Pharmaceutical pricing, a problem to be solved – Same as software, medicines are no scarce commodity, –Andreas Wildi

Pharmaceutical pricing is a problem to be solved macro-economically, both at home and world wide

This requires a national and international pricing system in which individual drugs could be classified. As part of such a system, we would then measure the value of a drug and assign it with a corresponding price.

As a national and international community, we would then have the chance – here, then and everywhere – of never ever restricting access to effective medicines, and at the same time to struggle until we have solved the price issue.

However, there cannot be such a thing as an expensive drug.

We have every right to stand up for the respect of our patient, and patent, rights. Medicines must be fairly sold domestically and abroad and must be purchased fairly. Same as software, medicines are no scarce commodity.

How is it judged today in Switzerland whether a drug is too expensive?

Again and again, individual medicines are described generally or for certain patients as too expensive and not reimbursed. This is a problem, a problem to be solved.

For [a.o.] the drugs’ pricing responsible are the federal offices for health and social insurance 1) as well as the individual health insurers 2) and cantonal disability insurance agencies.3)


quotes, slightly edited, from: Same as software, medicines are no scarce commodity – Although one of the leading pharmaceutical locations in the world, Switzerland is a high-price island for medicines. In the light of patient, as well as patent, protection, it is high time to questioned pricing of medicines, by Andreas Wildi,4) NZZ 06/23/18

translated from German: So wie Software sind Arzneimittel kein knappes Gut – Obwohl sie zu den führenden Pharmastandorten der Welt zählt, ist die Schweiz bei Medikamenten eine Hochpreisinsel. Im Lichte des Patienten-, aber auch des Patentschutzes muss die Preisfestsetzung grundsätzlich hinterfragt werden, von Andreas Wildi,4) NZZ 23.6.18


1) Federal Office of Public Health FOPH (BAG), bag.admin.ch and Federal Social Insurance Office FSIO (BSV), bsv.admin.ch (de, fr, it, en)

2) health insurance in Switzerland: Health insurance on the web of Swiss authorities online, ch.ch (de, fr, it, rm, en)

3) disability insurance in Switzerland: Disability Insurance DI (IV) at the Information Centre OASI/DI (AHV/IV) website of all compensation and DI offices, ahv-iv.ch (de, fr, it, en)

4) Andreas Wildi is a doctor and lawyer in Zurich and Bern and specializes in Swiss and international compensation and pricing right for pharmaceuticals and medical technology products. He was head of the medication section of the Federal Office of Public Health FOPH (BAG). CV outline at LinkedIn, linkedin.com

 

Advertisements

Řešit problémy než vzniknou – pomáhá i s populisty

a jak jeden z nich, “Steve homelesák”, “ultrapravičák a leninista” navštívil přímou demokracii (aby prorokoval “konečné vítězství všech populistů v Evropě”)

Vladimír Rott vyšlo na blisty.cz

Steve Bannon, bývalý strategický šéf prezidenta Trumpa, počátkem března navštívil Itálii, pak curyšský Oerlikon a o víkendu (10./11.3.18) francouzskou FN (nyní RN). V Oerlikonu (6.3.18) chválil Švýcarsko jako “výchozí bod hnutí proti elitám”. Ale v zemi přímé demokracie je pomatený obsah jeho bravurní rétoriky spíše k lehkému pousmání.


část první – Steve Bannon prorokuje “konečné vítězství všech populistů v Evropě –  na návštěvě v zemi kde i populisté musí pracovat” – upravený překlad zprávy o Bannonově curyšské návštěvě (1) (německy: Steve Bannon prophezeit einen Siegeszug der Populisten in Europa, Andreas Rüesch, NZZ 7.3.18)

část druhá Tak nám “Steve homelesák” navštívil přímou demokraciita ho ale, jako “ultrapravičáka a leninistu”, ani zbla nezajímá – poznámky, komentáře, z pohledu občana země přímé demokracie (2)

část třetí Řešit problémy než vzniknou – povzbuzení na závěr


I. Steve Bannon prorokuje “konečné vítězství všech populistů v Evropě” – na návštěvě v zemi, kde i populisté musí pracovat

bannon & köppel zürich oerlikon

Steva Bannona v Curychu hostil Roger Köppel, vydavatel a spolumajitel curyšské Weltwoche (Ennio Leanza / EPA)

Jak víme, byl Steve Bannon při pádu z jednoho z Olympů americké moci zbaven přístupu do Bílého domu a krátce nato musel odevzdat vedení svého pravicového zpravodajského portálu Breitbart. Ale tohoto muže, kterého někteří považují za architekta vítězné prezidentské kandidatury Donalda Trumpa, jen tak něco nezlomí.

Svou nedávnou týdenní cestu po Evropě zahájil v Itálii. V úterý 6.3.18, čerstvě okřídlen volebními úspěchy tamějších anti-establishmentských stran, vystoupil v Halle 622 v curyšské čtvrti Oerlikonu, ve “velké show” organizované majiteli Weltwoche. S vervou propagoval myšlenky o světových spiknutích, nacionalistické ekonomice a uzavření hranic, před tisícovým publikem nadšených příznivců Blocherovského křídla SVP, čtenářů Weltwoche (rádoby intelektuální “hlásné trouby” onoho křídla SVP) a pár těch, co si tuhle show nenechali ujít (zde je pozvánka, německy: Weltwoche-Anlass mit Steve Bannon / Weltwoche on the Road: Steve Bannon in Zürich a zprávy Weltwoche o Bannonově vystoupení, německy: Bannon am Weltwoche „Free Speech Summit“).(3) Zatímco venku poklidně demonstrovala stovka lidí (4) proti rasismu, xenofobii, sexismu a vykořisťování.

demo zürich, proti köppelovi, bannonovi

demo zürich, proti köppelovi, bannonovi

Proti Bannonovi, Köppelovi & Co., demonstrace skupinky Hnutí za socialismus v Oerlikonu (Melanie Duchene / Keystone), viz též: Vyprodán a vypískán / Poklidný protest proti Bannonově vystoupení v Oerlikonu, německy: Ausverkauft und ausgepfiffen, Ruedi Baumann, TA 6.3.18 / Friedlicher Protest gegen Auftritt von Steve Bannon in Oerlikon, Alois Feusi, NZZ 6.3.18)

“Dějiny jsou na naší straně”

Bannon zdůraznil, že i přes veřejnou roztržku s Trumpem je nadále velkým obdivovatelem amerického prezidenta. Jeho volbu vidí jako “výraz populistického povstání”, které “už dávno zachvátilo i velké části Evropy”. A kdo by se “domníval, že volby ve Francii a Německu tomuto hnutí zlomily hrot”, toho právě o minulém víkendu (3./4.3.18) v Itálii “o pravém opaku poučily úspěchy Cinque Stelle a Lega“. “Populistická vlna není u konce, stojí právě na počátku”, “Dějiny jsou na naší straně”, provolával Bannon. Jak je typické pro demagogy jeho ražení, nedává ani Bannon žádný prostor nějaké diferenciaci. Ve světě jeho představ existují “pouze dvě antagonistické skupiny” – “dělnická třída a establishment”. K “osvobození drobného lidu ze spárů vykořisťující vrstvy” je třeba “povstání u volebních uren”.(5)

Řečník dále vysoce chválil Švýcarsko – neboť zde “začala populistická vzpoura”, v roce 1992 kdy lidé v hlasování odmítli účast v Evropském hospodářském prostoru.(6) “Doktor Blocher”,(7) “velitel” kampaně za Ne, “který se, zcela sám (‘one man alone’), postavil estabishmentu” (8) byl “Trumpem před Trumpem”, Švýcarsko se v té době “stalo světovým majákem”, podlézal dále svým hostitelům. Jeho hostitel, šéfredaktor a spolumajitel Weltwoche a Blocherův stranický kolega, Roger Köppel, neskrýval své nadšení nad tím, že dostal tak prominentního Američana do Curychu. Köppelovy otázky, které prohlašoval za “těžké a tvrdé” (“tough questions”), nebyly ale nic víc než chlapské něžnosti, Bannona doprovázející v proslovu na oblíbená témata.

bannon zurich video

Video (1¼ min.): Steve Bannon: Doctor Blocher stood up, one man alone, against the establishment (sda/ats/Sarah Ennemoser, (St. Galler) Tagblatt 6.3.18)

Zmatečné “koncepty” – ale neva, nejde přece o věc:)

Nicméně byla ta jedna a čtvrt hodina poučná – čtyřiašedesátiletý bývalý investiční bankéř (9) se předvedl jako muž vysoké rétorické palebné síly, jakkoliv dosti omezeného intelektuálního kalibru. Bannonovy stížnosti na negativní symptomy globalizace jsou zcela legitimní, bohužel ale mnohé jeho myšlenky zní značně zmateně.

Základem jeho “konceptu řešení” je výzva, ukončit “trojité ponížení člověka” – “centrálními bankami, centralistickými vládami a data shromažďujícími koncerny”. Řešení vidí mj. v kryptoměnách (cryptocurrencies), “zbrani proti establishmentu”, dosti slabý návrh pro člověka, který se cítí dost silný na to aby takové téma otvíral (viz též: Bannon považuje kryptoměny za zbraň proti establishmentu, v němčině: Bannon sieht Kryptowährungen als Waffe gegen das Establishment, 7.3.18, dpa/NZZ). Bannon také nedovede řešit očividný rozpor, že na jedné straně ostře kritizuje zadlužování Spojených států jako podvod na obyčejném člověku, ale na druhé straně zastupuje Trumpovu politiku deficitů. Stejně nepochopitelné je také, proč Trump je nejméně populárním americkým prezidentem novějších dějin, když on a Bannon “mají tak blízko k lidu”, jak i v Oerlikonu zdůraznil.

Bannon se v Curychu outoval také jako stoupenec ne zrovna příliš inteligentní “historické teorie” (ironické uvozovky, ne jako citování Bannona), podle níž dějiny probíhají v pravidelných cyklech (pro fundamentalisty onoho vyznání navíc v přesných datech). Odpovídajícně pak prorokuje “velký převrat” v příštích deseti až dvaceti letech, na který se Amerika “musí nastavit”. Tohle je pusté politické šarlatánství, jedno v jakém už kostýmu.

“Homelesák Steve” (“Sloppy Steve), tituloval Trump svého neoholeného, neupraveného spojence. “Homelesák Steve přišel o rozum”, řekl dále nedávno a na oplátku, neboť Bannon masivně urážel koho jen mohl z prezidentovy rodiny v rozhovoru s Michaelem Wolffem (Fire and Fury – a, mimochodem, kdo z nich má více, či méně rozumu je náročnější téma:). Ale v nacionalisticky populistických kruzích křižák Steve, bravurně surfující na vlně anti-globalizace, svou auru neztratí až tak rychle.

bannon fans zurich oerlikon

Banonnovo publikum, foyer Halle 622, Curych Oerlikon, 6.3.18 (Ennio Leanza / Keystone)

II. Tak nám “Steve homelesák” navštívil přímou demokracii – ta ho ale, jako “ultrapravičáka a leninistu”, ani zbla nezajímá

část druhá – poznámky, komentáře, z pohledu občana země přímé demokracie (2) k první části – Steve Bannon prorokuje “konečné vítězství všech populistů v Evropě”

(1) Poznámky, komentáře

Jak jsem tak zprávu o Bannonovi v Oerlikonu překládal, tak mě – zase jednou napadlo – že dělit lidí, včetně na “levičáky”, “pravičáky”, k ničemu není. Navíc, jak víme, jsou dnes takové pojmy už “dávno” zmatečné, zato dobrým obrazem chaosu starého pojetí držení moci. Což potvrzují i tací jako tento “ultrapravičák a leninista” – jak jej nazval Uwe Wendel v NZZ (Stephen K. Bannon: ultrapravičák a leninista – muž se smyslem pro chaos, německy: Ultrarechts und Leninist – Stephen K. Bannon ist ein Mann mit Gespür für das Chaos, NZZ 25.2.17).

Také ironii zprávy v NZZ, lehkou ale zdaleka ne urážlivou, jsem se pokusil přeložit, převést do češtiny. Doslovný překlad může být zavádějící, všude tam, kde zdejší “zkratky”, jakkoliv zde trefné a výstižné, jsou jinde chápány jinak, dokonce i opačně (tak třeba už jen barvy, např. za oceánem – rudá je tam barva republikánů a tím, dočasně, i barva Trumpova).

Dobré je, že u nás jsou bannoni spíše figurkami k lehkému pousmání. A že nad takovými jako jejich prezidenty kroutíme hlavou. Podobně jako nad podobnými figurami a figurkami, včetně EUropy staré a nové. Ale, v našem “časoprostoru”,(2) máme problémy s těmi “časoprostory” v nichž dělení lidí – včetně “dole”, “nahoře” – je samozřejmá věc. A kde se ten či onen pobuda – jedno jak upraven či ne – bez zábran cpe do politiky, která tam zdaleka není věcí všech.

(2) Co je přímá demokracie

To co se nazývá přímá demokracie – dále i, řidčeji, demokracie deliberativní, konsensuální, participativní (participace) a, zejména, konkordantní – je ve Švýcarsku částí toho, jak všichni na politice zúčastnění – lid, jejich zastupitelé, odborné a zájmové spolky, svazy, komory – o společných věcech a řešeních diskutují, jak komunikují, diskusi ovlivňují a jak kolektivně rozhodují. Přičemž lid jsou občané, ale čím dál tím více i obyvatelé, společenství všech k hlasování a volbám způsobilých. Mezi spolky patří jak všemožné odborné a zájmové svazy, komory, NGOs, tak také politické strany, ty ale bez jakýchkoliv privilegií jinde obvyklých, samozřejmé také je, že nejsou placeny z veřejných peněz.

Viz též: Přímá demokracie v dennodenní praxi Švýcarska: Jak funguje a proč může dobře fungovat i jinde – na blogu –vjr– ZDE 5./13.3.18 a nedopsané* na !argument-u ZDE 5.3.18 (*napsáno, poměrně narychlo, na požádání redakce, ta ale příspěvky neaktualizuje).
ch.ch hands up

(3) Světová spiknutí, nacionalismus, i v ekonomice, a uzavření vs. účast ve věcech společných, pluralismus, živá ekonomika, migrace

I toto téma – strachy lidí z bezmocnosti, ztráty jistot – právě proto že důležité, si zaslouží solidnější, kompetentnější přístup než pokřikování, laciná hesla, (ryze) ideologické přístupy k věci, včetně víry na všemožná spiknutí, jak je bannonové propagují. Samozřejmě že si zejména zaslouží i solidní, kompetentní politiku – což není zrovna prioritou (spíše) mocenských systémů, stále ještě obvyklých mnohde po světě.

Diskuse o otevírání, uzavírání hranic – hranic všeho druhu, do jaké míry a proč – probíhá samozřejmě i ve Švýcarsku (kam každý čtvrtý člověk poměrně nedávno či zcela čerstvě přišel). A i zde nabízejí laciná “řešení” tací jako Blocherova SVP, jejíž hlásná trouba Weltwoche hostila Bannona v Oerlikonu. Zdejší účast všech ve všech věcech společných ale i takovým dává příležitost, ne-li povinnost, ukázat jak umí věci řešit – společně s ostatními (příklady z řad SVP ve spolkové vládě jsou Christoph Blocher a Ueli Maurer, první ve vládě pouze trucoval (2003-07), druhý pracuje (od 2009), prvního parlament do vlády znovu nezvolil, druhého volí).

blocher maurer delegierten 24maerz18 klosters

Christoph Blocher a Ueli Maurer, Klosters, 24.3.18, sjezd delegátů SVP (Gian Ehrenzeller / Keystone)

(4) Od demonstrací, protestů k participaci, účasti na věcech společných

Demonstrace, protesty, jsou někde důležitá věc. Zde ztratily na významu s postupujícím vývojem (přímé) demokracie (viz úvod k heslu Demokracie, na vjrott.com ZDE), zavedením odpovídajících politických práv a rostoucí účastí lidí na věcech společných. Přechod a vývoj od, v podstatě nemohoucích, demonstrací, protestů k mocné spoluúčasti na věcech společných a rozhodování o nich docela dobře vystihla moje dcera, když poprvé, krátce po svých osmnáctých, otevírala obálku s hlasovacími tématy:

“To bychom byli na hlavu padlí, abychom ztráceli čas nějakými ‘demos’ s těmi prcky, když máme takovou báječnou možnost.”
– K.R.

(vysvětlivky k citátu: “ztráceli čas” = “ztráceli náš drahocenný čas”, “demos” = demonstrace (množné číslo, od demo), “prcci” = v mládí je přece co ročník to generace:), “báječnou možnost” = “báječnou možnost (spolu)rozhodovat”)

(5) Prázdná hesla, i prázdná hesla Bannonova

Bannon, stejně jako řada jemu podobných, plamenně řeční, hlásá o “konečném vítězství”, “pouze dvou”, “antagonistických skupinách”, “dělnické třídě”, “establishmentu”, “osvobození”, “drobném lidu”, “spárech”, “vykořisťujících vrstvách”, “povstání”, “dějinách na naší straně”. Postrádám “tvrdou pěst“, “tvrdě ale spravedlivě“, “udeří”atd. Ale k věci. I Bannon surfuje na vlně toho či onoho, jedno odkud přijde – zleva, zprava, padni komu padni. Není divu. Všude tam kde neznají skutečnou společenskou a politickou zodpovědnost – jakkoliv je tento základní nedostatek “pravý” či “levý” nebo “establishment” či “anti”. Všude tam kde prázdná hesla nahrazují činy. Kde v politice jde (zejména) o to, jak se dostat k moci. Jak vyhovět – po čas volebního-nevolebního předvádění se – nadějím, citům voličů, “oslovit” je. Tam kde k moci vedou volby-nevolby. Kde se k moci dostávají tací jako například Trump či Putin (první dočasně, druhý “na věky”). Nebo klauzemanové či babimurové (a, mimochodem: zvládne, ten mura, svou cestu na vrcholek české moci?).

Ale pro “skutečně” mocné, nebo ty za mocí se deroucí, je docela příjemné nemuset se při držení moci zdržovat nějakými volbami, nebo už i jen hrou na ně. A s úděsem sleduji masové vrahy, “mistry” čisté moci, kteří, aby si ji udrželi, s neuvěřitelnou lehkostí své “poddané” ve velkém vraždí. Ještě větší úděs pak patří těm všem u moci po celém světě, co je jim to šuma fuk – tedy co se činů týče (slova by tady už byla). I těm co jak taková vraždění, tak i jiných než vlastních utlačovaných, podporují. Nebo z nich “pouze” profitují, nejen kšefty ze zbraněmi (k nim viz též: weapons sales worldwide).

(6) Ono hlasování o připojení, či nepřipojení se k EHS, co Bannon za povstání prohlašuje

Ono, poměrně dávné, hlasování k jednomu z témat posledního čtvrtletí onoho roku 1992, dopadlo 50,3 % proti připojení se k EHS (viz zde: de, fr, it, na admin.ch). Přičemž, samozřejmě, i toto rozhodnutí znamená závazné zadání našim reprezentantům (zastupitelům), uvést záměr do praxe, do života. Nebo zjistit, jestli to jde, jak by to mohlo jít. Společně se všemi. A takové “nerozhodně”, 1:1, je docela běžné u témat, která ještě nejsou vyřešená a zůstávají v diskusi (viz též (2) nahoře). V diskusi neutuchající o tom jak uspořád(áv)at vztahy s jinými, v tomto případě zejména s EU (viz též: bilaterální smlouvy Švýcarsko-EU). Něco, co bannonům apod. zcela uniká.(6a)

(6a) Čeho si Steve “tak nějak” nevšiml, neb ho to pranic nezajímá

Steve si “tak nějak” nevšiml, že pravidelně hlasujeme o všem možném, občas i nemožném. I o naších vztazích s EU, o smlouvách s ní, o (veřejných) financích, kterými EU či, raději, přímo její země podporujeme. Není divu že si nevšiml, neb se o to pranic nezajímá – je to tím, že by bylo k věci?

(6b) Jo, co s tou Evropou? Zejména všude v EUropě?

K tomu stručný citát, z EUropy:

“Evropa je příliš důležitá na to, abychom ji přenechali EUrokratům.”
– Andreas Oldag, Hans-Martin Tillack (viz: Kolaps Evropské unie za dveřmi – a jak z toho ven, VR 20.5.03, vyšlo na Blistech ZDE)

(7) “Doktor Blocher”

Ono titulování, mnohde jinde (ach, božemůj:) tak obvyklé, nám připadá docela dost směšné. Švýcaři se oslovují (pouze) jmény. To ale vůbec nevylučuje, že se i u nás setkáte s těmi, kteří rádi titulují a rádi se nechají titulovat. Pokud ale chcete, v tomto ohledu, oddělit zrno od plev, doporučuji tituly vynechávat. (Mimochodem, vzpomínám na jednu veřejnou diskusi, kdysi na ETH, o šancích právě čerstvě svému osudu přenechaných lidí v právě čerstvě bývalých “koloniích” těsně ještě SSSR, kdy jsem pana Sch./Š.-a oslovil pane Sch./Š.-u, a starší pár mě nesouhlasně osyknul, aby brzy na to předem připravenou “otázkou” řečníka oslovil “Vaše Jasnosti” a… jemné pobavení zašumělo Audimaxem.)

(8) “zcela sám ( one man alone ) “, “se establishmentu postavil”

Zde se, opět, setkáváme s typickým úkazem všech “populistů” u moci, i u těch teprve se k moci deroucím – podlézat “prostému lidu”. Čímkoliv, jakkoliv. (Mimochodem, ten (s)prostý lid ti mocní, k moci se deroucí, nazývají také “volební stádo”, zvyk ještě z dob první republiky, vsadím se že i z dob mocnářství.)

Milý Steve, Christoph Blocher je ale přece jeden z miliardářů – a vrcholný člen tzv. “establishmentu”, byť jen lokálního, ale čile se pohybujícího po světě. (Mimochodem, pokecali jsme si s ním kdysi se skupinkou kolegů, krátce, na ruzyňském letišti, v dobách kdy oťukával čerstvě bývalé “kolonie” bývalého Sovětského svazu.(8a).) Milý Steve, pokud byste tohle kdy čet’: Christoph Blocher nebyl a není sám, a se svým “establishmentem” jede plnou parou. Naštěstí jsou, jak on, tak “establishment”, ale pod docela silnou kontrolou toho, čemu se říká přímá demokracie.(2)

(8a) ČxyR… ČR – kolonie za každou cenu?!

Jo a – proč musíme být za každou cenu být kolonií?! Tyto naše sklony bezvadně rozebírá Ilona Švihlíková ZDE všude. Máme to zapotřebí? Chceme to?

(9) Investiční bankéř, část neřešených problémů

“Investiční”, “bankéř”, část jednoho z hlavních problémů naší doby – neřestně řádícího “finančního průmyslu”(9a) – které ale neřešíme,(9b) a jejichž řešení je možné pouze či zejména na globální úrovni.

(9a) “Finanční průmysl”

Hmm…”finanční”… “průmysl”… Ve Švýcarsku (sice) máte možnost, se tomuhle problému vyhnout, díky poměrně slušně sdílenému bohatství společnosti. Ať už pracujete či podnikáte v klasičtěji strukturovaných podnicích nebo v partnerstvích, kolektivech, družstvech (v podstatě to samé, rozdíl je v míře přímé zodpovědnosti, včetně finanční a mj. i v dělení zisků či ztrát). Mnohé z těch malých a středních také pracují výhradně se solidními finančními institucemi, které se vyhýbají tzv. “investičnímu bankéřství”. Pak jsou, samozřejmě, všichni ti kteří vesele spekulují. Ať jako jednotlivci (“rentiéři”). Nebo v tzv. “investičních bankách” (poznámka: ty mnohde známé coby švýcarské jsou ale, dnes dávno už, ty z těch globálních, jakkoliv často zcela mylně považovaných za lokální, obdobně těm, v EUropě, např. britským, německým, nizozemským, lucemburským, mocným to “daňovým rájům”, viz též FinancialSecrecyIndex.com, TaxJustice.net).

Dotaz, “bokem” – A co doma, v Česku, jak řešíme takové věci, jako např. ono řádění exekutorů, “drobné” to loupežení, v rámci “zákona” psaného výlučně ve vlastní prospěch, všech těch, co nemají na loupežení ve velkém? Řešíme? Neřešíme?! (poznámka: k (vel)mistrům loupežení viz též, mj. kmotři v Česku)

(9b) Problémy neřešíme, čekáme až to praskne…

Historickým, ale dodnes bohužel aktuálním, příkladem neřešení problémů, tedy jejich řešení až teprve po katastrofě, je sílící militarismus 19. a 20. století, který mocenské elity všech těch říší (ať “zla” či “dobra”) považovaly za výbornou věc. A do nebes volající jsou jeho důsledky – miliony, desetimiliony mrtvých, rozsáhlá devastace, pouze o fous totální. V našich krajinách, tehdejším globálním prostoru post/monarchistické Evropy, ona druhá třicetiletá válka (od první poloviny třicátých let do roku 1945, viz: second thirty years’ war). Evropu obdobně devastující jako třicetiletá válka první (1618 až 1648), v globálním prostoru středověké Evropy, o níž historici píší že se z ní Evropa vzpamatovávala nejméně stovku let.

Jak po té první, tak po té druhé se mocenské elity domluvily na tom, že přestanou mezi sebou válčit (Vestfálský mír a poválečné uspořádání části Evropy). Z poválečného uspořádání části Evropy tehdejšími elitami se, jak víme, vyvinula EU (dnes s řadou problémů, které zastiňují dobré věci víc než by bylo zdrávo, a i zde chybí účinná spoluúčast EUropanů a zodpovědnost).

(9c) …a co na to přímá demokracie

Elity Švýcarska přestaly válčit o století dříve, 1847/48, nejen mezi sebou ale i všude jinde (kdy bude EUropa tak daleko?). Z čehož se vyvinulo, a dále vyvíjíme, Švýcarsko. Včetně toho, jak zaručit bezpečnost bez válek a budování státu, státu společného. Včetně toho, přispět k řešení konfliktů a podpory takových snažení všude tam, kde je o to zájem. (poznámka: constructive) conflict transformation, inclusive peace & transition, dva z názvů pro řemeslo, kterému se učí všude po světě, jak z násilných i nenásilných konfliktů a jejich příčin ven)

K tomu dennodennímu umění jak na to poznamenává jeden z druhé generace (“secondo“) do Švýcarska přišlých (jak již zmíněno, každý čtvrtý člověk ve Švýcarsku poměrně nedávno či zcela čerstvě přišel):

“Ve Švýcarsku jsou všechny problémy vyřešeny již předtím, než se objeví. Tady ale nic (takového) není. Tady je všechno na začátku.”
– Ilir Hasanaj, filmař a informatik, navrátilec (do Kosova, citát z reportáže: Vyrostli ve Švýcarsku, ale Kosovo je ne(o)pouští, německy: Sie sind in der Schweiz gross geworden, aber Kosovo lässt sie nicht los, Andreas Babst, Stefanie Hasler, Tobias Ochsenbein, NZZ 16.2.18)

III. Řešit problémy než vzniknou – povzbuzení na závěr:)

Jak je dobré, i populisty zapojit do práce! A soudit i je podle činů. Viz též příklad těch dvou z SVP nahoře.(3) Na to ovšem potřebujete přímou demokracii, tu skutečnou,(2) co umožňuje řešit problémy než vzniknou.(9c)
ch.ch hands up

 

Přímá demokracie v dennodenní praxi Švýcarska

Jak funguje a proč může dobře fungovat i jinde

–Vladimír Rott, 5./12.3.18

.pdf na vjrott.com
5.3.18 vyšlo (ne zcela dopsané:) na casopisargument.cz

ch.ch hands up

Co je demokracie a demokracie Švýcarska

“Demokracie je takové uspořádání státu, v kterém lid (řecky demos), tedy společenství všech plnoprávných občanů (samozřejmě včetně nezávislých a kvalifikovaných odborníků a nezávislých a kvalifikovaných volených zástupců) – a ne (pouze) jedinec nebo (malá) skupina či některé skupiny mocných – vykonává správu věcí společných, veřejných, včetně vládnutí – neboli suverenitu.

Ve středověku bylo něco jako demokracie zcela vyjímečné …práva na spoluúčast (participaci) byla …omezená …a platila jako privilegia, udělená mocnářem, panovníkem pouze některým z “vyšších” skupin.

Teprve moderní demokracie, jak se začala prosazovat po Americké a Francouzské revoluci, zaručuje Politická práva jako důsledek Lidských práv, jejichž ochrana se stala jedním z hlavních úkolů demokratického státu.

Pro …demokracii je Švýcarsko zvláště zajímavé, protože …se v něm moderní liberální demokracie prosadila poměrně brzy, se vznikem spolkového státu v roce 1848, a získala obzvláštní formu zavedením nástrojů přímé demokracie – po tradičně obecních, městských – také na kantonální a celostátní, spolkové úrovni.”

Andreas Suter, Georg Kreis: Demokracie 1)


Demokracie, politický systém Švýcarska, na webu ch.ch

ch.chDemokratie, das politische System der Schweiz (de)
Démocratie, la système politique suisse (fr)
Democrazia, il sistema politico svizzero (it)
Democrazia, il sistem politic svizzer (rm)
Democracy, the Swiss political system (en)


Jak přímá demokracie ve Švýcarsku funguje, čeho je částí

To co se nazývá přímá demokracie – dále i, řidčeji, demokracie deliberativní, konsensuální, participativní (participace) a, zejména, konkordantní – je ve Švýcarsku částí toho, jak všichni na politice zúčastnění – lid, jejich zastupitelé, odborné a zájmové spolky, svazy, komory – o společných věcech a řešeních diskutují, jak komunikují, diskusi ovlivňují a jak kolektivně rozhodují.

Poznámka – Lid jsou občané, ale čím dál tím více i obyvatelé, společenství všech k hlasování a volbám způsobilých. Mezi spolky patří jak všemožné odborné a zájmové svazy, NGOs, tak také politické strany, ty ale bez jakýchkoliv privilegií jinde obvyklých, samozřejmé také je, že strany nejsou placeny z veřejných peněz.

Společné společně, včetně zodpovědnosti – od diskusí, přes návrhy řešení, diskusí a rozhodování o nich, po uvedení do života, a další diskuse

Tyto společenské procesy tzv. “tvorby politické vůle a rozhodování” probíhají od identifikování a formulování problémů, přes jejich veřejnou diskusi (“diskurs”, jak této diskusi říkají teoretici). Od diskuse jak zásadní, o principech a ve všech souvislostech, tak o jejich důležitosti a naléhavosti. Po diskusi konkrétních možností a způsobů jejich řešení se všemi partnery, včetně těch za ně věcně, odborně odpovědných. Společná politická odpovědnost je daná širokou spoluúčastí / participací rovných (viz: égalité), která, samozřejmě, nemá jinde stále ještě obvyklé hierarchie, nadřazování někoho nad někým či vylučování těch či oněch.

Poznámka – Ale ani lid, vrcholný suverén, není nad nikoho povýšen – něco co uniká mnohým tzv. “populistickým” hnutím ať už tzv. “levicovým” či “pravicovým”.

Řešení problémů, jejich návrhy, se do společných procesů “tvorby politické vůle a rozhodování” dostávají pokud je možné je již dostatečně konkretizovat, a pak i určit jak je realizovat. I jak je právně zakotvit – změnou nebo doplněním ústavy (buď formulovaných článkem, změnou či doplňkem příslušného článku, nebo zadáním zásad řešení), změnou zákonů, jejich vznikem i zrušením, jinými právně závaznými usneseními, přípravou (veřejných) úvěrů, včetně daňových souvislostí, či mezinárodní smlouvou, její úpravou. Dále i pokud je jasné, jak konkrétně o řešení rozhodnout – přičemž suverénem vždy zůstává lid (občané)

Pokud řešení ještě není možné dostatečně konkretizovat, zůstává na politické a veřejné agendě, zpravidla ale s menší (časovou) prioritou, která se, samozřejmě, kdykoliv může změnit.

Samozřejmě že tvorba politické vůle a rozhodování neprobíhají vždy racionálně – svůj vliv mohou mít, tedy mají také emoce, sociální vazby, aktuální události, nedostatek času, nedostatečné informace a nejrůznější nejistoty.

Od participace elit k participaci všech, pluralitě a konsensu

V dobách Starého režimu (Ancien Régime 18. století), před vznikem moderní demokracie od poloviny 19. století byla tvorba politické vůle a rozhodování věcí Rad (obecních, kantonálních a šlechtických, biskupských), Stavovských sněmů, Zemských sněmů, Obecních shromáždění a Úředních dotazů (“průzkumů mínění”).

Pro dnešní demokracii je samozřejmé, že tvorba politické vůle a rozhodování probíhají v širokém konsensu, společně se všemi partnery – na rozdíl od většinového (majoritního), ryze zastupitelského (reprezentativního) způsobu dodnes zachovaného jinde, v těch společnostech, které neberou ohled na menšiny a/nebo pluralitu a tím si zachovávají i jednu z příčin konfliktů.

Partneři politiky, v politice jako společné věci všech

Tvorba politické vůle ve Švýcarsku se vyznačuje velkým počtem zúčastněných, řadou možností jak se účastnit, zvykem a dovednostmi dosáhnout konsensu, dostatečnou dobou na hledání řešení i v kontroverzních záležitostech a vysokou akceptací výsledků.

Charakteristická je spoluúčast občanů na identifikování a určování témat, na jejich řešeních. A rozhodování o nich, formálně zaručených politickými právy – které jsou dalším stupněm občanských práv a svobod, lidských práv – včetně hlasovacího a volebních práva.2) Od přelomu 19. a 20. století je spoluúčast rozšiřována i v oblasti hospodářství.3)

Partnery v tvorbě politické vůle a rozhodování jsou veřejné (státní) instituce – Spolková rada (spolková vláda), sedmičlenná, pracující kolegiálně v konsensu a v partnerství s odborně kompetentními a odpovědnými odděleními spolkové správy (ministerstvy), dále Spolkové shromáždění (parlament) s Národní radou (zastoupení lidu) a Stavovskou radou (zastoupení kantonů), soudy, kantony a obce s příslušnými institucemi a organizacemi.

Dalšímí, nestátními partnery jsou (mimo občanů, vrcholného suveréna), zájmová seskupení – komory, politické strany, sdružení, spolky, svazy (všechny s právní formou spolku) – a média, samozřejmě nezávislá. Zahraničními partnery mohou být jednotlivé vlády nebo mezinárodní organizace, jak mezivládní (Intergovernmental Organizations, IGOs), nebo společenství, jako např. i EU, tak nestátní (Nongovernmental Organizations, NGOs).

Velký počet zúčastněných je dán komplexní strukturou státu, společnosti a hospodářství, sfér navzájem propojených ale zároveň s jasně oddělenými úkoly a stanovisky, mnohdy i kontroverzními. 26 kantonů a 2’500 obcí (od nejmenších s několika obyvateli až po města, centra metropolitních regionů) má podstatná práva samosprávy a spoluúčasti. Samozřejmě jsou zahrnuty zájmy jednotlivých skupin – jako jazykových, konfesních a všech těch zastupujících ty nejrůznější zájmy.

Zásada konsensu, konkordance

Zásada konsensu, jeden ze základů tvorby politické vůle a rozhodování, určuje také fungování institucí, ústavou zaručená politická práva, volební systém, a systém exekutivní (vládnutí). Tvorba politické vůle rozhodováním lidu, občanů v hlasováních (každé čtvrtletí na obecní, kantonální, celostátní a mezinárodní úrovni) je zároveň také tvorbou politické vůle celého státu.

Poznámka – Komplexní procesy takové tvorby politické vůle a rozhodování teoretici nazývají “konkordance”.5)

Na formalitách nezáleží, rozhodující je podstata věci

Spoluúčast může být (zcela) neformální nebo tzv. institucionalizovaná. O institucionalizované mluvíme, když je již nějakou dobu zaběhlá a/nebo když je upravena zákonem – jako např. spoluúčast svazů na přípravě a provádění zákonů v tzv. konzultačním procesu.4)

Referenda, lidové iniciativy, hlasování o nich – prospívá i reprezentantům

Hlasovací a volební právo na spolkové úrovni zakotvila spolková ústava v roce 1848. Od roku 1874 může část občanů vyvolat referendum, hlasování k novým či změněným zákonům.7) Již jen díky této možnost si zákonodárci zvykli na to, zohlednit všechny nejrůznější požadavky, tím kterým zákonem upravené. Od roku 1891 může část občanů předložit k hlasování změny a doplňky ústavy, formulované v lidové iniciativě.8) Tímto mohou zájmová seskupení předložit své požadavky přímo lidu, občanům. Každému hlasování předchází několikaměsíční intenzivní společenská diskuse (“diskurs”).

Poznámka – Iniciativa a referendum, jakkoliv pro přímou demokracii důležité, se ve snahách o ni často považují za její obsah (např./mj. diskuse v Rakousku, Česku, na Slovensku, částečně v Německu, Nizozemí i v EU). Tento základní omyl vede k mnohým zklamáním, navíc zesíleným přílišnými omezeními a překážkami – jako např. v podstatě pouze nezávazná petice místo závazné iniciativy, nedostatečná diskuze, nedostatečné zahrnutí všech a, v neposlední řadě, nedostatek kvalifikace jak společensky politické tak odborné. Tak vznikají mnohé, i těžké nehody, jako např. Brexit, který je “parádním” příkladem pro zejména onen nedostatek kvalifikace jak společensky politické tak odborné.

Poznámka – Proslulou ostudou Švýcarska je, že prosazení hlasovacího a volebního právo skutečně pro všechny, nejen občany ale i občanky, na spolkové úrovni trvalo podstatně déle než mnoze jinde (1971). Tuto ostudu lehce zmírňuje to, že na úrovni kantonů se tak dělo o něco dříve (od 1958, v posledním z nich dokonce až 1990).2)

Místo většinového systému, koalice vs. opozice – systém poměrný s účastí všech, konsensuální a konkordantní

Od roku 1919 je národní komora parlamentu volena poměrným systémem,9) ale bez jakýchkoliv omezení či “přepočítávaní” 10) jinde dodnes často obvyklých – což také umožnilo vznik a činnost dalších politických stran a hnutí v od té doby sílícím konsensuálním, konkordantním systému.5) Prakticky ve všech obcích, kantonech i ve spolku je tak i umožněna účast všech reprezentantů – a jejich voličů – na politice, a na vládnutí, aniž by bylo nutné tento zvyk nějak právně upravovat.

Největší politický vliv na tvorbu politické vůle, a na její výsledky, mají vláda, (spolková) správa a silné hospodářské svazy. Vznikem konsensuálních nástrojů a postupů, a tím i dalších rovnoprávných účastníků, od roku 1919 pozvolna pozbyly na vlivu do té doby dominující účastníci – zprvu politická strana FDP/PRD/PLR a podstatně slabší CVP/PDC/PPD, později i SP/PS/PS a předchůdkyně dnešní SVP/UDC/PPS.

Poznámka – Proces decentralizace moci politických stran v současné době lehce až silněji znejišťuje ty společnosti, které tímto vývojem teprve začínají procházet, aniž by ale jejich politické “elity” nabízely skutečná řešení. Což ale, na druhé straně, posiluje diskusi a snahy o více demokracie, větší participaci, přímou demokracii, o první kroky k nim.6)

Taková přímá demokracie – se vším co k ní patří – může dobře fungovat i jinde…

Nejen v obcích, regionech, ve spolku – ale i na mezinárodní úrovni – je společná tvorba všech společných věcí samozřejmostí. Neexistují (věcné) důvody, proč by to nebylo možné i jinde.

S postupující globalizací je čím dál tím méně možné řešit společné problémy zejména, či dokonce výlučně, v dříve obvyklých hranicích obcí, kantonů (zemí, regionů) nebo spolku (státu, federace). Tvorba politické vůle a rozhodování, jejíž částí je přímá demokracie, zahrnuje nejrůznější (odborné, věcné, tematické) oblasti přes nejrůznější hranice – což je, historicky podmíněno, tradičně záležitost především vlád a státních správ.

Ale čím více věcí je třeba řešit na mezinárodní úrovni, tím větší má být i účast parlamentů a občanů i na nich. Obdobně silná, jako ji dnes již mají mezinárodně organizovaná zájmová seskupení – ať mezivládní, hospodářská, odborná, nezisková, zisková, státní či nestátní.

První kroky k přímé demokracii, k větší účasti lidi na jejich společných věcech, jakkoliv zatím “opatrné”, “malé” a zkušenosti s nimi ukazují, jak je dobře možné “švýcarskou” demokracii začít uskutečňovat i jinde.6)

Doufejme, že tyto kroky povedou i k poznání, že skutečná, moderní demokracie není to co se mnohde stále ještě za ní považuje či prohlašuje (jako i mnohde v EU, ať “nové” či “staré”), ale co – v podstatě – je pouze věcí malé či některé skupiny mocných, klik a jejich jedinců. Jedno, jestli se tací mocní mění občas, málokdy nebo “vůbec ne” – ať už bez útlaku, násilí nebo, bohužel, stále ještě s ním.

…a vede k vysoké spokojenosti

I v poslední době tak diskutovaná (hospodářská) nerovnost je ve Švýcarsku podstatně menší než jinde, jeden z důsledků nízké nerovnosti společenské i politické (“mocenské”). Což je jedním z rysů vyspělých, moderních demokracií s rozvinutou participací. Stejně jako vysoká spokojenost lidí, kterou v Evropě Švýcaři sdílí s Dány a některými dalšími seveřany, jejichž participace je ale spíše “pasivní”, “dána zhora”. Švýcarům spíše sedí ta aktivní, ta daná jimi samými – a v této naší přítomnosti vidím budoucnost i jiných, v Evropě i jinde.


Odkazy, reference

Tvorba politické vůle a rozhodování (na vjrott.com/d-ch-cs)(de) Politische Willensbildung / (fr) Formation de la volonté politique / (it) Formazione della volontà politica
Silvano Moeckli, Historický lexikon Švýcarska (HLS), překlad Vladimír Rott

1)

Demokracie(de) Demokratie / (fr) Démocratie / (it) Democrazia (HLS)

2)

Politická práva, Hlasovací a volební právo, Hlasovací a volební právo žen(de) Politische Rechte, Stimm- und Wahlrecht, Frauenstimmrecht / (fr) Droits politiques, Droit de vote, Suffrage féminin / (it) Diritti politici, Diritto di voto e eleggibilità, Suffragio femminile (HLS)

3)

Participace, spoluúčast(de) Mitbestimmung / (fr) Participation / (it) Cogestione (HLS)

4)

Konzultační proces(de) Vernehmlassungsverfahren / (fr) Procédure de consultation / (it) Procedura di consultazione (HLS)

5)

Konkordantní demokracie(de) Konkordanzdemokratie / (fr) Démocratie de concordance / (it) Democrazia consociativa (HLS)

6)

v Evropě např. mehr-demokratie.de v Německu, meerdemocratie.nl v Nizozemí, mehr-demokratie.at v Rakousku, na úrovni EU citizens-initiative.eu (ECI, European Citizens’ Initiative)

7)

(lidové) Referendum(de) Referendum / (fr) Référendum populaire / (it) Referendum popolare (HLS)

8)

Lidová iniciativa(de) Volksinitiative / (fr) Initiative populaire / (it) Iniziativa popolare (HLS)

9)

Volební systémy (ve Švýcarsku) – (de) Wahlsysteme / (fr) Systèmes électoraux / (it) Sistemi elettorali (HLS)

10)

Proč si necháváme “přepočítávat” hlasy? Nejen tentokrát, ale pokaždé?
–Vladimír Rott, 22.10.17 (na tomto blogu)

ch.ch hands up

 

Gegner der Beteiligung und ihre Bosbachs, zwischen Zeiträumen unterwegs, Aufbrüche ins Morgen – Claudine begegnet Frank

Gegner der Beteiligung zu Gesprächen einladen – trägt es zu ihrem Untergang bei? Zum Untergang ihrer “Zeiträume”?

Von einem meiner Zeiträume, südlich des Rheins, erscheinen Gegner von mehr Beteiligung als Relikte längst vergangener Zeiten. Von anderem meiner Zeiträume, östlich des Bayerischen Waldes, erscheinen ihre Fürsprecher als Politruks der untergegangenen ČSSR. Sie im dritten meiner Zeiträume, Deutschlands Ländern heute, in Gespräche einzuladen trägt zu ihrem Untergang bei. Kann man über die Politruks spotten, oder sich “bloss” freuen über jeden der Schritte auf dem Weg aus ihren Zeiträumen heraus?

Auch in Berlin wird über mehr direkte Demokratie diskutiert. Kürzlich kam die Einladung zum Gespräch mit Frank Decker (Uni Bonn), einem der zweien “Bosbachs”1) der Gegner von mehr Beteiligung. Im Streitgespräch Mehr direkte Demokratie? – über direkte Demokratie, Volksgesetzgebung und das Verhältnis von Bürger_innen und Politik, am 18.1.18 bei FES Berlin, stellt er sich Claudine Nierth (Mehr Demokratie), moderiert von Christine Watty (Journalistin).

Nachtrag (24.1.18) – hier das Video mit Wesentlichem daraus (5 min, ab 0:20):

Da dachte ich mir… Gute Wahl, Frank Decker, denn den kann man so gut, so “easy” (locker und einfach), zerfetzen! Also, klar, nicht ihn selbst, doch seine Thesen mit denen er unermüdlich vor mehr Beteiligung warnt. Eigentlich aber zerlegt er sich selbst. Wie es am selben Ort vor fünf Jahren Wolfgang Merkel (WZB, HU Berlin) tat, sein Kollege und Bruder im Geiste, der auch ebenso unermüdlich vor dem “dummen Lümmel” warnt. Hier der Bericht darüber: Angst vor dem deutschen Volke? Gepredigt von all’ den falschen Priestern? Und Wolfgang Merkel, der andere der beiden “Bosbachs” der Beteiligungs-Gegner, holte sich noch kürzlich davor eine Riesenschande in der Schweiz, als er dort versuchte, seine Thesen zu verbreiten.

Untergang der Ewiggestrigen – geteilte Freude daran?

Noch von unterwegs*), impulsiv, schreib ich in die Email-Runde zurück, aus der die Einladung kam, gratulierte den Einladenden zur Deckers Wahl, zur bald kommenden “easy” Zerlegung eines der Ewiggestrigen und wünschte “Viel Spass dabei!” Diesmal werde ich’s verpassen, da in anderen meinen Zeiträumen unterwegs.

Umgehend meldete sich A., aus einer der parteieigenen Stiftungen:

Hallo Vladimir,
wenn ich Deinen O-Ton so höre, hab ich doch das Gefühl, Mitglied einer Sekte zu sein.
Zerfetzen? Zerlegen? Argumentieren geht anders, Einladung zur Debatte – darum handelt es sich bei der FES-Veranstaltung doch, oder? – auch.
Besten Gruss, A.

Das brachte mich ins Grübeln…

Wieso teilt A. meine Freude über den bevorstehenden Sieg über einen der “Politruks” der Beteiligungs-Gegner nicht? Freude vor allem darüber, dass es schon so “easy” ist, denn Männern und Frauen von Ur-Vor-Gestern entgegenzuhalten. Sie gehören zwar zur “Pfründen-Schicht”, egal dass bloss zum unteren Teil davon, und auch wenn es diese Schichten immer noch gibt, gehören sie doch auf die Müllhalde der Geschichte… Oder… noch nicht? Nicht mal auf einen ihrer Müllhaufen?

Ist Schadenfreude, ist Verspotten am Platz?

Muss man die, hohle Phrasen dreschenden, “Politruks” immer noch ernst nehmen? Bloss deswegen, weil ihre Mächtigen, denen sie dienen, immer noch zu viel Macht haben? Darf, soll man über sie nicht mit Freude spotten? Ich denke ja, auch wenn die beiden “Bosbachs”, und ihresgleichen, nicht die wirklich mächtigen sind. Sie dienen ja bloss denen wirklich an der Macht, die unter vielem auch darüber entscheiden, ob Menschen an ihren Dingen beteiligt werden oder nicht. Und über die Mächtigen spotten ja allgegenwärtig all’ die Comedians, mit grosser Freude, dann dürfte man es ja auch mit ihren willigen Dienern tun.

Woher kommt mein spöttischer Ton über die beiden “Bosbachs” der Beteiligungs-Gegner? Dank Echo von A. und ein paar meiner Freunde in Berlin-Brandenburg grübelte ich weiter. Dankte in die Runde – für’s Echo, für den Spiegel den mir die guten Menschen entgegenhielten. Bat um Entschuldigung für meinen Ton. Stimmt, nicht höflich. Stimmt, nicht rein sachlich. Ja, ein bisschen unreif. Doch woher kommt mein Spott, der mich in bestimmten “Zeiträumen” so schnell überfällt? Wie auch nördlich des Reins.

Mal aufrichtiges Mitleid, mal nichts als Spott übrig – je nach Zeitraum

Die beiden Herren habe ich schon paarmal erlebt, die “Bosbachs” der Beteiligungs-Gegner. Und beide kommen mir ziemlich von sich selbst überzeugt vor, fast schon arrogant. Immer wieder. In einem meiner “Zeiträume”, südlich des Rheins, tat mir aber der eine ziemlich Leid, im Januar 2011. Wie er sich, mit seiner so stolz zur Schau gestellten Unkenntnis, ja schierer Unfähigkeit, in der Akademia eines meiner “Zeiträume” so lächerlich machte. Selber zerlegte.2)

Nördlich des Rheins aber fehlt mir dieser Abstand. Irgendwie. Die beiden erinnern mich ziemlich an meine jungen Jahre, an all’ die Politruks, die ich so erleichtert hinter mir gelassen habe, als wir, alle noch sehr jung, über die damalige Balkanroute unseren ersten “Zeitraum” verlassen haben. Wie auch den Spott, mit dem wir uns gegen die eisig wiederkommende Totalität versuchten zu wehren. Und der auch mit den Politruks und ihren eisigen Männern vor Gestern an der Macht plötzlich, noch auf unserer Balkanroute, verschwunden war. Dachte ich. Auf unserem Ausbruch ins Morgen.

Wieviel Ur-Vor-Gestern im Heute? Aufbruch ins Morgen – Gemeinsames gemeinsam gestelten, mit Freude

Manchmal komme ich ins Grübeln, warum mich der “Zeitraum” Deutschlands von heute an den der Tschechoslowakei von Ur-Vor-Gestern so erinnert. Und solche Menschen an die Politruks. Ab und zu, doch heftig und oft genug, so plötzlich, ohne Vorwarnung, vor allem wenn ich in ihren “Zeitraum” glaube hineinzufallen.

Was tun? Ich soll mich von all’ den Männern und Frauen von Gestern nicht so beeindrucken lassen. Das könnte ich noch lernen. Es geniessen, wie die Menschen in den Ländern Deutschlands weiter ihre Schritte auf dem Weg zu mehr Beteiligung, direkter Demokratie tun, aus dem Vorgestern ins Heute und Morgen. Wo sie all’ die gemeinsamen Dinge mitgestalten – kurze Glosse dazu hier: Direkte Demokratie, die Mitgestalterin – über sie mitentscheiden und für sie die Verantwortung mit tragen.

Können wir dabei schon, ganz gelassen, die Politruks ihrem Selbst-Zerlegen überlassen? Ohne Spott schon, mit Mitleid nur noch – doch mit Freude, dass ihre Zeiten vorbei sind?

16./20.12.17  Notizen dazu 15.12.17 – die auch spontan und roh noch, wie im dritten Absatz oben erwähnt*) per Mail in MD-Verteiler geschickt, von unterwegs in einem der, eigentlich, so wunderbaren ICEs


1) Wolfgang Bosbach (CDU), permanenter Gast in Talkshows Deutschlands, bringt zuverlässig seine konstanten Meinungen ein – so können sich die Talkmaster/innen in Ruhe vorbereiten, denn sie wissen im voraus genau was sie erwartet.

2) Uwe Serdült (Ritsumeikan University, Uni ZH, bis vor kurzem auch ZDA, mit dem er weiter zusammenarbeitet) bringt die Beteiligungs- und Demokratie-Vergleiche auf wissenschaftliche Basis (siehe u.a. auch: uweserdult.wordpress.com), die u.a. auch die Thesen von Merkel, so wie er sie in der Schweiz vorgestellt hat, widerlegt (Merkels Thesen, und ähnlichen, beruhen auf elementaren methodischen Fehlern, die zu Fehlschlüssen führen)

 

Verhandlungen mit der EU – UK, CH

Zwei Wissenschafter der ETH Zürich – einer davon war, leitend, im einen der Verhandlungsteams CH-EU*) – schätzen die Optionen der Briten ein, die sie in Verhandlungen mit der EU haben. Sie schlagen auch den Bogen zu sich daraus ergebenden Optionen für die Schweiz.

Die Schweiz sollte einen engen Austausch mit den Briten pflegen
Die Schweiz und Grossbritannien haben beide einen starken Souveränitätsreflex, sie stehen beide für eine Freihandelspolitik ein, und sie sind beide an einer guten Zusammenarbeit mit der EU interessiert.
Michael Ambühl und Daniela Scherer, NZZ 11.12.17, Gastkommentar

Michael Ambühl ist Professor für Verhandlungsführung an der ETH Zürich und *)ehemaliger Schweizer Unterhändler der Bilateralen II; Daniela Scherer ist Doktorandin am Lehrstuhl für Verhandlungsführung an der ETH.
→ Michael Ambühl: google…search…
→ Daniela Scherer: google…search…
Verhandlungsführung und Konfliktmanagement / Negotiation and Conflict Management: necom.ethz.ch (am MTEC der ETH)

Bin gespannt, ob UK mit der EU tatsächlich klug, sachlich und fundiert verhandeln wird. Und kann.

Brexit kann man ja bei weitem nicht mit einer der CH-Abstimmungen vergleichen, die breit diskutiert werden, bevor die Stimmberechtigten entscheiden. Herr Cameron entschloss sich eines Tages einfach, ein Plebiszit durchzuführen, da er damit seine angeschlagene Machtposition in seiner Partei stärken wollte. Bekanntlich musste er aber gehen.

→ Andi Gross zum Brexit:
«…ein Plebiszit ist nie etwas gescheites. Plebiszite veranstalten Herrscher, Regierende meistens aus Verzweiflung. Herr Cameron meinte, er könne so seine innerparteilichen Feinde stilllegen, die ihn daran gehindert haben, Premierminister zu werden, oder Kandidat zu werden. Und hat ein Plebiszit organisiert aus seinem eigenem, ganz einfachen, Machtinteresse. Und es ist sicher keine gescheite Sache gewesen. Nein, es ist eine Verzweiflungssache gewesen, die völlig schief herausgekommen ist…
…In der Schweiz kann der Bundesrat keine Volksabstimmung auslösen, einfach so, über eine Frage, die er erfindet…
…Herr Cameron ist sich kaum bewusst gewesen, dass wenn man 20, 25, 30 Jahre lang die Probleme nicht löst, die die Leute bedrücken – und es hat ganz viel riesige Probleme in England [= GB/UK] – dass sie dann, sozusagen, ein Ventil suchen. Und wenn man sie einmal in 30 Jahren plötzlich etwas sagen lässt, dass dann alle Probleme zusammen kommen…»
…weiter: Andreas Gross – die direkte Demokratie nach «Brexit», Radio SRF, 30.6.16, Übersicht (auf Deutsch), Audio (auf CH-Deutsch)

→ der deutsche Verein «Mehr Demokratie» zum Brexit: google…search…

Herzliche Grüsse,
Vladimir Rott
(MAS ETH MTEC)

Direkte Demokratie und öffentliche Finanzen, Steuern (und anderes mehr) – Vorteile im Vergleich zu repräsentativen Demokratien

Reiner Eichenberger (unifr.ch), sprach am 16.10.17 in Berlin an einer der Bundespressekonferenzen. Zu dieser halben Stunde hat der Bund der Steuerzahler eingeladen, anlässlich der Kampagne zum volksentscheid.de (Reiner Eichenberger ist auch im Kuratorium von mehr-demokratie.de, die die Kampagne führt).

Prägnante Aussagen zum Stand der Dinge in Deutschland, mit praxisbewährten Beispielen wie man sie bewegen könnte – Reiner Eichenbergers 10 Minuten im halbstündigen Video der Bundespressekonferenz (Bund der Steuerzahler) auf youtube:

Hier unten Links*) zu Reiner Eichenbergers insgesamt 10 Minuten “geballter Ladung” wie es geht, anders geht:-)

*) öffnen auf youtube

07:50 – 13:40 – höchste Zeit für Deutschland, damit es aus seinen Problemen herausfinden kann (ca. 6 min)

16:00 / 16:16 – 16:57 – Abstimmungen und Steuern, (nur) Politiker wählen können vs. Abstimmungen in der Sache (ca. 1 min)

21:40 / 21:45 – 22:31 – direkte Demokratie und Kostenwahrheit im Verkehr, Steuersystem umbauen (ca. 1 min)

24:59 – 26:20 – direkte Demokratie, direktdemokratischer Diskurs, CH: effizientes, einfaches Steuersystem, das progressivste Steuersystem, die höchste Vermögensteuer in Europa (ca. 2 min)

26:32 / 26:36 – 28:46 – der, oft missverstandene, Minarettentscheid als Beispiel für “Ausbügeln” von “falschen” Entscheiden, auch für ihre Nichtumsetzbarkeit und für weitergehenden Diskurs, dadurch wesentlich kleinere Konsequenzen von Felhlern als in repräsentativer Demokratie (ca. 2 min)

O zemích EU a Švýcarsku – dva časoprostory?

vyšlo také na →blisty.cz 16.10.17, zde aktualizováno 17.10.17

O údivech ze Švýcarska – nejen nad separatismem v EU a zneužíváním ústavy jako nástroje moci. Také o údivech nad chybějící zodpovědnosti v politice, nad demonstrací v rouše referenda, nad plebiscitem coby pohlazením mocných a nehodě v politice. Na příkladech Katalánska, Skotska, Spojeného království, včetně Brexitu, a Španělska. O společné ústavě, společných pravidlech ve věcech společných. O laboratoři demokracie.

“To je jako o koze a o voze”, píše Boris Cvek v poznámce Problém…není, že by nebylo možno měnit…ústavu (BL 13.10.17). V ohlase na poznámku “Separatismus v Evropě a údiv ze Švýcarska (zde, vyšlo také v BL 12.10.17). Z čehož usuzuji, že onen pohled, údiv ze Švýcarska na některá absurdní dění v některých zemích EUropy není jen tak srozumitelný. Pokusím se onen pohled na některé z těch absurdit objasnit.

Stručně shrnuto jde v poznámce “Separatismus v Evropě a údiv ze Švýcarska” o údiv nad tím, že v dnešní EU je ústava zneužívána coby nástroj moci. Dále autor líčí, jak věci společné společně řeší Švýcaři – škoda, že ani to není srozumitelné.

Zodpovědnost reprezentantů?

Podstata problému mnohých zemí, včetně zemí Evropy, je ale hlubší – chybějící zodpovědnosti reprezentantů. Což je možné pozorovat i na aktuálním příkladu Katalánsko – Španělsko. Kde je zodpovědnost za činy? U reprezentantů anebo u těch, které reprezentují? Pokud u reprezentantů, vezmou si ji s sebou, když se vydají dále?

Ve Švýcarsku je zodpovědnost společná. Nikdo sice nemusí hlasovat,1) ale pokud tak činí, nese i svou část zodpovědnosti. Pokud nehlasuje, přenechává, “předává” ji ostatním. A volení jsou posuzování i podle toho, jak dobře s lidmi spolupracují.

1) závazná rozhodnutí, zadání reprezentantům, každý třetí měsíc (občas i volby, společně s jedním z hlasování)

Protiprávnost nebo samozřejmost?

David Hesse, autor onoho údivného pohledu, uvádí příklady absurdního dění ve dvou zemích EU. V zemi jedné udivuje to, že někdo by měl hlasoval protiprávně a že tamější ústavní soud rozhodl, že ono referendum porušuje ústavu. Obdobně udivuje v zemi druhé to, že když se někdo pokusil o doplnění svých práv, a sice žalobou, tak tamější ústavní soud prohlásil, že takové právo by bylo v rozporu s ústavním pořádkem.

Ve Švýcarsku je zvykem, že problémy lid(é) společně řeší tak jak je život přináší a že i ústava, jako společná pravidla, je společná věc.

Demonstrace, referenda, plebiscity

K příkladu Katalánska – tam, samozřejmě, nešlo o nějaké referendum (český to pojem pro hlasování), ale o demonstraci v rouše referenda. Nemohlo jít o nic jiného. Jakkoliv to jinde jde, i tam kde referenda jsou velkou výjimkou.

Podívejme se už jen na příklad Skotska a Spojeného království, který ukazuje, jak by takové referendum o samostatnosti mělo vypadat, všude tam kde referenda jsou velkou výjimkou – vzájemně se na něm, jeho obsahu, dohodnout, pak o dohodnuté otázce hlasovat. A pak rozhodnutí respektovat. Jako jakékoliv rozhodnutí jiné. Jak je v dobré, kompetentní politice zvykem. Ponechme stranou, že Švýcaři něco takového ještě za referendum nepovažují – neb je organizováno “zhůry” a jako vyjímečná záležitost (viz též ‘Referendum’ o ‘ústavě’ – aneb, přesněji, anketa ke smlouvě, poznámka VR z ledna 2015, k referendům a plebiscitům (BL někdy koncem 2004/začátkem 2005).

Naopak ale Spojené království také nabízí jednu z absurdit, onen proslulý Brexit, plebiscit v plné parádě. Kdy se jeden z těch právě u moci domníval, že si ve své partě/partaji posílí postavení a nechal k tomu provést anketu o ne/odchodu z EU. Ona anketa nebyla žádné referendum, ale klasický plebiscit, v kterém se panovník skloní k lidu otázkou, která se mu právě zalíbí, aby si potvrdil vlastní oblíbenost. Brexit je také klasický příklad i pro tzv. hybris.2) Jak hybris, tak plebiscity jsou typické pro systémy, v kterých je moc soustředěna v jedné ruce, či v rukou malé skupiny. Určitým pokrokem je, tedy kdysi bylo, že absurdita onoho soustředění moci je dočasná.

2) cs.wikipedia.org…hybris

Nehodami k lepšímu?

U Brexitu dále zajímavé je, že mocnářovo zamýšlené pohlazení k tomu pozvaným lidem se “tak nějak” osamostatnilo. Tedy, že bylo vítanou záminkou pro část těch u moci, kteří mají pocit že EU není dobrá věc. Samozřejmě že “nikdo neví co vlastně s tím” Brexitem, tedy věcně, mimo pocity. Tato “nehoda” se ale může vyvíjet mnoha směry – mimo mnoha jiného i k lepšímu uspořádání věcí společných jak v Evropě, tak ve Spojeném království. Nehody ale k dobré politice nepatří – v té je lepší pořádně pracovat, kompetentně a zodpovědně.

Možné uspořádání věcí s EU

Co se možného uspořádání věci s EU týče, bych rád poukázal na Bilaterals CH-EU.3) Prostě vzít co je, a bod po bodu dojednat. A o tom hlasovat, jak je ve Švýcarsku samozřejmým zvykem.

3) (en) google.ch…Bilaterals CH-EU, dále také (de) Bilaterale CH-EU, google.ch…Bilaterale CH-EU (+fr, it)

Něco obdobného by, samozřejmě, mohli i ve Spojeném království. Pokud by si na to, doma, (1) udělali podmínky, tj. podpořili, použili ty procesy v politice, které jsou konstruktivní a (2) dohodli se, co vlastně chtějí. Samozřejmě se všemi, doma ve Spojeném království, a klidně tak, jak na to ti všichni jsou dnes zvyklí.

Ústava jako nástroj moci nebo coby společná pravidla?

Vraťme se k ústavě, zejména jako společným pravidlům společného dění. Samozřejmě, že ústavy mění i jiní než Švýcaři. I autor údivu ze Švýcarska se, samozřejmě, o té samozřejmosti zmiňuje.

Vraťme se k příkladu Katalánska a Španělska. Tam ústavu mění, mimo mnoha jiných, i Rajoyova parta(j), která nejen že (2017) nechá mlátit do demonstrujících separatistů, ale i předtím, mimo jiného, žaluje na změnu ústavy a sice s úspěchem, takže ústavní soud (2010) oklešťuje autonomii Katalánska, což někteří v Katalonii považují za facku.

A tady je možné se ptát – Chtějí, snad, Rajoy a jeho parta(j) Katalány dofackovat, domlátit do samostatnosti? Ale proboha, proč, když podle řady odhadů většina v Katalánsku samostatnost nechce? Zato chce, tříčtvrteční, většina referendum. Ale to zase post-frankističtí autoritativní centralisté nechtějí. Proč? Asi proto, že se tomu neučili.

Ano a samozřejmě, ani v Katalánsku či Španělsku není problém v tom, že by nebylo možno měnit ústavu, jak (správně:-) už v titulku příspěvku poznamenává Boris Cvek. Kde ale je problém, kde je rozdíl?

Problém je v tom, že někde ústavy slouží k prosazení zájmů těch či oněch u moci, což, samozřejmě, vede ke konfliktům, konflikty udržuje, konflikty těžko řeší. Rozdíl je v tom, že někde se jedná o společná pravidla soužití, která podporují společná řešení. Například i konfliktů, které předcházely přípravě, a hlasování o, založení onoho nejmladšího kantonu,4) který si, zcela samozřejmě, vzal svou příslušnost ke Spolku s sebou.

4) (de) de.wikipedia.org…Kanton Jura

Což ale jde i bez ohledu na ten či onen politický systém, jak ukazuje příklad Skotsko – Spojené království. EU ale prohlašuje, že Skotsko si své členství ponechat nesmí, neboť mu prý nepatří, s odvoláním na tzv. Prodiho doktrínu, věc nejen právně spíše pochybnou.5)

5) (en) google.com…Prodi doctrine

Pouze někdo u moci nebo společně ve společných věcech?

Další absurdum post-monarchistických systémů je, že část zvolených je u moci, část zvolených je od ní odstavena, či má na ní pouze omezenou účast. Což, opět, vede k řadě konfliktů všude tam, kde si ta, zpravidla, menšina právě u moci myslí, že je u moci pouze ona – jako např. v Katalánsku a Španělsku. Není to ale nutné, jak ukazuje, jakkoliv pomalu otřepaný, příklad Skotsko – Spojené království.

Dva časoprostory nebo časoprostor společný?

Zdá se mi, jak se tak už jen Evropou pohybuji, že přecházím z jednoho časoprostoru do jiného. Zejména v politice, které jsem se, v mé druhé zemi, naučil jako společné práci na věcech společných, společnému rozhodování o nich. Chápu, že pohled na to, o co by mohlo, mělo jít je poměrně náročný – pro nezkušené, ty podstaty věci neznalých, nebo se o ni nezajímajících. Jako ve všech oblastech společnosti, kde převládá zastaralé, neznalost či neum.

Samozřejmě, že se novému můžeme učit – jako všem umům a dovednostem. Což v politice, ve společném uspořádávání věcí společných ve Švýcarsku, mé druhé zemi, začíná s pokračující socializací kolem puberty. Je, samozřejmě, jasné, že lidi tady na svět nepřicházejí o nic chytřejší, či hloupější než jinde. Ale, zdá se mi, že tady mají o něco více příležitostí učit se všemu možnému, cvičit se v tom. A měnit, vyvíjet to v čem a jak žijí. Podle mého dojmu k lepšímu.

V mnoha oborech, jako zejména v přírodních, exaktních, aplikovaných vědách, technických oborech, se naše časoprostory už dávno prolínají. Proč by to nemohlo jít v politice, v tom jak si společně uspořádáváme věci společné? V tom jak jsme za ně, přímo, zodpovědni?

Laboratoř demokracie

Švýcarům nejde o to, někoho poučovat, nebo se, proboha, nad někoho povyšovat. Těší je ale, když jejich poměrně vyvinutá demokracie inspiruje jiné. Jak se stalo v poválečném Bavorsku, které zase inspirovalo další německé země, zprvu ty západní, po pádu zdi i ty východní.

V jednom ze setkání “na sever od Rýna”,6) mě jeden z přátel, mladý politolog, vyzval k více trpělivosti (klidně a s porozuměním, jak je jeho dobrým zvykem) a poznamenal: “Měj na mysli, že jsme, zatím stále ještě, tak o století za vámi.” Ale “nevadí”, dodal, “pro nás jste také výbornou laboratoří vyspělé demokracie.”

6) (de) Demokratiekonferenzen (konference o demokracii), (en, de) Centre for Democracy Studies Aarau / Zentrum für Demokratie Aarau (ZDA)

A co EU – co s ní, co s jejími problémy?

No, uvidíme, jak “se” “EU” vyvine. Nebo ne. Problémů má dost.7) V jednu z možností, zbožných přání, že se “EU” ujme osvícená, rozumná, zodpovědně pracující elita, nevěřím. V polovině minulého století, po druhé třicetileté válce 1914-45, to ještě šlo. Když se tehdejší elity několika zemí dohodly na tom, že nebudou mezi sebou válčit a zamyslely se nad tím, co s tou, šílenou, devastací.

7) EU problems: (en) google.com…EU problems

Další z možností je, že postupující spoluúčastí lidí na jejich věcech “se” dostane tak daleko, že ji začnou používat i ve věcech mezinárodních, včetně EUropských. Jak už činí v té laboratoři.

Vladimír Rott, 14./17.10.17


Okénka do “laboratoře demokracie”

1 – Tady je jedno z “okének” do “laboratoře demokracie”, pohled na to, jak to s těmi hlasováními funguje, od roku 1848 a dnes každým třetím měsícem, na celostátní úrovni (na webu vlády, departementů a správy Spolku admin.ch – DE, FR, IT, RM a EN)

Chronologický přehled hlasování od roku 1848, a další informace, ve třech jazycích Spolku:

německy – Politische Rechte > Volksabstimmungen > Chronologie Volksabstimmungen
francouzsky – Droits politiques > Votations > Répertoire chronologique
italsky – Diritti politici > Votazioni > Indice cronologico (per scadenza)

Lidová hlasování, přehled a další informace, v pěti jazycích (Spolku):

německy – Dokumentation > Volksabstimmungen
francouzsky – Documentation > Votations populaires
italsky – Documentazione > Votazioni popolari
rétorománsky – Documentaziun > Votaziuns dal pievel
anglicky – Documentation > Popular vote

A k tomu, samozřejmě, i v kantonech a každé obci, ve všech věcech společných, tak jak je lidé uspořádávají.

2 – A tady jsou další okénka, pohledy na tu samou věc – začněme úvodem ke skutečné Demokracii, z heslovitého přehledu Základní prvky, procesy, souvislosti demokracie (Švýcarska) – přehled, praxe, dějinný vývoj:

Demokracie je takové uspořádání státu, v kterém lid (řecky demos), tedy společenství všech plnoprávných občanů (samozřejmě včetně nezávislých a kvalifikovaných odborníků a nezávislých a kvalifikovaných volených zástupců) – a ne (pouze) jedinec nebo (malá) skupina či některé skupiny mocných – vykonává správu věcí společných, veřejných, včetně vládnutí – neboli suverenitu.
Ve středověku bylo něco jako demokracie zcela vyjímečné …práva na spoluúčast byla …omezená …a platila jako privilegia, udělená mocnářem, panovníkem pouze některým z “vyšších” skupin. Teprve moderní demokracie, jak se začala prosazovat po Americké a Francouzské revoluci, zaručuje Politická práva jako důsledek lidských práv, jejichž ochrana se stala jedním z hlavních úkolů demokratického státu.
Pro …demokracii je Švýcarsko zvláště zajímavé, protože …se v něm moderní liberální demokracie prosadila poměrně brzy, se vznikem spolkového státu v roce 1848, a získala obzvláštní formu zavedením nástrojů přímé demokracie – po tradičně obecních, městských – také na kantonální a celostátní, spolkové úrovni.

další základní prvky, procesy, souvislosti Základní prvky, procesy, souvislosti demokracie (Švýcarska) – přehled, praxe, dějinný vývoj (vjrott.com/d-ch-cs) s odkazy na články v němčině, francouzštině a italštině v Historickém lexikonu Švýcarska