatý” text, který musí být interpretován soudci. Ale i ten je upravován – v podobě ústavních dodatků. Tak například 26. dodatečný článek snížil volební věk na 18 let. To bylo 1971.

Ano, existují i dobré důvody proti odloučení Katalánska. Je však zejména také na centrálním státě, aby vysvětloval proč je solidarita Katalánska s ostatními pro všechny dobrá. Centralizovaný stát dluží všem svým občanům debatu o tom, proč má smysl zůstat dohromady. A pokud by už jen vzal zpátky okleštění autonomie minulých let, snížila by se chuť Katalánů odejít. A pokud by začal jednat o více autonomie, a o daňové suverenitě, podstatně by vzrostla jejich chuť ve společném státě zůstat.


David Hesse: (německy) Letter from Europe: Separatismus aus Schweizer Sicht, Die Welt 9.10.17, překlad a lehké doplnění Vladimír Rott

David Hesse je redaktorem curyšského Tages-Anzeiger