Nach dreiviertel Jahrhundert packten die Tschechen ihren Mut – sind wir deshalb alle Tschechen?

Sind wir alle Tschechen?

“Die Tschechen verdienen angesichts des postkolonialen Gebarens des russischen Staats Solidarität,” schreibt Ivo Mijnssen in der NZZ – “nous sommes tous les tchèques” macht eine Runde. Doch inwiefern sind wir Tschechen? Dazu noch wir alle? Mir wäre es lieber, wenn die Tschechen auch wir alle wären. Ein bisschen wäre nicht schlecht. Und vielleicht sind sie, sind wir es schon.

Die hiesigen (CH) Medien publizierten einiges dazu – Erinnerungen an den Einmarsch des Warschauer Paktes im August ’68, an die Sympathien vieler mit Slowaken und Tschechen und an all’ die, die im “Prager Frühling” den “dritten Weg” sahen. Auch wie viele Einheimische die ’68er Ankömmlinge als Bereicherung fanden und weiterhin finden.

All’ die im ehemaligen Ostblock, die mit dem noch allzu präsenten UdSSR-Erbe unzufrieden sind, erklärten sich mit den Tschechen solidarisch. Wie auch, kurz, die EU.

Wie kamen die Slowaken und Tschechen zu den UdSSR-Geheimdienstlern, und die zu ihrer mächtigen Basis für ganz Europa in Prag?

Edvard Beneš (1884-1948), vor dem Krieg und kurz danach Präsident der ČSR, hat ja 1943 in Moskau Josef Stalin (1878-1953) die Nachkriegs-ČSR “geschenkt”. Die UdSSR baute ihre Präsenz nach dem Krieg in allen “ihren” neu erbeuteten Territorien massiv aus. Auch in der ČSR.

Dass diese Präsenz auch die sowjetischen Geheimdienste umfasst, war von Anfang an ein offenes Geheimnis, das bis heute unter vielen anderen auch die besetzten Areale am Rande des Stromovka Parks in Prag Letná so stolz zur Schau stellen. Seltsam genug, dass auch nach der Wende 1989/90 diesbezüglich praktisch alles beim alten blieb.

Nach dreiviertel Jahrhundert, im April 2021, und über drei Jahrzehnte nach der Wende, packten die Tschechen ihren Mut und schmissen paar der russischen Geheimdienstler aus dem Land, nachdem nachgewiesen ein paar von ihnen 2014 ein Munitionslager an der Grenze zu Slowakei in die Luft gesprengt haben, samt paar Menschen dazu. Unter den Geheimdienstlern auch die, die russische Dissidenten ermorden.

Ob die Wende damit die alte Garde, die Privilegierten der Vorwendezeit, symbolisiert durch den alters- und vor allem krankheitsschwachen Präsidenten Miloš Zeman (1944-) doch erreicht hat? Nicht vergessen: die Kontinuität der alten Ordnung symbolisiert der Premier Andrej Babiš (1954-), ein alter StB-Kader (StB = tschechoslowakische Stasi) der die politische Macht zur persönlichen Bereicherung in vollen Zügen nutzt, wie es in Mittel-/Osteuropa immer noch gang und gäbe ist.

Doch die Nachwende-Kinder nagen an der neu/alten Ordnung. Wie erfreulich, dass die, im Vergleich zur alten Garde und ihrer Ordnung, Jüngeren angefangen haben mit der in Mittel-/Osteuropa allgegenwärtigen Korruption aufzuräumen – wie es die tschechischen Piráti im EU-Parlament belegen, in der Grüne/EFA Fraktion, mit weiteren, auch den deutschen Grünen.

Ein bisschen sind wir schon wir alle geworden.



NZZ-Beiträge von Ivo Mijnssen, April ’21

«Eine Umgebung, die vieles ermöglichte»: Der heftige Konflikt zwischen Russland und Tschechien dreht sich um Moskaus undurchsichtige Botschaft in Prag
Mit der Ausweisung von bis zu 70 weiteren Mitarbeitern will die tschechische Regierung Russlands Einfluss stark reduzieren. Der Geheimdienst sieht die riesige Vertretung als regionale Basis für Spione.

Ivo Mijnssen, Wien, 23.04.21
www.nzz.ch/international/krise-russland-tschechien-prager-botschaft-als-spionagenest-ld.1613389

Wenn Russlands Verhalten sogar Tschechien auf Konfrontationskurs zwingt, ist das ein Alarmsignal für ganz Europa
Der Konflikt der einstigen Bruderstaaten hat am Donnerstag einen neuen Höhepunkt erreicht. Die Tschechen verdienen angesichts des postkolonialen Gebarens des russischen Staats Solidarität.

Ivo Mijnssen, Wien, Kommentar, 22.04.21
www.nzz.ch/meinung/tschechien-gegen-russland-ein-warnsignal-fuer-europa-ld.1613384

Mutmassliche Sabotage im Munitionslager und Giftangriffe von Moskaus Militärgeheimdienst: Tschechien geht auf Konfrontationskurs gegenüber Russland
Die Regierung in Prag erhebt happige Vorwürfe und weist 18 Diplomaten aus. Russland reagiert umgehend. Die Eskalation erfolgt zu einem politisch besonders heiklen Zeitpunkt.

Ivo Mijnssen, Wien, 18.04.21
www.nzz.ch/international/tschechien-geht-gegen-russlands-militaergeheimdienst-gru-vor-ld.1612529

“Východoevropané se právem ptají: Pomáháme Západu našimi nízkými platy?” –Jan Švejnar

Jan Švejnar v rozhovoru s NZZ

Třicet let po pádu železné opony zůstává mezi východní a západní Evropou značný příkop. Proč? Jan Švejnar z Columbijské univerzity, přední odborník na ekonomiku zemí v transformaci, dobře chápe některé z nespokojeností lidí ve střední a východní Evropě.

Matthias Benz, Vídeň, NZZ 26.4.18 (v němčině: «Die Ostmitteleuropäer fragen zu Recht: Helfen wir dem Westen mit unseren niedrigen Löhnen?»), překlad Vladimír Rott (lehce doplněno, s drobnými poznámkami, vyšlo též, značně zkráceno redakcí, na BL)


Tři poznámky úvodem

) Vídeňský institut mezinárodních ekonomických studií (wiiw.ac.at) pozval Jana Švejnara na jarní setkání 2018 k tématu “Střední, východní a jihovýchodní Evropa: 30 let změn” (program ZDE, anglicky), které oslovil úvodní přednáškou “Role zemí střední a východní Evropy v Evropě a globální ekonomika” (video zde dole). Při této příležitosti jej Matthias Benz, NZZ požádal o rozhovor.

Jan Švejnar: “Role zemí střední a východní Evropy v Evropě a globální ekonomika” / “CEEC’s Part in Europe and the Global Economy”, wiiw, 12.4.18 (video na YouTube, 40 min., anglicky)

1) Jan Švejnar, zřejmě jako “klasický” makroekonom, ale nevěnuje pozornost silným, vyspělým ekonomikám v Evropě, jejichž základem jsou malé a střední podniky často na světové špičce, úspěšně integrované v globální ekonomice (viz např. ZDE, anglicky).

2) Problémem jak Česka tak zemí střední a východní Evropy stále ještě zůstává zcela nedostatečná “transformace” – tedy vznik – řádné politiky, správy věcí veřejných, v nichž úroveň zodpovědnosti a kompetencí dnes za nic moc nestojí. Budování státu je stále ještě před námi.
(poznámky VR)


Železná opona padla před téměř 30 lety. Dnes ale ve střední a východní Evropě panuje značná nespokojenost s tím, co bylo dosaženo. Byla (ekonomická) transformace úspěšná?

Jan Švejnar: Transformace byla, viděno celkově a shrnutě, velmi úspěšná. Došlo k zásadní změně: od centrálně plánovaných ekonomik k tržní ekonomice, od socialistických diktatur až po demokracii. Tato obrovská politická a ekonomická transformace se podařila nejen v jedné nebo dvou zemích, ale na široké frontě. Mnohé země bývalého východního bloku jsou nyní členem EU. Můžeme se ale ptát, jestli se tento přelom dal lépe provést? Pravděpodobně ano. Privatizace neproběhly všude dobře a korupce zůstává (podstatným) problémem. Celkově viděno ale transformace proběhla dobře.

Jak lze vysvětlit současnou nespokojenost v zemích střední a východní Evropy?

Očekávání byla vyšší než to, čeho bylo skutečně dosaženo. Ačkoliv od začátku transformace uplynulo již téměř 30 let. Mnoho lidí sice bere za samozřejmé, že mohou volně cestovat a demokraticky se vyjadřovat. Ale přitom si uvědomují, že jejich životní úroveň se nezlepšila tak, jak očekávali. Existuje široká vzdělaná střední třída, jako učitelů nebo lékařů, kteří mají pocit, že by se jim mělo lépe dařit. Neboť jejich mzdy nerostou tak jako ceny. S otevřením zemí bývalého východního bloku přišly také světově tržní ceny pro řadu výrobků i služeb. A lidé střední a východní Evropy chtějí nakupovat to co jiní ve vyspělých zemích.

Měly se mzdy více přiblížit západní úrovni?

Po obratu jsem čekával rychlejší konvergenci. Vždyť v západní Evropě se po druhé světové válce mzdy prudce zvýšily během 30 let, od poloviny 40. do poloviny 70. let. Přiblížily se k úrovni v USA, i když zpočátku byly podstatně nižší. A v Československu byly mzdy v roce 1945 vyšší než v Německu nebo Rakousku. Pak ale začal velký experiment: Československo se na 45 let ponořilo do socialismu, teprve po pádu železné opony se dostalo k dohánění promeškaného, což za chvíli bude už 30 let.

Jaký je stav tohoto dohánění?

K západní úrovni má i Česko stále ještě daleko. Vezměte např. výrobce automobilů Škoda, který patří německému koncernu Volkswagen. Mzdy u společnosti Škoda v Česku představují jen asi třetinu mezd u Volkswagenu v Německu – ačkoli tyto automobilky jsou stejně produktivní. Je pochopitelné, když Češi říkají: Čekali jsme 30 let, jsme dobře vzdělaní a tvrdě pracujeme. Proč jsme ještě Západ nedohnali? Navíc západní společnosti ve střední a východní Evropě dosahují velmi vysokých zisků.

Proč nedošlo k vyrovnání platů?

To my ekonomové přesně nevíme (ale měli by, a někteří to umí, pozn. VR). Samozřejmě, že společnosti prostě a jednoduše platí mzdy, které právě přesně stačí na to, aby získaly dostatek schopných lidí. Což bylo od počátku transformace bez problémů, neboť v zemích jako Polsko, Maďarsko a Slovensko vládla vysoká nezaměstnanost, která trvala dost dlouho po pádu Berlínské zdi. Nadbytek pracovních sil tak omezoval růst mezd. Ale pro země, jako je Česko, kde nezaměstnanost vždy byla nízká, toto vysvětlení neplatí. Podniky v Česku se již delší dobu stěžují na nedostatek pracovních sil. Mzdy se však přesto příliš nezvyšovaly.

Česko je tedy záhadou?

Není jednoduché vysvětlit, proč zde nebyly mzdy ještě vyrovnány (ale dá se vysvětlit, viz též předcházející poznámka nahoře, VR). Dokonce i v regionech hraničících s Německem, jako je Plzeňsko, panuje ve srovnání s Německem obrovský rozdíl v odměňování. Trhy práce by ale měly být více vyrovnané, se všemi těmi základními svobodami EU – zejména těmi volného pohybu zboží, volného pohybu osob a odstraňováním hranic. Například v USA došlo ve 20. století k mnohem větší, rychlejší konvergenci mezi Severem a Jihem (a v Německu jsou platy v bývalé NDR dnes už jen o pětinu nižší než v západních zemích SRN, pozn. VR).

Zmínil jste se o vysokých ziscích zahraničních korporací ve střední a východní Evropě. Jsou příliš vysoké?

Tak v Česku je odliv zahraničních zisků – měřen hospodářskou výkonnosti – nejvyšší ve střední a východní Evropě. Tento odliv je mnohem vyšší než (např./mj.) dotace, které Česko dostává od EU. Lidé se tedy ptají: Kdo vlastně pomáhá komu? Pomáhá nám EU při regionálním rozvoji nebo pomáháme západním zemím EU a jejich společnostem našimi nízkými platy? Po 30 letech transformace jsou tyto otázky zcela legitimní.

Může tato nespokojenost za úspěchy nacionalistických stran v Maďarsku nebo Polsku?

Pro ty pravděpodobně existují i další důvody. Ale když jsou lidé nespokojeni s ekonomickou situací, spíše naslýchají jednoduchých vysvětlením. Vidíme to všude: i u Marine Le Pen ve Francii, nebo u Donalda Trumpa v USA (jakož i u Babiše, Fica, Orbána, Putina apod., pozn. VR). Každý takový z nich obviňuje vnější faktory a tvrdí, že by situace v zemi byla lepší, kdyby se zbavila vnějších vlivů. Přesně to dělá Trump, když mluví k dělníkům na Středním Západě (USA), jejichž pracovní místa ale zmizela spíše kvůli technologickým změnám než kvůli dovozům z Číny. Neboť napadnout Čínu je (pro něj) mnohem snadnější než napadnout technický pokrok.

Ve střední a východní Evropě sílí kritika, že je vykořisťována zahraničními korporacemi. Jaké závěry ale vyvozujete z vašeho výzkumu?

Západní společnosti sehrály vysoce pozitivní roli ve střední a východní Evropě. Přitom je ale nutné si připomenout, že v těchto zemích existovala široká škála dobře vyškolených profesionálů. A že bylo důležité, aby po převratu tito lidé zůstali zaměstnáni. Což podpořily západní průmyslové společnosti, které otevřely své podniky na východě. Za druhé, tito cizinci přinesli moderní technologie a metody řízení. Což výrazně zvýšilo produktivitu. A to, za třetí, výrazně pozvedlo místní podniky. Za čtvrté, zahraniční společnosti zavedly normy podnikání založené na spravedlivých obchodních praktikách a omezování korupce. (tomu jsme říkali “ostrůvky pořádku” v 90. letech při práci se solidními zahraničními podniky např. mé druhé země angažujících se v mé zemi první, pozn. VR) Celkově stály západní korporace na špičce transformace. To všechno ukazuje náš výzkum.

Polsko se právě snaží, se státním plánem rozvoje, silněji podporovat domácí podniky. Co si o tom myslet?

Myslím, že je to riskantní. Ve světovém měřítku tento typ státních zásahů nebyl nikdy příliš úspěšný. Žádná skupina podniků by neměla být obzvláštně upřednostňována. Zásadně by země střední a východní Evropy (pro svůj rozvoj) měly přitahovat co nejvíce kapitálu. Přitom není podstatné, jestli ze zahraničí nebo z domova (záleží na jeho kvalitě, solidnosti, pozn. VR).

Co může politika udělat proto, aby země střední a východní Evropy začaly silněji dohánět Západ?

Především tyto země (nutně) potřebují správné podmínky (které stále nemají, pozn. VR). Politika by měla poskytovat a zaručovat dobré veřejné služby: dobrou infrastrukturu, fungující právní systém, jednoduchý daňový systém, který odměňuje inovace a investice. A kvalitní vzdělávání – a právě to ve střední a východní Evropě zaostává, jak je vidět i na tamějších univerzitách. Tento sektor by měl být okamžitě otevřen kvalitním možnostem (které dnes mladí a/nebo kvalifikovaní lidé najdou jinde, takže doma chybí, tzv. “brain drain“, pozn. VR). Ačkoliv země střední a východní Evropy vykazují mnoho talentů ve sportu nebo v umění, není ani jedna univerzita mezi nejlepšími 300 ve světě. Pokud budou tyto podmínky splněny, přijdou (další kvalitní, solidní) investoři sami od sebe. Možná že pak i nejedna západní společnost přemístí své sídlo na východ. (viz též poznámka 2) úvodem)

Často se říká, že se růstový model zemí střední a východní Evropy zarazil. Je třeba zcela nový přístup?

V globální ekonomice dochází v dnešní době k obrovskému změnám. Inovace je poháněna digitalizací, umělou inteligencí a robotizací. V nich dnes nadprůměrně roste přidaná hodnota. V zemích střední a východní Evropy je proto třeba zvážit, jak mohou být součástí tohoto vývoje. Ale ani Evropa jako celek na tom není příliš dobře, značně zaspala digitální revoluci 90. let. Žádná ze současných deseti největších společností na světě nepochází z Evropy. Ty pocházejí z USA a Asie. To je velká výzva pro celou Evropu. (viz ale poznámka 1) úvodem)


Expert transformace

Jan Švejnar je jedním z předních světových odborníků na ekonomiku transformujících se zemí. Narodil se v roce 1952 v Praze, v 70. letech odešel se svými rodiči do exilu ve Švýcarsku a později do USA, kde studoval a prošel úspěšnou kariérou na amerických univerzitách. Od roku 2012 je profesorem ekonomie a ředitelem Centra pro globální ekonomické řízení na prestižní univerzitě Columbia v New Yorku. Švejnar zůstal spojen se svou domovinou. Po obratu 1989 radil českému prezidentovi Václavu Havlovi a zasadil se o zřízení vědeckých institucí, pomohl založit doktorský program západního modelu na Karlově univerzitě v Praze (CERGE-EI). Dnes 65letý se před časem odvážil i jít do politiky – v roce 2008 nastoupil jako prezidentský kandidát v Česku, ale prohrál proti Václavu Klausovi.

(NZZ)