Nach dreiviertel Jahrhundert packten die Tschechen ihren Mut – sind wir deshalb alle Tschechen?

Sind wir alle Tschechen?

“Die Tschechen verdienen angesichts des postkolonialen Gebarens des russischen Staats Solidarität,” schreibt Ivo Mijnssen in der NZZ – “nous sommes tous les tchèques” macht eine Runde. Doch inwiefern sind wir Tschechen? Dazu noch wir alle? Mir wäre es lieber, wenn die Tschechen auch wir alle wären. Ein bisschen wäre nicht schlecht. Und vielleicht sind sie, sind wir es schon.

Die hiesigen (CH) Medien publizierten einiges dazu – Erinnerungen an den Einmarsch des Warschauer Paktes im August ’68, an die Sympathien vieler mit Slowaken und Tschechen und an all’ die, die im “Prager Frühling” den “dritten Weg” sahen. Auch wie viele Einheimische die ’68er Ankömmlinge als Bereicherung fanden und weiterhin finden.

All’ die im ehemaligen Ostblock, die mit dem noch allzu präsenten UdSSR-Erbe unzufrieden sind, erklärten sich mit den Tschechen solidarisch. Wie auch, kurz, die EU.

Wie kamen die Slowaken und Tschechen zu den UdSSR-Geheimdienstlern, und die zu ihrer mächtigen Basis für ganz Europa in Prag?

Edvard Beneš (1884-1948), vor dem Krieg und kurz danach Präsident der ČSR, hat ja 1943 in Moskau Josef Stalin (1878-1953) die Nachkriegs-ČSR “geschenkt”. Die UdSSR baute ihre Präsenz nach dem Krieg in allen “ihren” neu erbeuteten Territorien massiv aus. Auch in der ČSR.

Dass diese Präsenz auch die sowjetischen Geheimdienste umfasst, war von Anfang an ein offenes Geheimnis – wie es bis heute unter vielen anderen auch die besetzten Areale am Rande des Stromovka Parks in Prag Letná so stolz zur Schau stellen. Seltsam genug, dass auch nach der Wende 1989/90 diesbezüglich praktisch alles beim alten blieb.

Nach dreiviertel Jahrhundert, im April 2021, und über drei Jahrzehnte nach der Wende, packten die Tschechen ihren Mut und schmissen paar der russischen Geheimdienstler aus dem Land, nachdem nachgewiesen ein paar von ihnen 2014 ein Munitionslager an der Grenze zu Slowakei in die Luft gesprengt haben, samt paar Menschen dazu. Unter den Geheimdienstlern auch die, die russische Dissidenten ermorden.

Ob die Wende damit die alte Garde, die Privilegierten der Vorwendezeit, symbolisiert durch den alters- und vor allem krankheitsschwachen Präsidenten Miloš Zeman (1944-) doch erreicht hat? Nicht vergessen: die Kontinuität der alten Ordnung symbolisiert der Premier Andrej Babiš (1954-), ein alter StB-Kader (StB = tschechoslowakische Stasi) der die politische Macht zur persönlichen Bereicherung in vollen Zügen nutzt, wie es in Mittel-/Osteuropa immer noch gang und gäbe ist.

Doch die Nachwende-Kinder nagen an der neu/alten Ordnung. Wie erfreulich, dass die, im Vergleich zur alten Garde und ihrer Ordnung, Jüngeren angefangen haben mit der in Mittel-/Osteuropa allgegenwärtigen Korruption aufzuräumen – wie es die tschechischen Piráti im EU-Parlament belegen, in der Grüne/EFA Fraktion, mit weiteren, auch den deutschen Grünen.

Ein bisschen sind wir schon wir alle geworden.

---

---

NZZ-Beiträge von Ivo Mijnssen, April ’21

«Eine Umgebung, die vieles ermöglichte»: Der heftige Konflikt zwischen Russland und Tschechien dreht sich um Moskaus undurchsichtige Botschaft in Prag
Mit der Ausweisung von bis zu 70 weiteren Mitarbeitern will die tschechische Regierung Russlands Einfluss stark reduzieren. Der Geheimdienst sieht die riesige Vertretung als regionale Basis für Spione.
Ivo Mijnssen, Wien, 23.04.21
^{www.nzz.ch/international/krise-russland-tschechien-prager-botschaft-als-spionagenest-ld.1613389}

Wenn Russlands Verhalten sogar Tschechien auf Konfrontationskurs zwingt, ist das ein Alarmsignal für ganz Europa
Der Konflikt der einstigen Bruderstaaten hat am Donnerstag einen neuen Höhepunkt erreicht. Die Tschechen verdienen angesichts des postkolonialen Gebarens des russischen Staats Solidarität.
Ivo Mijnssen, Wien, Kommentar, 22.04.21
^{www.nzz.ch/meinung/tschechien-gegen-russland-ein-warnsignal-fuer-europa-ld.1613384}

Mutmassliche Sabotage im Munitionslager und Giftangriffe von Moskaus Militärgeheimdienst: Tschechien geht auf Konfrontationskurs gegenüber Russland
Die Regierung in Prag erhebt happige Vorwürfe und weist 18 Diplomaten aus. Russland reagiert umgehend. Die Eskalation erfolgt zu einem politisch besonders heiklen Zeitpunkt.
Ivo Mijnssen, Wien, 18.04.21
^{www.nzz.ch/international/tschechien-geht-gegen-russlands-militaergeheimdienst-gru-vor-ld.1612529}

Řešit problémy než vzniknou – pomáhá i s populisty

a jak jeden z nich, “Steve homelesák”, “ultrapravičák a leninista” navštívil přímou demokracii (aby prorokoval “konečné vítězství všech populistů v Evropě”)

Vladimír Rott vyšlo na blisty.cz→

Steve Bannon, bývalý strategický šéf prezidenta Trumpa, počátkem března navštívil Itálii, pak curyšský Oerlikon a o víkendu (10./11.3.18) francouzskou FN (nyní RN). V Oerlikonu (6.3.18) chválil Švýcarsko jako “výchozí bod hnutí proti elitám”. Ale v zemi přímé demokracie je pomatený obsah jeho bravurní rétoriky spíše k lehkému pousmání.

---

část první – Steve Bannon prorokuje “konečné vítězství všech populistů v Evropě –  na návštěvě v zemi kde i populisté musí pracovat” – upravený překlad zprávy o Bannonově curyšské návštěvě ⁽¹⁾ (německy: Steve Bannon prophezeit einen Siegeszug der Populisten in Europa, Andreas Rüesch, NZZ 7.3.18)

část druhá – Tak nám “Steve homelesák” navštívil přímou demokracii – ta ho ale, jako “ultrapravičáka a leninistu”, ani zbla nezajímá – poznámky, komentáře, z pohledu občana země přímé demokracie ⁽²⁾

část třetí – Řešit problémy než vzniknou – povzbuzení na závěr

---

I. Steve Bannon prorokuje “konečné vítězství všech populistů v Evropě” – na návštěvě v zemi, kde i populisté musí pracovat

Steva Bannona v Curychu hostil Roger Köppel, vydavatel a spolumajitel curyšské Weltwoche (Ennio Leanza / EPA)

Jak víme, byl Steve Bannon při pádu z jednoho z Olympů americké moci zbaven přístupu do Bílého domu a krátce nato musel odevzdat vedení svého pravicového zpravodajského portálu Breitbart. Ale tohoto muže, kterého někteří považují za architekta vítězné prezidentské kandidatury Donalda Trumpa, jen tak něco nezlomí.

Svou nedávnou týdenní cestu po Evropě zahájil v Itálii. V úterý 6.3.18, čerstvě okřídlen volebními úspěchy tamějších anti-establishmentských stran, vystoupil v Halle 622 v curyšské čtvrti Oerlikonu, ve “velké show” organizované majiteli Weltwoche. S vervou propagoval myšlenky o světových spiknutích, nacionalistické ekonomice a uzavření hranic, před tisícovým publikem nadšených příznivců Blocherovského křídla SVP, čtenářů Weltwoche (rádoby intelektuální “hlásné trouby” onoho křídla SVP) a pár těch, co si tuhle show nenechali ujít (zde je pozvánka, německy: Weltwoche-Anlass mit Steve Bannon / Weltwoche on the Road: Steve Bannon in Zürich a zprávy Weltwoche o Bannonově vystoupení, německy: Bannon am Weltwoche „Free Speech Summit“).⁽³⁾ Zatímco venku poklidně demonstrovala stovka lidí ⁽⁴⁾ proti rasismu, xenofobii, sexismu a vykořisťování.

Proti Bannonovi, Köppelovi & Co., demonstrace skupinky Hnutí za socialismus v Oerlikonu (Melanie Duchene / Keystone), viz též: Vyprodán a vypískán / Poklidný protest proti Bannonově vystoupení v Oerlikonu, německy: Ausverkauft und ausgepfiffen, Ruedi Baumann, TA 6.3.18 / Friedlicher Protest gegen Auftritt von Steve Bannon in Oerlikon, Alois Feusi, NZZ 6.3.18)

“Dějiny jsou na naší straně”

Bannon zdůraznil, že i přes veřejnou roztržku s Trumpem je nadále velkým obdivovatelem amerického prezidenta. Jeho volbu vidí jako “výraz populistického povstání”, které “už dávno zachvátilo i velké části Evropy”. A kdo by se “domníval, že volby ve Francii a Německu tomuto hnutí zlomily hrot”, toho právě o minulém víkendu (3./4.3.18) v Itálii “o pravém opaku poučily úspěchy Cinque Stelle a Lega“. “Populistická vlna není u konce, stojí právě na počátku”, “Dějiny jsou na naší straně”, provolával Bannon. Jak je typické pro demagogy jeho ražení, nedává ani Bannon žádný prostor nějaké diferenciaci. Ve světě jeho představ existují “pouze dvě antagonistické skupiny” – “dělnická třída a establishment”. K “osvobození drobného lidu ze spárů vykořisťující vrstvy” je třeba “povstání u volebních uren”.⁽⁵⁾

Řečník dále vysoce chválil Švýcarsko – neboť zde “začala populistická vzpoura”, v roce 1992 kdy lidé v hlasování odmítli účast v Evropském hospodářském prostoru.⁽⁶⁾ “Doktor Blocher”,⁽⁷⁾ “velitel” kampaně za Ne, “který se, zcela sám (‘one man alone’), postavil estabishmentu” ⁽⁸⁾ byl “Trumpem před Trumpem”, Švýcarsko se v té době “stalo světovým majákem”, podlézal dále svým hostitelům. Jeho hostitel, šéfredaktor a spolumajitel Weltwoche a Blocherův stranický kolega, Roger Köppel, neskrýval své nadšení nad tím, že dostal tak prominentního Američana do Curychu. Köppelovy otázky, které prohlašoval za “těžké a tvrdé” (“tough questions”), nebyly ale nic víc než chlapské něžnosti, Bannona doprovázející v proslovu na oblíbená témata.

Video (1¼ min.): Steve Bannon: “Doctor Blocher stood up, one man alone, against the establishment“ (sda/ats/Sarah Ennemoser, (St. Galler) Tagblatt 6.3.18)

Zmatečné “koncepty” – ale neva, nejde přece o věc:)

Nicméně byla ta jedna a čtvrt hodina poučná – čtyřiašedesátiletý bývalý investiční bankéř ⁽⁹⁾ se předvedl jako muž vysoké rétorické palebné síly, jakkoliv dosti omezeného intelektuálního kalibru. Bannonovy stížnosti na negativní symptomy globalizace jsou zcela legitimní, bohužel ale mnohé jeho myšlenky zní značně zmateně.

Základem jeho “konceptu řešení” je výzva, ukončit “trojité ponížení člověka” – “centrálními bankami, centralistickými vládami a data shromažďujícími koncerny”. Řešení vidí mj. v kryptoměnách (cryptocurrencies), “zbrani proti establishmentu”, dosti slabý návrh pro člověka, který se cítí dost silný na to aby takové téma otvíral (viz též: Bannon považuje kryptoměny za zbraň proti establishmentu, v němčině: Bannon sieht Kryptowährungen als Waffe gegen das Establishment, 7.3.18, dpa/NZZ). Bannon také nedovede řešit očividný rozpor, že na jedné straně ostře kritizuje zadlužování Spojených států jako podvod na obyčejném člověku, ale na druhé straně zastupuje Trumpovu politiku deficitů. Stejně nepochopitelné je také, proč Trump je nejméně populárním americkým prezidentem novějších dějin, když on a Bannon “mají tak blízko k lidu”, jak i v Oerlikonu zdůraznil.

Bannon se v Curychu outoval také jako stoupenec ne zrovna příliš inteligentní “historické teorie” (ironické uvozovky, ne jako citování Bannona), podle níž dějiny probíhají v pravidelných cyklech (pro fundamentalisty onoho vyznání navíc v přesných datech). Odpovídajícně pak prorokuje “velký převrat” v příštích deseti až dvaceti letech, na který se Amerika “musí nastavit”. Tohle je pusté politické šarlatánství, jedno v jakém už kostýmu.

“Homelesák Steve” (“Sloppy Steve“), tituloval Trump svého neoholeného, neupraveného spojence. “Homelesák Steve přišel o rozum”, řekl dále nedávno a na oplátku, neboť Bannon masivně urážel koho jen mohl z prezidentovy rodiny v rozhovoru s Michaelem Wolffem (Fire and Fury – a, mimochodem, kdo z nich má více, či méně rozumu je náročnější téma:). Ale v nacionalisticky populistických kruzích křižák Steve, bravurně surfující na vlně anti-globalizace, svou auru neztratí až tak rychle.

Banonnovo publikum, foyer Halle 622, Curych Oerlikon, 6.3.18 (Ennio Leanza / Keystone)

II. Tak nám “Steve homelesák” navštívil přímou demokracii – ta ho ale, jako “ultrapravičáka a leninistu”, ani zbla nezajímá

část druhá – poznámky, komentáře, z pohledu občana země přímé demokracie ⁽²⁾ k první části – Steve Bannon prorokuje “konečné vítězství všech populistů v Evropě”

⁽¹⁾ Poznámky, komentáře

Jak jsem tak zprávu o Bannonovi v Oerlikonu překládal, tak mě – zase jednou napadlo – že dělit lidí, včetně na “levičáky”, “pravičáky”, k ničemu není. Navíc, jak víme, jsou dnes takové pojmy už “dávno” zmatečné, zato dobrým obrazem chaosu starého pojetí držení moci. Což potvrzují i tací jako tento “ultrapravičák a leninista” – jak jej nazval Uwe Wendel v NZZ (Stephen K. Bannon: ultrapravičák a leninista – muž se smyslem pro chaos, německy: Ultrarechts und Leninist – Stephen K. Bannon ist ein Mann mit Gespür für das Chaos, NZZ 25.2.17).

Také ironii zprávy v NZZ, lehkou ale zdaleka ne urážlivou, jsem se pokusil přeložit, převést do češtiny. Doslovný překlad může být zavádějící, všude tam, kde zdejší “zkratky”, jakkoliv zde trefné a výstižné, jsou jinde chápány jinak, dokonce i opačně (tak třeba už jen barvy, např. za oceánem – rudá je tam barva republikánů a tím, dočasně, i barva Trumpova).

Dobré je, že u nás jsou bannoni spíše figurkami k lehkému pousmání. A že nad takovými jako jejich prezidenty kroutíme hlavou. Podobně jako nad podobnými figurami a figurkami, včetně EUropy staré a nové. Ale, v našem “časoprostoru”,⁽²⁾ máme problémy s těmi “časoprostory” v nichž dělení lidí – včetně “dole”, “nahoře” – je samozřejmá věc. A kde se ten či onen pobuda – jedno jak upraven či ne – bez zábran cpe do politiky, která tam zdaleka není věcí všech.

⁽²⁾ Co je přímá demokracie

To co se nazývá přímá demokracie – dále i, řidčeji, demokracie deliberativní, konsensuální, participativní (participace) a, zejména, konkordantní – je ve Švýcarsku částí toho, jak všichni na politice zúčastnění – lid, jejich zastupitelé, odborné a zájmové spolky, svazy, komory – o společných věcech a řešeních diskutují, jak komunikují, diskusi ovlivňují a jak kolektivně rozhodují. Přičemž lid jsou občané, ale čím dál tím více i obyvatelé, společenství všech k hlasování a volbám způsobilých. Mezi spolky patří jak všemožné odborné a zájmové svazy, komory, NGOs, tak také politické strany, ty ale bez jakýchkoliv privilegií jinde obvyklých, samozřejmé také je, že nejsou placeny z veřejných peněz.

Viz též: Přímá demokracie v dennodenní praxi Švýcarska: Jak funguje a proč může dobře fungovat i jinde – na blogu –vjr– ZDE 5./13.3.18 a nedopsané^* na !argument-u ZDE 5.3.18 (^*napsáno, poměrně narychlo, na požádání redakce, ta ale příspěvky neaktualizuje).

⁽³⁾ Světová spiknutí, nacionalismus, i v ekonomice, a uzavření vs. účast ve věcech společných, pluralismus, živá ekonomika, migrace

I toto téma – strachy lidí z bezmocnosti, ztráty jistot – právě proto že důležité, si zaslouží solidnější, kompetentnější přístup než pokřikování, laciná hesla, (ryze) ideologické přístupy k věci, včetně víry na všemožná spiknutí, jak je bannonové propagují. Samozřejmě že si zejména zaslouží i solidní, kompetentní politiku – což není zrovna prioritou (spíše) mocenských systémů, stále ještě obvyklých mnohde po světě.

Diskuse o otevírání, uzavírání hranic – hranic všeho druhu, do jaké míry a proč – probíhá samozřejmě i ve Švýcarsku (kam každý čtvrtý člověk poměrně nedávno či zcela čerstvě přišel). A i zde nabízejí laciná “řešení” tací jako Blocherova SVP, jejíž hlásná trouba Weltwoche hostila Bannona v Oerlikonu. Zdejší účast všech ve všech věcech společných ale i takovým dává příležitost, ne-li povinnost, ukázat jak umí věci řešit – společně s ostatními (příklady z řad SVP ve spolkové vládě jsou Christoph Blocher a Ueli Maurer, první ve vládě pouze trucoval (2003-07), druhý pracuje (od 2009), prvního parlament do vlády znovu nezvolil, druhého volí).

Christoph Blocher a Ueli Maurer, Klosters, 24.3.18, sjezd delegátů SVP (Gian Ehrenzeller / Keystone)

⁽⁴⁾ Od demonstrací, protestů k participaci, účasti na věcech společných

Demonstrace, protesty, jsou někde důležitá věc. Zde ztratily na významu s postupujícím vývojem (přímé) demokracie (viz úvod k heslu Demokracie, na vjrott.com ZDE), zavedením odpovídajících politických práv a rostoucí účastí lidí na věcech společných. Přechod a vývoj od, v podstatě nemohoucích, demonstrací, protestů k mocné spoluúčasti na věcech společných a rozhodování o nich docela dobře vystihla moje dcera, když poprvé, krátce po svých osmnáctých, otevírala obálku s hlasovacími tématy:

“To bychom byli na hlavu padlí, abychom ztráceli čas nějakými ‘demos’ s těmi prcky, když máme takovou báječnou možnost.”
– K.R.

(vysvětlivky k citátu: “ztráceli čas” = “ztráceli náš drahocenný čas”, “demos” = demonstrace (množné číslo, od demo), “prcci” = v mládí je přece co ročník to generace:), “báječnou možnost” = “báječnou možnost (spolu)rozhodovat”)

⁽⁵⁾ Prázdná hesla, i prázdná hesla Bannonova

Bannon, stejně jako řada jemu podobných, plamenně řeční, hlásá o “konečném vítězství”, “pouze dvou”, “antagonistických skupinách”, “dělnické třídě”, “establishmentu”, “osvobození”, “drobném lidu”, “spárech”, “vykořisťujících vrstvách”, “povstání”, “dějinách na naší straně”. Postrádám “tvrdou pěst“, “tvrdě ale spravedlivě“, “udeří”atd. Ale k věci. I Bannon surfuje na vlně toho či onoho, jedno odkud přijde – zleva, zprava, padni komu padni. Není divu. Všude tam kde neznají skutečnou společenskou a politickou zodpovědnost – jakkoliv je tento základní nedostatek “pravý” či “levý” nebo “establishment” či “anti”. Všude tam kde prázdná hesla nahrazují činy. Kde v politice jde (zejména) o to, jak se dostat k moci. Jak vyhovět – po čas volebního-nevolebního předvádění se – nadějím, citům voličů, “oslovit” je. Tam kde k moci vedou volby-nevolby. Kde se k moci dostávají tací jako například Trump či Putin (první dočasně, druhý “na věky”). Nebo klauzemanové či babimurové (a, mimochodem: zvládne, ten mura, svou cestu na vrcholek české moci?).

Ale pro “skutečně” mocné, nebo ty za mocí se deroucí, je docela příjemné nemuset se při držení moci zdržovat nějakými volbami, nebo už i jen hrou na ně. A s úděsem sleduji masové vrahy, “mistry” čisté moci, kteří, aby si ji udrželi, s neuvěřitelnou lehkostí své “poddané” ve velkém vraždí. Ještě větší úděs pak patří těm všem u moci po celém světě, co je jim to šuma fuk – tedy co se činů týče (slova by tady už byla). I těm co jak taková vraždění, tak i jiných než vlastních utlačovaných, podporují. Nebo z nich “pouze” profitují, nejen kšefty ze zbraněmi (k nim viz též: weapons sales worldwide).

⁽⁶⁾ Ono hlasování o připojení, či nepřipojení se k EHS, co Bannon za povstání prohlašuje

Ono, poměrně dávné, hlasování k jednomu z témat posledního čtvrtletí onoho roku 1992, dopadlo 50,3 % proti připojení se k EHS (viz zde: de, fr, it, na admin.ch). Přičemž, samozřejmě, i toto rozhodnutí znamená závazné zadání našim reprezentantům (zastupitelům), uvést záměr do praxe, do života. Nebo zjistit, jestli to jde, jak by to mohlo jít. Společně se všemi. A takové “nerozhodně”, 1:1, je docela běžné u témat, která ještě nejsou vyřešená a zůstávají v diskusi (viz též ⁽²⁾ nahoře). V diskusi neutuchající o tom jak uspořád(áv)at vztahy s jinými, v tomto případě zejména s EU (viz též: bilaterální smlouvy Švýcarsko-EU). Něco, co bannonům apod. zcela uniká.^(6a)

^(6a) Čeho si Steve “tak nějak” nevšiml, neb ho to pranic nezajímá

Steve si “tak nějak” nevšiml, že pravidelně hlasujeme o všem možném, občas i nemožném. I o naších vztazích s EU, o smlouvách s ní, o (veřejných) financích, kterými EU či, raději, přímo její země podporujeme. Není divu že si nevšiml, neb se o to pranic nezajímá – je to tím, že by bylo k věci?

^(6b) Jo, co s tou Evropou? Zejména všude v EUropě?

K tomu stručný citát, z EUropy:

“Evropa je příliš důležitá na to, abychom ji přenechali EUrokratům.”
– Andreas Oldag, Hans-Martin Tillack (viz: Kolaps Evropské unie za dveřmi – a jak z toho ven, VR 20.5.03, vyšlo na Blistech ZDE)

⁽⁷⁾ “Doktor Blocher”

Ono titulování, mnohde jinde (ach, božemůj:) tak obvyklé, nám připadá docela dost směšné. Švýcaři se oslovují (pouze) jmény. To ale vůbec nevylučuje, že se i u nás setkáte s těmi, kteří rádi titulují a rádi se nechají titulovat. Pokud ale chcete, v tomto ohledu, oddělit zrno od plev, doporučuji tituly vynechávat. (Mimochodem, vzpomínám na jednu veřejnou diskusi, kdysi na ETH, o šancích právě čerstvě svému osudu přenechaných lidí v právě čerstvě bývalých “koloniích” těsně ještě SSSR, kdy jsem pana Sch./Š.-a oslovil pane Sch./Š.-u, a starší pár mě nesouhlasně osyknul, aby brzy na to předem připravenou “otázkou” řečníka oslovil “Vaše Jasnosti” a… jemné pobavení zašumělo Audimaxem.)

⁽⁸⁾ “zcela sám ( ‘one man alone‘ ) “, “se establishmentu postavil”

Zde se, opět, setkáváme s typickým úkazem všech “populistů” u moci, i u těch teprve se k moci deroucím – podlézat “prostému lidu”. Čímkoliv, jakkoliv. (Mimochodem, ten (s)prostý lid ti mocní, k moci se deroucí, nazývají také “volební stádo”, zvyk ještě z dob první republiky, vsadím se že i z dob mocnářství.)

Milý Steve, Christoph Blocher je ale přece jeden z miliardářů – a vrcholný člen tzv. “establishmentu”, byť jen lokálního, ale čile se pohybujícího po světě. (Mimochodem, pokecali jsme si s ním kdysi se skupinkou kolegů, krátce, na ruzyňském letišti, v dobách kdy oťukával čerstvě bývalé “kolonie” bývalého Sovětského svazu.^(8a).) Milý Steve, pokud byste tohle kdy čet’: Christoph Blocher nebyl a není sám, a se svým “establishmentem” jede plnou parou. Naštěstí jsou, jak on, tak “establishment”, ale pod docela silnou kontrolou toho, čemu se říká přímá demokracie.⁽²⁾

^(8a) ČxyR… ČR – kolonie za každou cenu?!

Jo a – proč musíme být za každou cenu být kolonií?! Tyto naše sklony bezvadně rozebírá Ilona Švihlíková ZDE všude. Máme to zapotřebí? Chceme to?

⁽⁹⁾ Investiční bankéř, část neřešených problémů

“Investiční”, “bankéř”, část jednoho z hlavních problémů naší doby – neřestně řádícího “finančního průmyslu”^(9a) – které ale neřešíme,^(9b) a jejichž řešení je možné pouze či zejména na globální úrovni.

^(9a) “Finanční průmysl”

Hmm…”finanční”… “průmysl”… Ve Švýcarsku (sice) máte možnost, se tomuhle problému vyhnout, díky poměrně slušně sdílenému bohatství společnosti. Ať už pracujete či podnikáte v klasičtěji strukturovaných podnicích nebo v partnerstvích, kolektivech, družstvech (v podstatě to samé, rozdíl je v míře přímé zodpovědnosti, včetně finanční a mj. i v dělení zisků či ztrát). Mnohé z těch malých a středních také pracují výhradně se solidními finančními institucemi, které se vyhýbají tzv. “investičnímu bankéřství”. Pak jsou, samozřejmě, všichni ti kteří vesele spekulují. Ať jako jednotlivci (“rentiéři”). Nebo v tzv. “investičních bankách” (poznámka: ty mnohde známé coby švýcarské jsou ale, dnes dávno už, ty z těch globálních, jakkoliv často zcela mylně považovaných za lokální, obdobně těm, v EUropě, např. britským, německým, nizozemským, lucemburským, mocným to “daňovým rájům”, viz též FinancialSecrecyIndex.com, TaxJustice.net).

Dotaz, “bokem” – A co doma, v Česku, jak řešíme takové věci, jako např. ono řádění exekutorů, “drobné” to loupežení, v rámci “zákona” psaného výlučně ve vlastní prospěch, všech těch, co nemají na loupežení ve velkém? Řešíme? Neřešíme?! (poznámka: k (vel)mistrům loupežení viz též, mj. kmotři v Česku)

^(9b) Problémy neřešíme, čekáme až to praskne…

Historickým, ale dodnes bohužel aktuálním, příkladem neřešení problémů, tedy jejich řešení až teprve po katastrofě, je sílící militarismus 19. a 20. století, který mocenské elity všech těch říší (ať “zla” či “dobra”) považovaly za výbornou věc. A do nebes volající jsou jeho důsledky – miliony, desetimiliony mrtvých, rozsáhlá devastace, pouze o fous totální. V našich krajinách, tehdejším globálním prostoru post/monarchistické Evropy, ona druhá třicetiletá válka (od první poloviny třicátých let do roku 1945, viz: second thirty years’ war). Evropu obdobně devastující jako třicetiletá válka první (1618 až 1648), v globálním prostoru středověké Evropy, o níž historici píší že se z ní Evropa vzpamatovávala nejméně stovku let.

Jak po té první, tak po té druhé se mocenské elity domluvily na tom, že přestanou mezi sebou válčit (Vestfálský mír a poválečné uspořádání části Evropy). Z poválečného uspořádání části Evropy tehdejšími elitami se, jak víme, vyvinula EU (dnes s řadou problémů, které zastiňují dobré věci víc než by bylo zdrávo, a i zde chybí účinná spoluúčast EUropanů a zodpovědnost).

^(9c) …a co na to přímá demokracie

Elity Švýcarska přestaly válčit o století dříve, 1847/48, nejen mezi sebou ale i všude jinde (kdy bude EUropa tak daleko?). Z čehož se vyvinulo, a dále vyvíjíme, Švýcarsko. Včetně toho, jak zaručit bezpečnost bez válek a budování státu, státu společného. Včetně toho, přispět k řešení konfliktů a podpory takových snažení všude tam, kde je o to zájem. (poznámka: constructive) conflict transformation, inclusive peace & transition, dva z názvů pro řemeslo, kterému se učí všude po světě, jak z násilných i nenásilných konfliktů a jejich příčin ven)

K tomu dennodennímu umění jak na to poznamenává jeden z druhé generace (“secondo“) do Švýcarska přišlých (jak již zmíněno, každý čtvrtý člověk ve Švýcarsku poměrně nedávno či zcela čerstvě přišel):

“Ve Švýcarsku jsou všechny problémy vyřešeny již předtím, než se objeví. Tady ale nic (takového) není. Tady je všechno na začátku.”
– Ilir Hasanaj, filmař a informatik, navrátilec (do Kosova, citát z reportáže: Vyrostli ve Švýcarsku, ale Kosovo je ne(o)pouští, německy: Sie sind in der Schweiz gross geworden, aber Kosovo lässt sie nicht los, Andreas Babst, Stefanie Hasler, Tobias Ochsenbein, NZZ 16.2.18)

III. Řešit problémy než vzniknou – povzbuzení na závěr:)

Jak je dobré, i populisty zapojit do práce! A soudit i je podle činů. Viz též příklad těch dvou z SVP nahoře.⁽³⁾ Na to ovšem potřebujete přímou demokracii, tu skutečnou,⁽²⁾ co umožňuje řešit problémy než vzniknou.^(9c)

 

Proč je přímá demokracie přese všechno mou nejmilejší, –Mina Tiefenbacher

Alexandra “Mina” Tiefenbacher ^*)» NĚMECKY / DEUTSCH, 31.10.17
překlad, úpravy, doplňky –vjr– 2.3.18

(Kanton Glarus, Samuel Trümpy)

Už rok kmitám, tedy příjemně s ICE cestuji, mezi Curychem a Berlínem – ale stále ještě srovnávám. I to jak lidé dělají politiku, nebo si jí nechají dělat. A teprve v Berlíně jsem přišla na to, proč mám ráda přímou demokracii. Jedno, že v Německu se o ní snaží i AfD (Alternative für Deutschland, Alternativa pro Německo).

Kdekoliv v Evropě, jako jinde na světě, je politika součástí večerních diskusí po práci, nad sklenicí piva či vína. Tak i v Berlíně nebo Curychu. Ale zatímco v Berlíně, jako i mnohde ve světě, mám pocit, že se po týdny do nekonečna bavíme o tom samém, aniž bychom se pohnuli dál, je to v té samé době v Curychu docela dost jinak. Tam, nad sklenicí panaché, zcela samozřejmě probíráme jedno téma po druhém, abychom se dostali k jádru věci.

Ale jak to?, ptají se kamarádi v Berlíně. No, to je prosté. Každých pár měsíců do všech poštovních schránek přijde nová hlasovací obálka s řadou hlasovacích lístků a témat. Tak třeba, když jsem byla na jaře 2017 v městě na Limmatu, všichni ve Švýcarsku mluvili o energetické strategii. Při mé další návštěvě na sklonku léta jste se u žádného piva nevyhnuli důchodové reformě. A, mezitím už o rok později, jde o financování veřejného rádia a televize. Díky přímé demokracii tam/zde (pokud jsem mimo/pokud uprostřed věcí) neustále mohu vést geniální hovory o neustále nových, napínavých tématech.

Samozřejmě, že švýcarský systém není dokonalý. Ale vypořádat se s tím či oním, rozhodnout o tom a převzít zodpovědnost za to vůbec není k zahození. A prostě proto je přímá demokracie mou nejmilejší. Přes to, že jí používají i ti, s kterými nesouhlasím.

---

Odkazy (portál admin.ch)

• lidová hlasování na úrovni spolku: německy, francouzsky, italsky, rétorománsky, anglicky (hlasování o iniciativách a referendech)
• lidové iniciativy na úrovni spolku: německy, francouzsky, italsky, rétorománsky
• politická práva ve Švýcarsku: německy, francouzsky, italsky, rétorománsky, anglicky

---

^*)

Alexandra “Mina” Tiefenbacher (německy): Berlin vs. Zürich: Wieso ich die direkte Demokratie trotzdem liebe, 31.10.17, daslamm.ch
Alexandra “Mina” Tiefenbacher na blogu daslamm.ch (německy)

 

1989… The true difference / Der wahre Unterschied / Ten skutečný rozdíl

(en / de / cs)

Capitalism is better than socialism, but it’s worse than I have expected. / Kapitalismus ist besser als Sozialismus, aber schlimmer als ich erwartete. / Kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší než jsem čekal.
by Jiří Suchý – Czech actor, songwriter, lyricist and director / tschechischer Schauspieler, Liedermacher, Texter und Regisseur

…inspired et al. to the following…

(en) Capitalism is better than socialism, but worse than I thought – these are the real differences:

• In socialism, thieves stole toilet paper, soap, pencils. In capitalism, thieves steal factories including those producing toilet paper, soaps and pencils.
• In socialism, workers got the surplus. In capitalism, they are the surplus.
• In socialism, many people have stolen, but little, in capitalism few people steal, but a lot.
• In socialism they wrote about criminals in a black chronicle and they were in jail. In capitalism one writes about them as celebrities and they’re in tax haven.

(de) Kapitalismus ist besser als Sozialismus, aber schlimmer als ich dachte – das sind die wirklichen Unterschiede:

• Im Sozialismus stahlen die Diebe Toilettenpapier, Seife, Bleistifte. Im Kapitalismus stehlen Diebe Fabriken, auch die in denen Toilettenpapier, Seifen, Bleistifte hergestellt werden.
• Im Sozialismus erhielten Arbeitskräfte den Überschuss. Im Kapitalismus sind sie der Überschuss.
• Im Sozialismus haben viele Menschen gestohlen, aber wenig. Im Kapitalismus stehlen wenige, dafür sehr viel.
• Im Sozialismus schrieb man über Verbrecher in einer schwarzen Chronik und sie sassen im Gefängnis. Im Kapitalismus wird über sie als Prominente geschrieben und sie sitzen in der Steueroase.

(cs) Kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší než jsem si myslel – to jsou skutečné rozdíly mezi kapitalismem a socialismem:

• V socialismu zloději kradli toaletní papír, mýdlo, tužky. V kapitalismu zloději kradou fabriky včetně těch vyrábějící toaletní papír, mýdla, tužky.
• V socialismu dělníci dostávali přebytky. V kapitalismu, jsou dělníci přebytkem.
• V socialismu kradlo hodně lidí, ale málo. V kapitalismu krade málo lidí, ale zato hodně.
• V socialismu se o zlodějích psalo v černé kronice a seděli v base. V kapitalismu se o zlodějích píše jako o celebritách a sedí v daňovém ráji.

Gegner der Beteiligung und ihre Bosbachs, zwischen Zeiträumen unterwegs, Aufbrüche ins Morgen – Claudine begegnet Frank

Gegner der Beteiligung zu Gesprächen einladen – trägt es zu ihrem Untergang bei? Zum Untergang ihrer “Zeiträume”?

Von einem meiner Zeiträume, südlich des Rheins, erscheinen Gegner von mehr Beteiligung als Relikte längst vergangener Zeiten. Von anderem meiner Zeiträume, östlich des Bayerischen Waldes, erscheinen ihre Fürsprecher als Politruks der untergegangenen ČSSR. Sie im dritten meiner Zeiträume, Deutschlands Ländern heute, in Gespräche einzuladen trägt zu ihrem Untergang bei. Kann man über die Politruks spotten, oder sich “bloss” freuen über jeden der Schritte auf dem Weg aus ihren Zeiträumen heraus?

Auch in Berlin wird über mehr direkte Demokratie diskutiert. Kürzlich kam die Einladung zum Gespräch mit Frank Decker (Uni Bonn), einem der zweien “Bosbachs”¹⁾ der Gegner von mehr Beteiligung. Im Streitgespräch “Mehr direkte Demokratie? – über direkte Demokratie, Volksgesetzgebung und das Verhältnis von Bürger_innen und Politik“, am 18.1.18 bei FES Berlin, stellt er sich Claudine Nierth (Mehr Demokratie), moderiert von Christine Watty (Journalistin).

Nachtrag (24.1.18) – hier das Video mit Wesentlichem daraus (5 min, ab 0:20):

Da dachte ich mir… Gute Wahl, Frank Decker, denn den kann man so gut, so “easy” (locker und einfach), zerfetzen! Also, klar, nicht ihn selbst, doch seine Thesen mit denen er unermüdlich vor mehr Beteiligung warnt. Eigentlich aber zerlegt er sich selbst. Wie es am selben Ort vor fünf Jahren Wolfgang Merkel (WZB, HU Berlin) tat, sein Kollege und Bruder im Geiste, der auch ebenso unermüdlich vor dem “dummen Lümmel” warnt. Hier der Bericht darüber: “Angst vor dem deutschen Volke? Gepredigt von all’ den falschen Priestern?“ Und Wolfgang Merkel, der andere der beiden “Bosbachs” der Beteiligungs-Gegner, holte sich noch kürzlich davor eine Riesenschande in der Schweiz, als er dort versuchte, seine Thesen zu verbreiten.

Untergang der Ewiggestrigen – geteilte Freude daran?

Noch von unterwegs^*), impulsiv, schreib ich in die Email-Runde zurück, aus der die Einladung kam, gratulierte den Einladenden zur Deckers Wahl, zur bald kommenden “easy” Zerlegung eines der Ewiggestrigen und wünschte “Viel Spass dabei!” Diesmal werde ich’s verpassen, da in anderen meinen Zeiträumen unterwegs.

Umgehend meldete sich A., aus einer der parteieigenen Stiftungen:

Hallo Vladimir,
wenn ich Deinen O-Ton so höre, hab ich doch das Gefühl, Mitglied einer Sekte zu sein.
Zerfetzen? Zerlegen? Argumentieren geht anders, Einladung zur Debatte – darum handelt es sich bei der FES-Veranstaltung doch, oder? – auch.
Besten Gruss, A.

Das brachte mich ins Grübeln…

Wieso teilt A. meine Freude über den bevorstehenden Sieg über einen der “Politruks” der Beteiligungs-Gegner nicht? Freude vor allem darüber, dass es schon so “easy” ist, denn Männern und Frauen von Ur-Vor-Gestern entgegenzuhalten. Sie gehören zwar zur “Pfründen-Schicht”, egal dass bloss zum unteren Teil davon, und auch wenn es diese Schichten immer noch gibt, gehören sie doch auf die Müllhalde der Geschichte… Oder… noch nicht? Nicht mal auf einen ihrer Müllhaufen?

Ist Schadenfreude, ist Verspotten am Platz?

Muss man die, hohle Phrasen dreschenden, “Politruks” immer noch ernst nehmen? Bloss deswegen, weil ihre Mächtigen, denen sie dienen, immer noch zu viel Macht haben? Darf, soll man über sie nicht mit Freude spotten? Ich denke ja, auch wenn die beiden “Bosbachs”, und ihresgleichen, nicht die wirklich mächtigen sind. Sie dienen ja bloss denen wirklich an der Macht, die unter vielem auch darüber entscheiden, ob Menschen an ihren Dingen beteiligt werden oder nicht. Und über die Mächtigen spotten ja allgegenwärtig all’ die Comedians, mit grosser Freude, dann dürfte man es ja auch mit ihren willigen Dienern tun.

Woher kommt mein spöttischer Ton über die beiden “Bosbachs” der Beteiligungs-Gegner? Dank Echo von A. und ein paar meiner Freunde in Berlin-Brandenburg grübelte ich weiter. Dankte in die Runde – für’s Echo, für den Spiegel den mir die guten Menschen entgegenhielten. Bat um Entschuldigung für meinen Ton. Stimmt, nicht höflich. Stimmt, nicht rein sachlich. Ja, ein bisschen unreif. Doch woher kommt mein Spott, der mich in bestimmten “Zeiträumen” so schnell überfällt? Wie auch nördlich des Reins.

Mal aufrichtiges Mitleid, mal nichts als Spott übrig – je nach Zeitraum

Die beiden Herren habe ich schon paarmal erlebt, die “Bosbachs” der Beteiligungs-Gegner. Und beide kommen mir ziemlich von sich selbst überzeugt vor, fast schon arrogant. Immer wieder. In einem meiner “Zeiträume”, südlich des Rheins, tat mir aber der eine ziemlich Leid, im Januar 2011. Wie er sich, mit seiner so stolz zur Schau gestellten Unkenntnis, ja schierer Unfähigkeit, in der Akademia eines meiner “Zeiträume” so lächerlich machte. Selber zerlegte.²⁾

Nördlich des Rheins aber fehlt mir dieser Abstand. Irgendwie. Die beiden erinnern mich ziemlich an meine jungen Jahre, an all’ die Politruks, die ich so erleichtert hinter mir gelassen habe, als wir, alle noch sehr jung, über die damalige Balkanroute unseren ersten “Zeitraum” verlassen haben. Wie auch den Spott, mit dem wir uns gegen die eisig wiederkommende Totalität versuchten zu wehren. Und der auch mit den Politruks und ihren eisigen Männern vor Gestern an der Macht plötzlich, noch auf unserer Balkanroute, verschwunden war. Dachte ich. Auf unserem Ausbruch ins Morgen.

Wieviel Ur-Vor-Gestern im Heute? Aufbruch ins Morgen – Gemeinsames gemeinsam gestelten, mit Freude

Manchmal komme ich ins Grübeln, warum mich der “Zeitraum” Deutschlands von heute an den der Tschechoslowakei von Ur-Vor-Gestern so erinnert. Und solche Menschen an die Politruks. Ab und zu, doch heftig und oft genug, so plötzlich, ohne Vorwarnung, vor allem wenn ich in ihren “Zeitraum” glaube hineinzufallen.

Was tun? Ich soll mich von all’ den Männern und Frauen von Gestern nicht so beeindrucken lassen. Das könnte ich noch lernen. Es geniessen, wie die Menschen in den Ländern Deutschlands weiter ihre Schritte auf dem Weg zu mehr Beteiligung, direkter Demokratie tun, aus dem Vorgestern ins Heute und Morgen. Wo sie all’ die gemeinsamen Dinge mitgestalten – kurze Glosse dazu hier: “Direkte Demokratie, die Mitgestalterin“ – über sie mitentscheiden und für sie die Verantwortung mit tragen.

Können wir dabei schon, ganz gelassen, die Politruks ihrem Selbst-Zerlegen überlassen? Ohne Spott schon, mit Mitleid nur noch – doch mit Freude, dass ihre Zeiten vorbei sind?

16./20.12.17  Notizen dazu 15.12.17 – die auch spontan und roh noch, wie im dritten Absatz oben erwähnt^*) per Mail in MD-Verteiler geschickt, von unterwegs in einem der, eigentlich, so wunderbaren ICEs

---

¹⁾ Wolfgang Bosbach (CDU), permanenter Gast in Talkshows Deutschlands, bringt zuverlässig seine konstanten Meinungen ein – so können sich die Talkmaster/innen in Ruhe vorbereiten, denn sie wissen im voraus genau was sie erwartet.

²⁾ Uwe Serdült (Ritsumeikan University, Uni ZH, bis vor kurzem auch ZDA, mit dem er weiter zusammenarbeitet) bringt die Beteiligungs- und Demokratie-Vergleiche auf wissenschaftliche Basis (siehe u.a. auch: uweserdult.wordpress.com), die u.a. auch die Thesen von Merkel, so wie er sie in der Schweiz vorgestellt hat, widerlegt (Merkels Thesen, und ähnlichen, beruhen auf elementaren methodischen Fehlern, die zu Fehlschlüssen führen)

 

Berlin vs. Zürich: Wieso ich die direkte Demokratie trotzdem liebe, –Mina Tiefenbacher

Zum Thema Empowering people (Menschen ermächtigen), von Alexandra “Mina” Tiefenbacher:^*)» TSCHECHISCH / ČESKY, 3.3.18

(Kanton Glarus, Samuel Trümpy)

Berlin vs. Zürich: Wieso ich die direkte Demokratie trotzdem liebe

Seit einem Jahr lebe ich nun in Berlin – genug, um die alte Heimat Zürich mit meinem neuen Zuhause zu vergleichen. Im Finale geht es um Politik. Denn erst in Berlin habe ich entdeckt, weshalb ich die direkte Demokratie so mag. Auch wenn die AfD das auch tut.

…[Berlin oder Zürich]: Politische Diskussionen gehören …zum Feierabendbier dazu. Aber während ich in Berlin das Gefühl habe, monatelang über dasselbe Zeug zu reden, ohne zu neuen Erkenntnissen zu kommen, war das in Zürich anders: Da wechselten in derselben Zeit ganz selbstverständlich mehrmals die Themen, zu welchen man seine Meinungen beim Panache rausposaunte.

Der Grund: Alle paar Monate flattert ein neues Abstimmungscouvert in alle Briefkästen. Als ich im Frühjahr 2017 in der Limmatstadt war, redete die ganze Schweiz über die Energiestrategie. Bei meinem nächsten Besuch im Spätsommer kam man bei keiner bierseligen Runde an der Rentenreform vorbei. Dank der direkten Demokratie führte ich in meinem Zürcher Freundeskreis immer wieder geniale Gespräche zu ständig wechselnden Themen.

…Das Schweizer System ist nicht perfekt. Aber sich damit auseinanderzusetzen und als StimmbürgerIn Verantwortung zu übernehmen: Auch das macht es eben aus…

–Alexandra Tiefenbacher (daslamm.ch/format/mina), 31.10.17

^*) zitiert, “herausgeschält”, aus: daslamm.ch/berlin-vs-zuerich-wieso-ich-die-direkte-demokratie-trotzdem-liebe/

(Kanton Glarus, Samuel Trümpy)

Direkte Demokratie und öffentliche Finanzen, Steuern (und anderes mehr) – Vorteile im Vergleich zu repräsentativen Demokratien

Reiner Eichenberger (unifr.ch), sprach am 16.10.17 in Berlin an einer der Bundespressekonferenzen. Zu dieser halben Stunde hat der Bund der Steuerzahler eingeladen, anlässlich der Kampagne zum volksentscheid.de (Reiner Eichenberger ist auch im Kuratorium von mehr-demokratie.de, die die Kampagne führt).

Prägnante Aussagen zum Stand der Dinge in Deutschland, mit praxisbewährten Beispielen wie man sie bewegen könnte – Reiner Eichenbergers 10 Minuten im halbstündigen Video der Bundespressekonferenz (Bund der Steuerzahler) auf youtube:

Hier unten Links^*) zu Reiner Eichenbergers insgesamt 10 Minuten “geballter Ladung” wie es geht, anders geht:-)

^*) öffnen auf youtube

07:50 – 13:40 – höchste Zeit für Deutschland, damit es aus seinen Problemen herausfinden kann (ca. 6 min)

16:00 / 16:16 – 16:57 – Abstimmungen und Steuern, (nur) Politiker wählen können vs. Abstimmungen in der Sache (ca. 1 min)

21:40 / 21:45 – 22:31 – direkte Demokratie und Kostenwahrheit im Verkehr, Steuersystem umbauen (ca. 1 min)

24:59 – 26:20 – direkte Demokratie, direktdemokratischer Diskurs, CH: effizientes, einfaches Steuersystem, das progressivste Steuersystem, die höchste Vermögensteuer in Europa (ca. 2 min)

26:32 / 26:36 – 28:46 – der, oft missverstandene, Minarettentscheid als Beispiel für “Ausbügeln” von “falschen” Entscheiden, auch für ihre Nichtumsetzbarkeit und für weitergehenden Diskurs, dadurch wesentlich kleinere Konsequenzen von Felhlern als in repräsentativer Demokratie (ca. 2 min)

O zemích EU a Švýcarsku – dva časoprostory?

vyšlo také na →blisty.cz 16.10.17, zde aktualizováno 17.10.17

O údivech ze Švýcarska – nejen nad separatismem v EU a zneužíváním ústavy jako nástroje moci. Také o údivech nad chybějící zodpovědnosti v politice, nad demonstrací v rouše referenda, nad plebiscitem coby pohlazením mocných a nehodě v politice. Na příkladech Katalánska, Skotska, Spojeného království, včetně Brexitu, a Španělska. O společné ústavě, společných pravidlech ve věcech společných. O laboratoři demokracie.

“To je jako o koze a o voze”, píše Boris Cvek v poznámce “Problém…není, že by nebylo možno měnit…ústavu“ (BL 13.10.17). V ohlase na poznámku “Separatismus v Evropě a údiv ze Švýcarska“ (zde, vyšlo také v BL 12.10.17). Z čehož usuzuji, že onen pohled, údiv ze Švýcarska na některá absurdní dění v některých zemích EUropy není jen tak srozumitelný. Pokusím se onen pohled na některé z těch absurdit objasnit.

Stručně shrnuto jde v poznámce “Separatismus v Evropě a údiv ze Švýcarska” o údiv nad tím, že v dnešní EU je ústava zneužívána coby nástroj moci. Dále autor líčí, jak věci společné společně řeší Švýcaři – škoda, že ani to není srozumitelné.

Zodpovědnost reprezentantů?

Podstata problému mnohých zemí, včetně zemí Evropy, je ale hlubší – chybějící zodpovědnosti reprezentantů. Což je možné pozorovat i na aktuálním příkladu Katalánsko – Španělsko. Kde je zodpovědnost za činy? U reprezentantů anebo u těch, které reprezentují? Pokud u reprezentantů, vezmou si ji s sebou, když se vydají dále?

Ve Švýcarsku je zodpovědnost společná. Nikdo sice nemusí hlasovat,¹⁾ ale pokud tak činí, nese i svou část zodpovědnosti. Pokud nehlasuje, přenechává, “předává” ji ostatním. A volení jsou posuzování i podle toho, jak dobře s lidmi spolupracují.

¹⁾ závazná rozhodnutí, zadání reprezentantům, každý třetí měsíc (občas i volby, společně s jedním z hlasování)

Protiprávnost nebo samozřejmost?

David Hesse, autor onoho údivného pohledu, uvádí příklady absurdního dění ve dvou zemích EU. V zemi jedné udivuje to, že někdo by měl hlasoval protiprávně a že tamější ústavní soud rozhodl, že ono referendum porušuje ústavu. Obdobně udivuje v zemi druhé to, že když se někdo pokusil o doplnění svých práv, a sice žalobou, tak tamější ústavní soud prohlásil, že takové právo by bylo v rozporu s ústavním pořádkem.

Ve Švýcarsku je zvykem, že problémy lid(é) společně řeší tak jak je život přináší a že i ústava, jako společná pravidla, je společná věc.

Demonstrace, referenda, plebiscity

K příkladu Katalánska – tam, samozřejmě, nešlo o nějaké referendum (český to pojem pro hlasování), ale o demonstraci v rouše referenda. Nemohlo jít o nic jiného. Jakkoliv to jinde jde, i tam kde referenda jsou velkou výjimkou.

Podívejme se už jen na příklad Skotska a Spojeného království, který ukazuje, jak by takové referendum o samostatnosti mělo vypadat, všude tam kde referenda jsou velkou výjimkou – vzájemně se na něm, jeho obsahu, dohodnout, pak o dohodnuté otázce hlasovat. A pak rozhodnutí respektovat. Jako jakékoliv rozhodnutí jiné. Jak je v dobré, kompetentní politice zvykem. Ponechme stranou, že Švýcaři něco takového ještě za referendum nepovažují – neb je organizováno “zhůry” a jako vyjímečná záležitost (viz též “‘Referendum’ o ‘ústavě’ – aneb, přesněji, anketa ke smlouvě“, poznámka VR z ledna 2015, k referendům a plebiscitům (BL někdy koncem 2004/začátkem 2005).

Naopak ale Spojené království také nabízí jednu z absurdit, onen proslulý Brexit, plebiscit v plné parádě. Kdy se jeden z těch právě u moci domníval, že si ve své partě/partaji posílí postavení a nechal k tomu provést anketu o ne/odchodu z EU. Ona anketa nebyla žádné referendum, ale klasický plebiscit, v kterém se panovník skloní k lidu otázkou, která se mu právě zalíbí, aby si potvrdil vlastní oblíbenost. Brexit je také klasický příklad i pro tzv. hybris.²⁾ Jak hybris, tak plebiscity jsou typické pro systémy, v kterých je moc soustředěna v jedné ruce, či v rukou malé skupiny. Určitým pokrokem je, tedy kdysi bylo, že absurdita onoho soustředění moci je dočasná.

²⁾ cs.wikipedia.org…hybris

Nehodami k lepšímu?

U Brexitu dále zajímavé je, že mocnářovo zamýšlené pohlazení k tomu pozvaným lidem se “tak nějak” osamostatnilo. Tedy, že bylo vítanou záminkou pro část těch u moci, kteří mají pocit že EU není dobrá věc. Samozřejmě že “nikdo neví co vlastně s tím” Brexitem, tedy věcně, mimo pocity. Tato “nehoda” se ale může vyvíjet mnoha směry – mimo mnoha jiného i k lepšímu uspořádání věcí společných jak v Evropě, tak ve Spojeném království. Nehody ale k dobré politice nepatří – v té je lepší pořádně pracovat, kompetentně a zodpovědně.

Možné uspořádání věcí s EU

Co se možného uspořádání věci s EU týče, bych rád poukázal na Bilaterals CH-EU.³⁾ Prostě vzít co je, a bod po bodu dojednat. A o tom hlasovat, jak je ve Švýcarsku samozřejmým zvykem.

³⁾ (en) google.ch…Bilaterals CH-EU, dále také (de) Bilaterale CH-EU, google.ch…Bilaterale CH-EU (+fr, it)

Něco obdobného by, samozřejmě, mohli i ve Spojeném království. Pokud by si na to, doma, (1) udělali podmínky, tj. podpořili, použili ty procesy v politice, které jsou konstruktivní a (2) dohodli se, co vlastně chtějí. Samozřejmě se všemi, doma ve Spojeném království, a klidně tak, jak na to ti všichni jsou dnes zvyklí.

Ústava jako nástroj moci nebo coby společná pravidla?

Vraťme se k ústavě, zejména jako společným pravidlům společného dění. Samozřejmě, že ústavy mění i jiní než Švýcaři. I autor údivu ze Švýcarska se, samozřejmě, o té samozřejmosti zmiňuje.

Vraťme se k příkladu Katalánska a Španělska. Tam ústavu mění, mimo mnoha jiných, i Rajoyova parta(j), která nejen že (2017) nechá mlátit do demonstrujících separatistů, ale i předtím, mimo jiného, žaluje na změnu ústavy a sice s úspěchem, takže ústavní soud (2010) oklešťuje autonomii Katalánska, což někteří v Katalonii považují za facku.

A tady je možné se ptát – Chtějí, snad, Rajoy a jeho parta(j) Katalány dofackovat, domlátit do samostatnosti? Ale proboha, proč, když podle řady odhadů většina v Katalánsku samostatnost nechce? Zato chce, tříčtvrteční, většina referendum. Ale to zase post-frankističtí autoritativní centralisté nechtějí. Proč? Asi proto, že se tomu neučili.

Ano a samozřejmě, ani v Katalánsku či Španělsku není problém v tom, že by nebylo možno měnit ústavu, jak (správně:-) už v titulku příspěvku poznamenává Boris Cvek. Kde ale je problém, kde je rozdíl?

Problém je v tom, že někde ústavy slouží k prosazení zájmů těch či oněch u moci, což, samozřejmě, vede ke konfliktům, konflikty udržuje, konflikty těžko řeší. Rozdíl je v tom, že někde se jedná o společná pravidla soužití, která podporují společná řešení. Například i konfliktů, které předcházely přípravě, a hlasování o, založení onoho nejmladšího kantonu,⁴⁾ který si, zcela samozřejmě, vzal svou příslušnost ke Spolku s sebou.

⁴⁾ (de) de.wikipedia.org…Kanton Jura

Což ale jde i bez ohledu na ten či onen politický systém, jak ukazuje příklad Skotsko – Spojené království. EU ale prohlašuje, že Skotsko si své členství ponechat nesmí, neboť mu prý nepatří, s odvoláním na tzv. Prodiho doktrínu, věc nejen právně spíše pochybnou.⁵⁾

⁵⁾ (en) google.com…Prodi doctrine

Pouze někdo u moci nebo společně ve společných věcech?

Další absurdum post-monarchistických systémů je, že část zvolených je u moci, část zvolených je od ní odstavena, či má na ní pouze omezenou účast. Což, opět, vede k řadě konfliktů všude tam, kde si ta, zpravidla, menšina právě u moci myslí, že je u moci pouze ona – jako např. v Katalánsku a Španělsku. Není to ale nutné, jak ukazuje, jakkoliv pomalu otřepaný, příklad Skotsko – Spojené království.

Dva časoprostory nebo časoprostor společný?

Zdá se mi, jak se tak už jen Evropou pohybuji, že přecházím z jednoho časoprostoru do jiného. Zejména v politice, které jsem se, v mé druhé zemi, naučil jako společné práci na věcech společných, společnému rozhodování o nich. Chápu, že pohled na to, o co by mohlo, mělo jít je poměrně náročný – pro nezkušené, ty podstaty věci neznalých, nebo se o ni nezajímajících. Jako ve všech oblastech společnosti, kde převládá zastaralé, neznalost či neum.

Samozřejmě, že se novému můžeme učit – jako všem umům a dovednostem. Což v politice, ve společném uspořádávání věcí společných ve Švýcarsku, mé druhé zemi, začíná s pokračující socializací kolem puberty. Je, samozřejmě, jasné, že lidi tady na svět nepřicházejí o nic chytřejší, či hloupější než jinde. Ale, zdá se mi, že tady mají o něco více příležitostí učit se všemu možnému, cvičit se v tom. A měnit, vyvíjet to v čem a jak žijí. Podle mého dojmu k lepšímu.

V mnoha oborech, jako zejména v přírodních, exaktních, aplikovaných vědách, technických oborech, se naše časoprostory už dávno prolínají. Proč by to nemohlo jít v politice, v tom jak si společně uspořádáváme věci společné? V tom jak jsme za ně, přímo, zodpovědni?

Laboratoř demokracie

Švýcarům nejde o to, někoho poučovat, nebo se, proboha, nad někoho povyšovat. Těší je ale, když jejich poměrně vyvinutá demokracie inspiruje jiné. Jak se stalo v poválečném Bavorsku, které zase inspirovalo další německé země, zprvu ty západní, po pádu zdi i ty východní.

V jednom ze setkání “na sever od Rýna”,⁶⁾ mě jeden z přátel, mladý politolog, vyzval k více trpělivosti (klidně a s porozuměním, jak je jeho dobrým zvykem) a poznamenal: “Měj na mysli, že jsme, zatím stále ještě, tak o století za vámi.” Ale “nevadí”, dodal, “pro nás jste také výbornou laboratoří vyspělé demokracie.”

⁶⁾ (de) Demokratiekonferenzen (konference o demokracii), (en, de) Centre for Democracy Studies Aarau / Zentrum für Demokratie Aarau (ZDA)

A co EU – co s ní, co s jejími problémy?

No, uvidíme, jak “se” “EU” vyvine. Nebo ne. Problémů má dost.⁷⁾ V jednu z možností, zbožných přání, že se “EU” ujme osvícená, rozumná, zodpovědně pracující elita, nevěřím. V polovině minulého století, po druhé třicetileté válce 1914-45, to ještě šlo. Když se tehdejší elity několika zemí dohodly na tom, že nebudou mezi sebou válčit a zamyslely se nad tím, co s tou, šílenou, devastací.

⁷⁾ EU problems: (en) google.com…EU problems

Další z možností je, že postupující spoluúčastí lidí na jejich věcech “se” dostane tak daleko, že ji začnou používat i ve věcech mezinárodních, včetně EUropských. Jak už činí v té laboratoři.

Vladimír Rott, 14./17.10.17

---

Okénka do “laboratoře demokracie”

1 – Tady je jedno z “okének” do “laboratoře demokracie”, pohled na to, jak to s těmi hlasováními funguje, od roku 1848 a dnes každým třetím měsícem, na celostátní úrovni (na webu vlády, departementů a správy Spolku admin.ch – DE, FR, IT, RM a EN)

Chronologický přehled hlasování od roku 1848, a další informace, ve třech jazycích Spolku:

německy – Politische Rechte > Volksabstimmungen > Chronologie Volksabstimmungen
francouzsky – Droits politiques > Votations > Répertoire chronologique
italsky – Diritti politici > Votazioni > Indice cronologico (per scadenza)

Lidová hlasování, přehled a další informace, v pěti jazycích (Spolku):

německy – Dokumentation > Volksabstimmungen
francouzsky – Documentation > Votations populaires
italsky – Documentazione > Votazioni popolari
rétorománsky – Documentaziun > Votaziuns dal pievel
anglicky – Documentation > Popular vote

A k tomu, samozřejmě, i v kantonech a každé obci, ve všech věcech společných, tak jak je lidé uspořádávají.

2 – A tady jsou další okénka, pohledy na tu samou věc – začněme úvodem ke skutečné Demokracii, z heslovitého přehledu Základní prvky, procesy, souvislosti demokracie (Švýcarska) – přehled, praxe, dějinný vývoj:

Demokracie je takové uspořádání státu, v kterém lid (řecky demos), tedy společenství všech plnoprávných občanů (samozřejmě včetně nezávislých a kvalifikovaných odborníků a nezávislých a kvalifikovaných volených zástupců) – a ne (pouze) jedinec nebo (malá) skupina či některé skupiny mocných – vykonává správu věcí společných, veřejných, včetně vládnutí – neboli suverenitu.
Ve středověku bylo něco jako demokracie zcela vyjímečné …práva na spoluúčast byla …omezená …a platila jako privilegia, udělená mocnářem, panovníkem pouze některým z “vyšších” skupin. Teprve moderní demokracie, jak se začala prosazovat po Americké a Francouzské revoluci, zaručuje Politická práva jako důsledek lidských práv, jejichž ochrana se stala jedním z hlavních úkolů demokratického státu.
Pro …demokracii je Švýcarsko zvláště zajímavé, protože …se v něm moderní liberální demokracie prosadila poměrně brzy, se vznikem spolkového státu v roce 1848, a získala obzvláštní formu zavedením nástrojů přímé demokracie – po tradičně obecních, městských – také na kantonální a celostátní, spolkové úrovni.

další základní prvky, procesy, souvislosti →Základní prvky, procesy, souvislosti demokracie (Švýcarska) – přehled, praxe, dějinný vývoj (vjrott.com/d-ch-cs) s odkazy na články v němčině, francouzštině a italštině v Historickém lexikonu Švýcarska

Berlin, Berliner*) to love!

am Rande auch Bemerkungen zu Innen und OhneInnern^*)**)

---

…niemand daa …niemand daaa (Behörden und Behördenähnliche) oder doch (Private, ab und zu auch die vorher Genannten, die sich als “Private” kleiden:) und dann (oft) ab Band: “tuudydü, tuudydaa, tuudydüü, tuudydaa… bitte drücken Sie… ehm ehm blabla blablabla… tuudydü, tuudydaa, tuudydüü, tuudydaa… bitte drücken Sie…”

Und dann, nullkommaplötzlich, die Berlinerin^**), der Berliner^*): “Guten Tag… aha, ich verbinde Sie weiter…” (oft, also fast immer, weitere auch so)

Dann der richtige Berliner, die richtige Berlinerin: “Guten Tag… was kann ich für Sie tun?” (auch weniger freundlich aber nie, wirklich nie, so gemeint)

Ich: “Guten Tag, in meinem Land bin ich gewöhnt dass… …sind Sie bei Ihnen auch schon so weit?”

Die Berlinerin, der Berliner: “Moment mal…” “…tuudydüü, tuudydaa, tuudydüü, tuudydaa…” “…sind Sie noch daa?”

Ich: “Jaaa :)”

Der Berliner, die Berlinerin: “Generell nicht, aber kommen Sie doch vorbei, wir finden schon eine Lösung.”

Und so verbringen sie einen guten Teil ihrer Berliner Zeit in persönlichen Begegnungen und Gesprächen, die ihnen faszinierende Einblicke geben in eine Welt wo alle viel Zeit haben, es von Vorschriften nur so wimmelt, die keine/r wirklich durchblicken kann, und wo es noch sooo viel zu tun gibt:)

Das Gespräch habe ich wortwörtlich genauso geführt…

Berlin, Berliner to love!

Bis bald und herzliche Grüsse von südlich des Rheins 🙂
Ihr VJR

---

^*) klar doch, Innen auch dabei!
^**) klar doch, auch die, OhneInner!

PS – Für die Rechte der Menschen kämpfen ist eine, und zwar gute, Sache. Doch dafür an der Sprache rumzudrehen? Oft verhunzend – wie MitgliederInnen?! Warum sich selber lächerlich machen? Muss man nicht. Und, vor allem – lieber direkt, ohne Umwege, mehr Rechte durchsetzen, finde ich 🙂

…MitgliederInnen (→Websuche danach), weil (?)… …denn, offensichtlich, der Mitglied …der Mit-Glied, der Ohne-Glied …darum …die Mit-GliedIn, die Ohne-GliedIn, die Mit-GliederInnen, die Ohne-GliederInnen… hmm… …oder wie? oder?…

…und, wenn schon denn schon, dann auch die OhneInner und somit die OhneInnerInnen …?!#*

 

Angst vor dem deutschen Volke? Gepredigt von all’ den falschen Priestern?

Inhalt

• Prolog
• Angst vor dem deutschen Volke?
• Demokratie – der wesentliche Unterschied

  • Leidenschaftliches Plädoyer für den Status quo – alles wie bisher!
  • Alles wie bisher? – mühelos zerfetzt! – eine lebendige, von Menschen gelebte Demokratie
  • Merkel gibt nicht auf – ein wahrer Obrigkeitsdiener!
  • Wer bestimmt, wie weit die Menschen in ihren Angelegenheiten einbezogen werden, oder – eben – nicht?
  • Ist Demokratie unfassbar? Wie gross ist das Unfassbare noch?

• Gespräche, das Kennenlernen – im Kleineren und Grösseren – und das Tun
• Jagt doch die falschen Priester – die das Volk emsig teilen – raus
• Epilog

---

Prolog

Demokratie – Staatsform, in welcher das “Volk” …die Gesamtheit der [Stimmberechtigten], nicht ein Einzelner oder eine kleine Gruppe Mächtiger, die Staatsgewalt innehat. In der Vormoderne war [so etwas] eine Ausnahmeerscheinung …die Mitbestimmungsrechte waren …beschränkt …und galten als Privileg spezieller Gruppen. Erst die moderne Demokratie, die sich nach der Amerikanischen und Französischen Revolution durchzusetzen begann, gewährte die Politischen Rechte als [Bestandteil] der Menschenrechte, deren Garantie eine der Hauptaufgaben des demokratischen Staates wurde. …»
– Georg Kreis, Andreas Suter: Demokratie, HLS/DHS/DSS

---

Angst vor dem deutschen Volke?

Gepredigt von all’ den falschen Priestern, auch in der Grundwertekomission der SPD?

“Mehr Beteiligung schliesst Menschen aus. Darum muss man das arme Volk vor ihr schützen!”
– Wolfgang Merkel (WZB, HU und Grundwertekomission SPD), Berlin

Wie jetzt?! Dabei beklagt Herr Merkel die Teilung der (deutschen) Gesellschaft – mit vollem Recht …doch wieso fordert er sie? Was jetzt…

…aus “Dem Deutschen Volke” kann ja ein durch und durch konstruktives “Durch den Willen des Volkes”werden…

“Der wesentliche Unterschied …unserer Nachbarländer besteht darin, dass bei uns eine Volksabstimmung nicht eine Notbremse in einer verfahrenen Situation ist, wo man dann [vielleicht] eine Volksbefragung veranstaltet, sondern Teil der permanenten Gestaltung des Staates durch die Bürgerinnen und Bürger …symbolisch zwei verschiedene Mauerinschriften. Die Universität Zürich …durch eine Volksabstimmung [1908] …und so prangt über dem Eingang …die Inschrift “Durch den Willen des Volkes”. In Berlin wurde 1916 …über dem Eingang des Bundestages die Inschrift eingemeisselt “Dem Deutschen Volke“.
Das eine Mal handelt das Volk, das andere Mal ist es ein Dativobjekt.”
– Moritz Leuenberger, Zürich

… wenn man die Ängste der Mächtigen, und ihrer Diener, überwindet

“…wieder einmal, die Angst …vor Plebisziten auf Bundesebene. Dem Volk, dem “grossen Lümmel” Heinrich Heines, wollen Teile der politischen Elite nach wie vor nicht vertrauen …Fleissig tragen die Kritiker ihre seit Jahren gleichlautenden Argumente vor …Die bedenkenswertesten Einwände haben der Bonner Politologe Frank Decker und sein [Berliner] Kollege Wolfgang Merkel formuliert …[dabei schauen] nicht etwa die Kritiker plebiszitärer Demokratie ins direktdemokratische Nachbarland Schweiz …sondern die Befürworter …Die Deutschen jedenfalls wünschen sehr wohl mehr Mitsprache. Laut einer Emnid-Umfrage möchten 84 Prozent bundesweite Volksentscheide…”
– Ulrich Schmid, Berlin und Zürich

Vladimir Rott
Zürich, Berlin, Prag

---

Demokratie – der wesentliche Unterschied

Leidenschaftliches Plädoyer für den Status quo – alles wie bisher!

“Mehr Beteiligung schliesst Menschen aus. Darum muss man das arme Volk vor ihr schützen!”
– so, in Kürze, die Thesen von Wolfgang Merkel (hu-berlin.de, wzb.eu).

Auch am Donnerstag, 21.11.13, Abend in Berlin – an der Veranstaltung “Bürgergesellschaft oder Zweiklassendemokratie – wem nützt die direkte Demokratie?” von fes.de und nzz.ch – hat Herr Merkel sie mit vollem Engagement vertreten. Was für ein leidenschaftliches Plädoyer für den Status quo – alles wie bisher!

Alles wie bisher? – mühelos zerfetzt! – eine lebendige, von Menschen gelebte Demokratie

Alles wie bisher? Eine ausgezeichnet vorbereitete Bühne, ausgezeichnete Steilvorlagen, die Herr Merkel in seinem Einführungsplädoyer den aus dem Süden eingeladenen Demokratie-Praktikern, Schlag auf Schlag, lieferte – Christian Ude (München, Bayern), Urs Hofmann (Aarau, Aargau), Hermann Strittmatter (Zürich), dem sich zurückhaltenden Moderator Markus Spillmann (Zürich). Alle Thesen ausnahmslos zerfetzt, ohne jede Mühe – ausgezeichnete Steilvorlagen, eben. Und dabei, vor allem, Einiges erfahren über lebendige, von Menschen gelebte Demokratie.

Merkel gibt nicht auf – ein wahrer Obrigkeitsdiener!

Um seine Thesen zu belegen, “kritisiert” Herr Merkel auch das, was ihn, scheint es mir, offensichtlich nicht interessiert. Oder aber – aufregt, verunsichert? Woher kommt sonst diese, für einen Wissenschaftler verblüffend einseitige “Unkenntnis” der Schweizer, aber auch (am Podium auch präsenten) Bayerischen, Demokratie? Warum die “krassen Unwahrheiten”, “verdrehten Belege”? Aus oberflächlicher Sorglosigkeit? Aus “Angst vor dem deutschen Volke”? Oder geht es, eher, darum, das (noch) Unfassbare (noch) nicht fassen zu können?

Herr Merkel beklagt die Teilung der (deutschen) Gesellschaft – mit vollem Recht. Aber was, um Gottes Willen, hat sie mit mehr Beteiligung, mehr Demokratie, mehr direkter Demokratie zu tun? Wie man sie südlich des Rheins voll lebt, leben kann. Und ennet der Grenze, im Bayernland, Mitte der Neunziger angefangen hat zu leben – ein endlich eingelöstes Versprechen der Nachkriegszeit, durch die Schweizer Exil-Erfahrung eines Bayern inspiriert.

Nicht wie man sie manchenorts missversteht, missinterpretiert, einengt. Wie schwer das (noch) Unfassbare zu vermitteln ist, haben auch die Demokratie-Praktiker aus dem Süden in einleitender Präsentation und anschliessender Verteidigung des, eher (noch) “obrigkeitlich” geprägten, Berliner FES/HU/WZB-Berichts “Bürgergesellschaft oder Zweiklassendemokratie – wem nützt die direkte Demokratie?” hören können.

Wer bestimmt, wie weit die Menschen in ihren Angelegenheiten einbezogen werden, oder – eben – nicht?

Doch lassen wir die Ängste vor Unfassbarem, Unbekanntem – und, vorläufig, auch die vor dem Volk – beiseite und kommen zu der, auch in Deutschland immer noch “post-/monarchistischen”, Machtfrage: Wer bestimmt, wie weit die Menschen in ihren Angelegenheiten einbezogen werden, oder – eben – nicht?

Die Arroganten, die ihre Helfer von den “dummen Lümmeln” bloss ab und zu wählen lassen? Ihre Helfer, ihre Professoren? Wie wäre es mit dem Volke? Also, heutzutage, mit den Menschen? Denn sie tragen die Verantwortung – schon heute, allein, nach wie vor. Die Arroganten, ihre Helfer, ihre Professoren haben ja keine – wie zu Kaisers Zeiten schon. Und, heutzutage, auch nicht ihre Merkels, Schröders, Kohls, Schmidts – doch auch nicht die vom Volk Gewählten, egal wie fleissig sie arbeiten.

Ist Demokratie unfassbar? Wie gross ist das Unfassbare noch?

Ist denn Demokratie unfassbar? Oder soll sie unfassbar sein, bleiben? Wie gross ist das Unfassbare noch? Ein paar der, politisch engagierten, Teilnehmer fragten, als ich mich als “Mehr-Demokrat” (ging noch, knapp:-) und dann aber als Schweizer geoutet habe: “Und ihre Banken, das Raubgeld? Das Frauen-Wahlrecht?” (Stimm- und…?) Ach ja, darauf kann man, ach “so einfach”, erwidern:

“Klar, was für Schande! … Und, Frauen und Männer Deutschlands, ihre Banken, ihr Anteil am globalisierten Raub- und “Flucht-“Geld?”

Bemerkung: Oase Deutschland unter den ersten Zehn, Top Ten, der Steuerparadiese weltweit, Tendez steigend, nun auf Nr. 8… Klar, die Schweizer Oase der Verschwiegenheit der globalen Finanz-“Wirtschaft” – siehe financialsecrecyindex.com – kann (zur Zeit, Ranking 2013) nicht steigen, da (nach wie vor) Nr. 1, gefolgt von Nr. 2 Luxemburg (EU), Nr. 3 Hong Kong, Nr. 4 Cayman Islands (UK, EU), Nr. 5 Singapur, Nr. 6 USA, Nr. 7 Libanon, Nr. 8 Deutschland (EU), Nr. 9 Jersey (UK, EU), Nr. 10 Japan… In der EU sind, neben weiteren, 4 der ersten 10, der ersten 9…

“Und ihre politisch Mächtigen, die sich auch eben diesem Geld so leicht unterwerfen, egal ob aus Unkenntnis, Ignoranz oder Gier? Die nicht wirtschaften können und/oder wollen, so dass die Steuerlast und die Schulden steigen und steigen?”

Bemerkung: Ohne die im Mittelalter schon längst ausgebrochenen Aufstände – ach ja, damals hatte man ja die obrigkeitsstaatliche Schulden- und Inflations-Miss-Wirtschaft noch nicht…

“Und ihre Mächtigen, Privilegierten, die das Volk, Bürgerinnen und Bürger, missachten? Sie nach wie vor, wie auch die von ihnen Gewählten, ausschliessen? Und, Frauen und Männer Deutschlands, das Stimmrecht, die politischen Rechte, wo sind die?”

“Und die Kriege, in die sie immer noch ziehen, also sich ziehen lassen?”

Tönt nach Vorwürfen – oder sind es Fragen, die zum Dialog führen, führen können? Und zu Antworten, Inspirationen – und Auswegen – aus der so beklagten “Verdrossenheit”?

---

Gespräche, das Kennenlernen – im Kleineren und Grösseren – und das Tun

“Egal”, denn die Dialoge, das Kennenlernen haben längst begonnen. Im Kleinen nach dem zweiten Weltkrieg – da “durfte” aber so ‘was (noch) nicht sein. Im Grösseren seit den Achtzigern, als die Faszination – der lebendigen und gelebten Politik – den Rhein, den Bodensee endgültig überschritten und die Menschen erreicht hat.

Bemerkung: “Egal”, wie Euere Komiker sagen, oft nachdem sie die “Komiker” in den “Debatten”, die Politik vortäuschen, dabei bloss Phrasendrescherei sind, zitiert haben.

Kommen auch sie doch zu uns, schauen sie sich die – vielleicht bald auch ihre – tagtäglich gelebte “Politik mit den Menschen” näher, gründlicher an. Badener-Württemberger haben kürzlich damit angefangen – wie spannend! Und – auch höchst spannend – über seine Erfahrung mit den ersten Schritten auf diesem Weg in Bayern, seit Mitte der Neunziger, hat Herr Ude sein, durchaus zufriedenes, Plädoyer abgelegt.

Aus “Dem Deutschen Volke” – auf der kaiserlichen Reichstags-Schenkung in Bronze gegossen und eingemeisselt – kann ja ein durch und durch konstruktives “Durch den Willen des Volkes” einer gemeinsamen, verantwortlichen, lebendiger und gelebten Politik aller werden.

---

Jagt doch die falschen Priester – die das Volk emsig teilen – raus

Die falschen Priester predigen ja – inbrünstig – die Teilung, denn sie dient den Männern, und Frauen, von gestern, der Politik von vorgestern.

Warum darf man, “muss” man die Volkes Stimmen teilen? Und – zuerst – viele, viel zu viele, davon “umrechnen”, also unter den Tisch fallen lassen, unter den Teppich kehren? Und – dann – die, bloss zum Teil, Gewählten in Koalition und Opposition nochmals teilen? Stets die Einen, so um die Hälfte des Volkes – der Menschen – ausschliessen? Des enormen Verschleisses wegen, der jede vernünftige Arbeit unmöglich macht, und – wenn sie, trotzdem, stattfindet – sie vernichtet? Im Sinne von “Divide et impera”, “Teile und herrsche”? Und – um an der Spitze der obrigketlichen Machtpyramide anzufangen – warum darf ein/e Merkel, Schröder, Kohl, Schmidt… ein/e Postmonarch/in… über die Köpfe nach dem Ausschluss-(Un-)Wahl-Verfahren verbleibenden Gewählten hinweg schalten und walten? Bloss weil auch von Gottes, und Kaisers, Gnade?

Liebe Nachbarn nördlich des Rheins, wann schafft ihr eure Merkels, Schröders, Kohls, Schmidts… eure Postmonarchen ab? Wozu habt ihr sie, noch? Darüber schon nachgedacht? Und, wann schafft ihr eure Teilung der Gewählten ab, die die Macht den – über das (Un-)Wahl-Prozedere – “Siegreichen” in die Hände gibt, ab? Wann schaftt ihr auch die “Koaliopposition” ab, die euch, und die Gewählten, noch mehr ausschliesst?

Oder seid ihr – kann ja auch sein – damit zufrieden? Dann “nüt für unguet” und herzliche Grüsse! …

… Müsste man dann aber die kaiserliche Reichstags-Schenkung doch umbenennen in: “ANGST VOR DEM DEUTSCHEN VOLKE“ ?

Dazu – auch zu den Ängsten der Mächtigen, und anderen Frauen und Männern von gestern, auch zu denen die ihnen, für gutes Geld, zudienen – beobachtet Ulrich Schmid in der NZZ:

“In Deutschland geht, wieder einmal, die Angst um vor Plebisziten auf Bundesebene. Dem Volk, dem “grossen Lümmel” Heinrich Heines, wollen Teile der politischen Elite nach wie vor nicht vertrauen …Fleissig tragen die Kritiker ihre seit Jahren gleichlautenden Argumente vor …Die bedenkenswertesten Einwände haben der Bonner Politologe Frank Deckerund sein Kollege Wolfgang Merkel von der Humboldt-Universität in Berlin formuliert …
…Interessant ist, dass nicht etwa die Kritiker plebiszitärer Demokratie …ins direktdemokratische Nachbarland Schweiz schauen, sondern die Befürworter …Die Deutschen jedenfalls wünschen sehr wohl mehr Mitsprache. Laut einer Emnid-Umfrage möchten 84 Prozent bundesweite Volksentscheide …”
– Ulrich Schmid: “Plebiszite in Deutschland? – Angst vor Volkes Stimme“, 20.11.13, nzz.ch (zitiert auch in der Einleitung)

Liebe Nachbarn – statt den alten wirren Glauben von gestern und vorgestern zu pflegen – jagt doch lieber die falschen Priester raus. Denn ohne die sind die Kaisers alte Kleider der Männer, und Frauen, von gestern bloss warme Luft.

---

Epilog

Demokratie – Staatsform, in welcher das “Volk” …die Gesamtheit der [Stimmberechtigten], nicht ein Einzelner oder eine kleine Gruppe Mächtiger, die Staatsgewalt innehat. In der Vormoderne war [so etwas] eine Ausnahmeerscheinung …die Mitbestimmungsrechte waren …beschränkt …und galten als Privileg spezieller Gruppen. Erst die moderne Demokratie, die sich nach der Amerikanischen und Französischen Revolution durchzusetzen begann, gewährte die Politischen Rechte als [Bestandteil] der Menschenrechte, deren Garantie eine der Hauptaufgaben des demokratischen Staates wurde. …»
– Georg Kreis, Andreas Suter: Demokratie, HLS/DHS/DSS