Volit do evropského parlamentu, anebo se věnovat něčemu smysluplnějšímu?

vyšlo na →Britských listech

Ztížené podmínky – přerozkrádání i volebních hlasů

Koncem května tu máme další volby do Evropského parlamentu (EP), kde je pro naši zemi rezervováno 21 křesel, přičemž Česko je jen jedním z volebních obvodů. Má smysl volit? Anebo se v pohodě věnovat něčemu “smysluplnějšímu”?

Jako u každých voleb všude na světě – když nevolíte, tak necháte v pohodě volit za sebe ty, co svůj hlas odevzdají. Ale u nás se váš případný hlas “přepočítává“. Tak jako v některých zemích, kde si ti u vesla chtějí svou moc v klidu udržet, i kdyby měli menšinu.

Přidat tomu, kdo má, a ubrat tomu kdo nemá – prostý to princip

“Přepočítávání” hlasů je v takových poměrech prosté a jednoduché. Těm, co mají víc, se přidá, a těm, co mají míň, se ubere. Princip pěstovaný všude tam, kde loupežení, rozkrádání a přerozkrádání – pokud už ubývá toho, co se dá krást přímo (viz “řádění exekutorů v ČR“) – je základem jak podnikání, tak vedení státu; a také zahraničních vztahů včetně vztahů s našimi spojenci. Takže se tam “přerozkrádají” i volební hlasy.

Někde je tento princip loupežení, rozkrádání a přerozkrádání tak všudypřítomný, že nikomu nevadí. Někde vadí, ale lidi se “tak nějak” cítí bezmocní. Někde sice v principu vadí, ale “tak nějak” “se” neví, co s tím. V principu, dokonce i právně zakotveném, jako je tomu v EU a jejích členských státech.

Pan Babiš v EU rozhoduje – a přes něj vlak nejede

Tam v EU za nás všechny naším jménem rozhoduje tč. pan Babiš, tak jako před ním i po něm představitelé našeho státu. Jednomyslně spolu s ostatními 27 (28) představiteli zemí EU – a tak ani přes pana Babiše “vlak nejede”. Takže za všechno, co “EU” rozhodne, ať se nám to líbí nebo ne, může u nás tč. pan Babiš.

Nám zbývají parlamentáři – jakkoliv přepočítaní

Ano, pak v EU máme komisaře – jednoho – jako každý stát EU. Tč. paní komisařku, kterou pan Babiš jmenoval. A oněch 21 parlamentářů, které volíme-nevolíme. Ale ti už tak moc nerozhodují, jakkoliv mohou věci nějak ovlivňovat. Někteří značně – podle toho jak a s kým pracují – a přesně tohle by nás mělo zajímat.

Co s tím? Co s těmi volbami-nevolbami, tentokrát do parlamentu EU?

Pokud nám loupežení, rozkrádání a přerozkrádání státu – i našich věcí společných včetně těch, které nás pojí s EU – vadí, tak bychom neměli volit loupežníky nebo jejich souputníky. A ty “mocné” už vůbec ne. Neboť jejich moc žije z naší “bezmocnosti”.

Volme a podporujme takové lidi, kteří už v politice kvalifikovaně, poctivě a pilně pracují. Dnes tací jsou a je jich docela dost.

Prostě a dobře – volme smysluplně

“Východoevropané se právem ptají: Pomáháme Západu našimi nízkými platy?” –Jan Švejnar

Jan Švejnar v rozhovoru s NZZ

Třicet let po pádu železné opony zůstává mezi východní a západní Evropou značný příkop. Proč? Jan Švejnar z Columbijské univerzity, přední odborník na ekonomiku zemí v transformaci, dobře chápe některé z nespokojeností lidí ve střední a východní Evropě.

Matthias Benz, Vídeň, NZZ 26.4.18 (v němčině: «Die Ostmitteleuropäer fragen zu Recht: Helfen wir dem Westen mit unseren niedrigen Löhnen?»), překlad Vladimír Rott (lehce doplněno, s drobnými poznámkami, vyšlo též, značně zkráceno redakcí, na BL)

---

Tři poznámky úvodem

^●) Vídeňský institut mezinárodních ekonomických studií (wiiw.ac.at) pozval Jana Švejnara na jarní setkání 2018 k tématu “Střední, východní a jihovýchodní Evropa: 30 let změn” (program ZDE, anglicky), které oslovil úvodní přednáškou “Role zemí střední a východní Evropy v Evropě a globální ekonomika” (video zde dole). Při této příležitosti jej Matthias Benz, NZZ požádal o rozhovor.

Jan Švejnar: “Role zemí střední a východní Evropy v Evropě a globální ekonomika” / “CEEC’s Part in Europe and the Global Economy”, wiiw, 12.4.18 (video na YouTube, 40 min., anglicky)

¹⁾ Jan Švejnar, zřejmě jako “klasický” makroekonom, ale nevěnuje pozornost silným, vyspělým ekonomikám v Evropě, jejichž základem jsou malé a střední podniky často na světové špičce, úspěšně integrované v globální ekonomice (viz např. ZDE, anglicky).

²⁾ Problémem jak Česka tak zemí střední a východní Evropy stále ještě zůstává zcela nedostatečná “transformace” – tedy vznik – řádné politiky, správy věcí veřejných, v nichž úroveň zodpovědnosti a kompetencí dnes za nic moc nestojí. Budování státu je stále ještě před námi.
(poznámky VR)

---

Železná opona padla před téměř 30 lety. Dnes ale ve střední a východní Evropě panuje značná nespokojenost s tím, co bylo dosaženo. Byla (ekonomická) transformace úspěšná?

Jan Švejnar: Transformace byla, viděno celkově a shrnutě, velmi úspěšná. Došlo k zásadní změně: od centrálně plánovaných ekonomik k tržní ekonomice, od socialistických diktatur až po demokracii. Tato obrovská politická a ekonomická transformace se podařila nejen v jedné nebo dvou zemích, ale na široké frontě. Mnohé země bývalého východního bloku jsou nyní členem EU. Můžeme se ale ptát, jestli se tento přelom dal lépe provést? Pravděpodobně ano. Privatizace neproběhly všude dobře a korupce zůstává (podstatným) problémem. Celkově viděno ale transformace proběhla dobře.

Jak lze vysvětlit současnou nespokojenost v zemích střední a východní Evropy?

Očekávání byla vyšší než to, čeho bylo skutečně dosaženo. Ačkoliv od začátku transformace uplynulo již téměř 30 let. Mnoho lidí sice bere za samozřejmé, že mohou volně cestovat a demokraticky se vyjadřovat. Ale přitom si uvědomují, že jejich životní úroveň se nezlepšila tak, jak očekávali. Existuje široká vzdělaná střední třída, jako učitelů nebo lékařů, kteří mají pocit, že by se jim mělo lépe dařit. Neboť jejich mzdy nerostou tak jako ceny. S otevřením zemí bývalého východního bloku přišly také světově tržní ceny pro řadu výrobků i služeb. A lidé střední a východní Evropy chtějí nakupovat to co jiní ve vyspělých zemích.

Měly se mzdy více přiblížit západní úrovni?

Po obratu jsem čekával rychlejší konvergenci. Vždyť v západní Evropě se po druhé světové válce mzdy prudce zvýšily během 30 let, od poloviny 40. do poloviny 70. let. Přiblížily se k úrovni v USA, i když zpočátku byly podstatně nižší. A v Československu byly mzdy v roce 1945 vyšší než v Německu nebo Rakousku. Pak ale začal velký experiment: Československo se na 45 let ponořilo do socialismu, teprve po pádu železné opony se dostalo k dohánění promeškaného, což za chvíli bude už 30 let.

Jaký je stav tohoto dohánění?

K západní úrovni má i Česko stále ještě daleko. Vezměte např. výrobce automobilů Škoda, který patří německému koncernu Volkswagen. Mzdy u společnosti Škoda v Česku představují jen asi třetinu mezd u Volkswagenu v Německu – ačkoli tyto automobilky jsou stejně produktivní. Je pochopitelné, když Češi říkají: Čekali jsme 30 let, jsme dobře vzdělaní a tvrdě pracujeme. Proč jsme ještě Západ nedohnali? Navíc západní společnosti ve střední a východní Evropě dosahují velmi vysokých zisků.

Proč nedošlo k vyrovnání platů?

To my ekonomové přesně nevíme (ale měli by, a někteří to umí, pozn. VR). Samozřejmě, že společnosti prostě a jednoduše platí mzdy, které právě přesně stačí na to, aby získaly dostatek schopných lidí. Což bylo od počátku transformace bez problémů, neboť v zemích jako Polsko, Maďarsko a Slovensko vládla vysoká nezaměstnanost, která trvala dost dlouho po pádu Berlínské zdi. Nadbytek pracovních sil tak omezoval růst mezd. Ale pro země, jako je Česko, kde nezaměstnanost vždy byla nízká, toto vysvětlení neplatí. Podniky v Česku se již delší dobu stěžují na nedostatek pracovních sil. Mzdy se však přesto příliš nezvyšovaly.

Česko je tedy záhadou?

Není jednoduché vysvětlit, proč zde nebyly mzdy ještě vyrovnány (ale dá se vysvětlit, viz též předcházející poznámka nahoře, VR). Dokonce i v regionech hraničících s Německem, jako je Plzeňsko, panuje ve srovnání s Německem obrovský rozdíl v odměňování. Trhy práce by ale měly být více vyrovnané, se všemi těmi základními svobodami EU – zejména těmi volného pohybu zboží, volného pohybu osob a odstraňováním hranic. Například v USA došlo ve 20. století k mnohem větší, rychlejší konvergenci mezi Severem a Jihem (a v Německu jsou platy v bývalé NDR dnes už jen o pětinu nižší než v západních zemích SRN, pozn. VR).

Zmínil jste se o vysokých ziscích zahraničních korporací ve střední a východní Evropě. Jsou příliš vysoké?

Tak v Česku je odliv zahraničních zisků – měřen hospodářskou výkonnosti – nejvyšší ve střední a východní Evropě. Tento odliv je mnohem vyšší než (např./mj.) dotace, které Česko dostává od EU. Lidé se tedy ptají: Kdo vlastně pomáhá komu? Pomáhá nám EU při regionálním rozvoji nebo pomáháme západním zemím EU a jejich společnostem našimi nízkými platy? Po 30 letech transformace jsou tyto otázky zcela legitimní.

Může tato nespokojenost za úspěchy nacionalistických stran v Maďarsku nebo Polsku?

Pro ty pravděpodobně existují i další důvody. Ale když jsou lidé nespokojeni s ekonomickou situací, spíše naslýchají jednoduchých vysvětlením. Vidíme to všude: i u Marine Le Pen ve Francii, nebo u Donalda Trumpa v USA (jakož i u Babiše, Fica, Orbána, Putina apod., pozn. VR). Každý takový z nich obviňuje vnější faktory a tvrdí, že by situace v zemi byla lepší, kdyby se zbavila vnějších vlivů. Přesně to dělá Trump, když mluví k dělníkům na Středním Západě (USA), jejichž pracovní místa ale zmizela spíše kvůli technologickým změnám než kvůli dovozům z Číny. Neboť napadnout Čínu je (pro něj) mnohem snadnější než napadnout technický pokrok.

Ve střední a východní Evropě sílí kritika, že je vykořisťována zahraničními korporacemi. Jaké závěry ale vyvozujete z vašeho výzkumu?

Západní společnosti sehrály vysoce pozitivní roli ve střední a východní Evropě. Přitom je ale nutné si připomenout, že v těchto zemích existovala široká škála dobře vyškolených profesionálů. A že bylo důležité, aby po převratu tito lidé zůstali zaměstnáni. Což podpořily západní průmyslové společnosti, které otevřely své podniky na východě. Za druhé, tito cizinci přinesli moderní technologie a metody řízení. Což výrazně zvýšilo produktivitu. A to, za třetí, výrazně pozvedlo místní podniky. Za čtvrté, zahraniční společnosti zavedly normy podnikání založené na spravedlivých obchodních praktikách a omezování korupce. (tomu jsme říkali “ostrůvky pořádku” v 90. letech při práci se solidními zahraničními podniky např. mé druhé země angažujících se v mé zemi první, pozn. VR) Celkově stály západní korporace na špičce transformace. To všechno ukazuje náš výzkum.

Polsko se právě snaží, se státním plánem rozvoje, silněji podporovat domácí podniky. Co si o tom myslet?

Myslím, že je to riskantní. Ve světovém měřítku tento typ státních zásahů nebyl nikdy příliš úspěšný. Žádná skupina podniků by neměla být obzvláštně upřednostňována. Zásadně by země střední a východní Evropy (pro svůj rozvoj) měly přitahovat co nejvíce kapitálu. Přitom není podstatné, jestli ze zahraničí nebo z domova (záleží na jeho kvalitě, solidnosti, pozn. VR).

Co může politika udělat proto, aby země střední a východní Evropy začaly silněji dohánět Západ?

Především tyto země (nutně) potřebují správné podmínky (které stále nemají, pozn. VR). Politika by měla poskytovat a zaručovat dobré veřejné služby: dobrou infrastrukturu, fungující právní systém, jednoduchý daňový systém, který odměňuje inovace a investice. A kvalitní vzdělávání – a právě to ve střední a východní Evropě zaostává, jak je vidět i na tamějších univerzitách. Tento sektor by měl být okamžitě otevřen kvalitním možnostem (které dnes mladí a/nebo kvalifikovaní lidé najdou jinde, takže doma chybí, tzv. “brain drain“, pozn. VR). Ačkoliv země střední a východní Evropy vykazují mnoho talentů ve sportu nebo v umění, není ani jedna univerzita mezi nejlepšími 300 ve světě. Pokud budou tyto podmínky splněny, přijdou (další kvalitní, solidní) investoři sami od sebe. Možná že pak i nejedna západní společnost přemístí své sídlo na východ. (viz též poznámka ²⁾ úvodem)

Často se říká, že se růstový model zemí střední a východní Evropy zarazil. Je třeba zcela nový přístup?

V globální ekonomice dochází v dnešní době k obrovskému změnám. Inovace je poháněna digitalizací, umělou inteligencí a robotizací. V nich dnes nadprůměrně roste přidaná hodnota. V zemích střední a východní Evropy je proto třeba zvážit, jak mohou být součástí tohoto vývoje. Ale ani Evropa jako celek na tom není příliš dobře, značně zaspala digitální revoluci 90. let. Žádná ze současných deseti největších společností na světě nepochází z Evropy. Ty pocházejí z USA a Asie. To je velká výzva pro celou Evropu. (viz ale poznámka ¹⁾ úvodem)

---

Expert transformace

Jan Švejnar je jedním z předních světových odborníků na ekonomiku transformujících se zemí. Narodil se v roce 1952 v Praze, v 70. letech odešel se svými rodiči do exilu ve Švýcarsku a později do USA, kde studoval a prošel úspěšnou kariérou na amerických univerzitách. Od roku 2012 je profesorem ekonomie a ředitelem Centra pro globální ekonomické řízení na prestižní univerzitě Columbia v New Yorku. Švejnar zůstal spojen se svou domovinou. Po obratu 1989 radil českému prezidentovi Václavu Havlovi a zasadil se o zřízení vědeckých institucí, pomohl založit doktorský program západního modelu na Karlově univerzitě v Praze (CERGE-EI). Dnes 65letý se před časem odvážil i jít do politiky – v roce 2008 nastoupil jako prezidentský kandidát v Česku, ale prohrál proti Václavu Klausovi.

(NZZ)

 

Řešit problémy než vzniknou – pomáhá i s populisty

a jak jeden z nich, “Steve homelesák”, “ultrapravičák a leninista” navštívil přímou demokracii (aby prorokoval “konečné vítězství všech populistů v Evropě”)

Vladimír Rott vyšlo na blisty.cz→

Steve Bannon, bývalý strategický šéf prezidenta Trumpa, počátkem března navštívil Itálii, pak curyšský Oerlikon a o víkendu (10./11.3.18) francouzskou FN (nyní RN). V Oerlikonu (6.3.18) chválil Švýcarsko jako “výchozí bod hnutí proti elitám”. Ale v zemi přímé demokracie je pomatený obsah jeho bravurní rétoriky spíše k lehkému pousmání.

---

část první – Steve Bannon prorokuje “konečné vítězství všech populistů v Evropě –  na návštěvě v zemi kde i populisté musí pracovat” – upravený překlad zprávy o Bannonově curyšské návštěvě ⁽¹⁾ (německy: Steve Bannon prophezeit einen Siegeszug der Populisten in Europa, Andreas Rüesch, NZZ 7.3.18)

část druhá – Tak nám “Steve homelesák” navštívil přímou demokracii – ta ho ale, jako “ultrapravičáka a leninistu”, ani zbla nezajímá – poznámky, komentáře, z pohledu občana země přímé demokracie ⁽²⁾

část třetí – Řešit problémy než vzniknou – povzbuzení na závěr

---

I. Steve Bannon prorokuje “konečné vítězství všech populistů v Evropě” – na návštěvě v zemi, kde i populisté musí pracovat

Steva Bannona v Curychu hostil Roger Köppel, vydavatel a spolumajitel curyšské Weltwoche (Ennio Leanza / EPA)

Jak víme, byl Steve Bannon při pádu z jednoho z Olympů americké moci zbaven přístupu do Bílého domu a krátce nato musel odevzdat vedení svého pravicového zpravodajského portálu Breitbart. Ale tohoto muže, kterého někteří považují za architekta vítězné prezidentské kandidatury Donalda Trumpa, jen tak něco nezlomí.

Svou nedávnou týdenní cestu po Evropě zahájil v Itálii. V úterý 6.3.18, čerstvě okřídlen volebními úspěchy tamějších anti-establishmentských stran, vystoupil v Halle 622 v curyšské čtvrti Oerlikonu, ve “velké show” organizované majiteli Weltwoche. S vervou propagoval myšlenky o světových spiknutích, nacionalistické ekonomice a uzavření hranic, před tisícovým publikem nadšených příznivců Blocherovského křídla SVP, čtenářů Weltwoche (rádoby intelektuální “hlásné trouby” onoho křídla SVP) a pár těch, co si tuhle show nenechali ujít (zde je pozvánka, německy: Weltwoche-Anlass mit Steve Bannon / Weltwoche on the Road: Steve Bannon in Zürich a zprávy Weltwoche o Bannonově vystoupení, německy: Bannon am Weltwoche „Free Speech Summit“).⁽³⁾ Zatímco venku poklidně demonstrovala stovka lidí ⁽⁴⁾ proti rasismu, xenofobii, sexismu a vykořisťování.

Proti Bannonovi, Köppelovi & Co., demonstrace skupinky Hnutí za socialismus v Oerlikonu (Melanie Duchene / Keystone), viz též: Vyprodán a vypískán / Poklidný protest proti Bannonově vystoupení v Oerlikonu, německy: Ausverkauft und ausgepfiffen, Ruedi Baumann, TA 6.3.18 / Friedlicher Protest gegen Auftritt von Steve Bannon in Oerlikon, Alois Feusi, NZZ 6.3.18)

“Dějiny jsou na naší straně”

Bannon zdůraznil, že i přes veřejnou roztržku s Trumpem je nadále velkým obdivovatelem amerického prezidenta. Jeho volbu vidí jako “výraz populistického povstání”, které “už dávno zachvátilo i velké části Evropy”. A kdo by se “domníval, že volby ve Francii a Německu tomuto hnutí zlomily hrot”, toho právě o minulém víkendu (3./4.3.18) v Itálii “o pravém opaku poučily úspěchy Cinque Stelle a Lega“. “Populistická vlna není u konce, stojí právě na počátku”, “Dějiny jsou na naší straně”, provolával Bannon. Jak je typické pro demagogy jeho ražení, nedává ani Bannon žádný prostor nějaké diferenciaci. Ve světě jeho představ existují “pouze dvě antagonistické skupiny” – “dělnická třída a establishment”. K “osvobození drobného lidu ze spárů vykořisťující vrstvy” je třeba “povstání u volebních uren”.⁽⁵⁾

Řečník dále vysoce chválil Švýcarsko – neboť zde “začala populistická vzpoura”, v roce 1992 kdy lidé v hlasování odmítli účast v Evropském hospodářském prostoru.⁽⁶⁾ “Doktor Blocher”,⁽⁷⁾ “velitel” kampaně za Ne, “který se, zcela sám (‘one man alone’), postavil estabishmentu” ⁽⁸⁾ byl “Trumpem před Trumpem”, Švýcarsko se v té době “stalo světovým majákem”, podlézal dále svým hostitelům. Jeho hostitel, šéfredaktor a spolumajitel Weltwoche a Blocherův stranický kolega, Roger Köppel, neskrýval své nadšení nad tím, že dostal tak prominentního Američana do Curychu. Köppelovy otázky, které prohlašoval za “těžké a tvrdé” (“tough questions”), nebyly ale nic víc než chlapské něžnosti, Bannona doprovázející v proslovu na oblíbená témata.

Video (1¼ min.): Steve Bannon: “Doctor Blocher stood up, one man alone, against the establishment“ (sda/ats/Sarah Ennemoser, (St. Galler) Tagblatt 6.3.18)

Zmatečné “koncepty” – ale neva, nejde přece o věc:)

Nicméně byla ta jedna a čtvrt hodina poučná – čtyřiašedesátiletý bývalý investiční bankéř ⁽⁹⁾ se předvedl jako muž vysoké rétorické palebné síly, jakkoliv dosti omezeného intelektuálního kalibru. Bannonovy stížnosti na negativní symptomy globalizace jsou zcela legitimní, bohužel ale mnohé jeho myšlenky zní značně zmateně.

Základem jeho “konceptu řešení” je výzva, ukončit “trojité ponížení člověka” – “centrálními bankami, centralistickými vládami a data shromažďujícími koncerny”. Řešení vidí mj. v kryptoměnách (cryptocurrencies), “zbrani proti establishmentu”, dosti slabý návrh pro člověka, který se cítí dost silný na to aby takové téma otvíral (viz též: Bannon považuje kryptoměny za zbraň proti establishmentu, v němčině: Bannon sieht Kryptowährungen als Waffe gegen das Establishment, 7.3.18, dpa/NZZ). Bannon také nedovede řešit očividný rozpor, že na jedné straně ostře kritizuje zadlužování Spojených států jako podvod na obyčejném člověku, ale na druhé straně zastupuje Trumpovu politiku deficitů. Stejně nepochopitelné je také, proč Trump je nejméně populárním americkým prezidentem novějších dějin, když on a Bannon “mají tak blízko k lidu”, jak i v Oerlikonu zdůraznil.

Bannon se v Curychu outoval také jako stoupenec ne zrovna příliš inteligentní “historické teorie” (ironické uvozovky, ne jako citování Bannona), podle níž dějiny probíhají v pravidelných cyklech (pro fundamentalisty onoho vyznání navíc v přesných datech). Odpovídajícně pak prorokuje “velký převrat” v příštích deseti až dvaceti letech, na který se Amerika “musí nastavit”. Tohle je pusté politické šarlatánství, jedno v jakém už kostýmu.

“Homelesák Steve” (“Sloppy Steve“), tituloval Trump svého neoholeného, neupraveného spojence. “Homelesák Steve přišel o rozum”, řekl dále nedávno a na oplátku, neboť Bannon masivně urážel koho jen mohl z prezidentovy rodiny v rozhovoru s Michaelem Wolffem (Fire and Fury – a, mimochodem, kdo z nich má více, či méně rozumu je náročnější téma:). Ale v nacionalisticky populistických kruzích křižák Steve, bravurně surfující na vlně anti-globalizace, svou auru neztratí až tak rychle.

Banonnovo publikum, foyer Halle 622, Curych Oerlikon, 6.3.18 (Ennio Leanza / Keystone)

II. Tak nám “Steve homelesák” navštívil přímou demokracii – ta ho ale, jako “ultrapravičáka a leninistu”, ani zbla nezajímá

část druhá – poznámky, komentáře, z pohledu občana země přímé demokracie ⁽²⁾ k první části – Steve Bannon prorokuje “konečné vítězství všech populistů v Evropě”

⁽¹⁾ Poznámky, komentáře

Jak jsem tak zprávu o Bannonovi v Oerlikonu překládal, tak mě – zase jednou napadlo – že dělit lidí, včetně na “levičáky”, “pravičáky”, k ničemu není. Navíc, jak víme, jsou dnes takové pojmy už “dávno” zmatečné, zato dobrým obrazem chaosu starého pojetí držení moci. Což potvrzují i tací jako tento “ultrapravičák a leninista” – jak jej nazval Uwe Wendel v NZZ (Stephen K. Bannon: ultrapravičák a leninista – muž se smyslem pro chaos, německy: Ultrarechts und Leninist – Stephen K. Bannon ist ein Mann mit Gespür für das Chaos, NZZ 25.2.17).

Také ironii zprávy v NZZ, lehkou ale zdaleka ne urážlivou, jsem se pokusil přeložit, převést do češtiny. Doslovný překlad může být zavádějící, všude tam, kde zdejší “zkratky”, jakkoliv zde trefné a výstižné, jsou jinde chápány jinak, dokonce i opačně (tak třeba už jen barvy, např. za oceánem – rudá je tam barva republikánů a tím, dočasně, i barva Trumpova).

Dobré je, že u nás jsou bannoni spíše figurkami k lehkému pousmání. A že nad takovými jako jejich prezidenty kroutíme hlavou. Podobně jako nad podobnými figurami a figurkami, včetně EUropy staré a nové. Ale, v našem “časoprostoru”,⁽²⁾ máme problémy s těmi “časoprostory” v nichž dělení lidí – včetně “dole”, “nahoře” – je samozřejmá věc. A kde se ten či onen pobuda – jedno jak upraven či ne – bez zábran cpe do politiky, která tam zdaleka není věcí všech.

⁽²⁾ Co je přímá demokracie

To co se nazývá přímá demokracie – dále i, řidčeji, demokracie deliberativní, konsensuální, participativní (participace) a, zejména, konkordantní – je ve Švýcarsku částí toho, jak všichni na politice zúčastnění – lid, jejich zastupitelé, odborné a zájmové spolky, svazy, komory – o společných věcech a řešeních diskutují, jak komunikují, diskusi ovlivňují a jak kolektivně rozhodují. Přičemž lid jsou občané, ale čím dál tím více i obyvatelé, společenství všech k hlasování a volbám způsobilých. Mezi spolky patří jak všemožné odborné a zájmové svazy, komory, NGOs, tak také politické strany, ty ale bez jakýchkoliv privilegií jinde obvyklých, samozřejmé také je, že nejsou placeny z veřejných peněz.

Viz též: Přímá demokracie v dennodenní praxi Švýcarska: Jak funguje a proč může dobře fungovat i jinde – na blogu –vjr– ZDE 5./13.3.18 a nedopsané^* na !argument-u ZDE 5.3.18 (^*napsáno, poměrně narychlo, na požádání redakce, ta ale příspěvky neaktualizuje).

⁽³⁾ Světová spiknutí, nacionalismus, i v ekonomice, a uzavření vs. účast ve věcech společných, pluralismus, živá ekonomika, migrace

I toto téma – strachy lidí z bezmocnosti, ztráty jistot – právě proto že důležité, si zaslouží solidnější, kompetentnější přístup než pokřikování, laciná hesla, (ryze) ideologické přístupy k věci, včetně víry na všemožná spiknutí, jak je bannonové propagují. Samozřejmě že si zejména zaslouží i solidní, kompetentní politiku – což není zrovna prioritou (spíše) mocenských systémů, stále ještě obvyklých mnohde po světě.

Diskuse o otevírání, uzavírání hranic – hranic všeho druhu, do jaké míry a proč – probíhá samozřejmě i ve Švýcarsku (kam každý čtvrtý člověk poměrně nedávno či zcela čerstvě přišel). A i zde nabízejí laciná “řešení” tací jako Blocherova SVP, jejíž hlásná trouba Weltwoche hostila Bannona v Oerlikonu. Zdejší účast všech ve všech věcech společných ale i takovým dává příležitost, ne-li povinnost, ukázat jak umí věci řešit – společně s ostatními (příklady z řad SVP ve spolkové vládě jsou Christoph Blocher a Ueli Maurer, první ve vládě pouze trucoval (2003-07), druhý pracuje (od 2009), prvního parlament do vlády znovu nezvolil, druhého volí).

Christoph Blocher a Ueli Maurer, Klosters, 24.3.18, sjezd delegátů SVP (Gian Ehrenzeller / Keystone)

⁽⁴⁾ Od demonstrací, protestů k participaci, účasti na věcech společných

Demonstrace, protesty, jsou někde důležitá věc. Zde ztratily na významu s postupujícím vývojem (přímé) demokracie (viz úvod k heslu Demokracie, na vjrott.com ZDE), zavedením odpovídajících politických práv a rostoucí účastí lidí na věcech společných. Přechod a vývoj od, v podstatě nemohoucích, demonstrací, protestů k mocné spoluúčasti na věcech společných a rozhodování o nich docela dobře vystihla moje dcera, když poprvé, krátce po svých osmnáctých, otevírala obálku s hlasovacími tématy:

“To bychom byli na hlavu padlí, abychom ztráceli čas nějakými ‘demos’ s těmi prcky, když máme takovou báječnou možnost.”
– K.R.

(vysvětlivky k citátu: “ztráceli čas” = “ztráceli náš drahocenný čas”, “demos” = demonstrace (množné číslo, od demo), “prcci” = v mládí je přece co ročník to generace:), “báječnou možnost” = “báječnou možnost (spolu)rozhodovat”)

⁽⁵⁾ Prázdná hesla, i prázdná hesla Bannonova

Bannon, stejně jako řada jemu podobných, plamenně řeční, hlásá o “konečném vítězství”, “pouze dvou”, “antagonistických skupinách”, “dělnické třídě”, “establishmentu”, “osvobození”, “drobném lidu”, “spárech”, “vykořisťujících vrstvách”, “povstání”, “dějinách na naší straně”. Postrádám “tvrdou pěst“, “tvrdě ale spravedlivě“, “udeří”atd. Ale k věci. I Bannon surfuje na vlně toho či onoho, jedno odkud přijde – zleva, zprava, padni komu padni. Není divu. Všude tam kde neznají skutečnou společenskou a politickou zodpovědnost – jakkoliv je tento základní nedostatek “pravý” či “levý” nebo “establishment” či “anti”. Všude tam kde prázdná hesla nahrazují činy. Kde v politice jde (zejména) o to, jak se dostat k moci. Jak vyhovět – po čas volebního-nevolebního předvádění se – nadějím, citům voličů, “oslovit” je. Tam kde k moci vedou volby-nevolby. Kde se k moci dostávají tací jako například Trump či Putin (první dočasně, druhý “na věky”). Nebo klauzemanové či babimurové (a, mimochodem: zvládne, ten mura, svou cestu na vrcholek české moci?).

Ale pro “skutečně” mocné, nebo ty za mocí se deroucí, je docela příjemné nemuset se při držení moci zdržovat nějakými volbami, nebo už i jen hrou na ně. A s úděsem sleduji masové vrahy, “mistry” čisté moci, kteří, aby si ji udrželi, s neuvěřitelnou lehkostí své “poddané” ve velkém vraždí. Ještě větší úděs pak patří těm všem u moci po celém světě, co je jim to šuma fuk – tedy co se činů týče (slova by tady už byla). I těm co jak taková vraždění, tak i jiných než vlastních utlačovaných, podporují. Nebo z nich “pouze” profitují, nejen kšefty ze zbraněmi (k nim viz též: weapons sales worldwide).

⁽⁶⁾ Ono hlasování o připojení, či nepřipojení se k EHS, co Bannon za povstání prohlašuje

Ono, poměrně dávné, hlasování k jednomu z témat posledního čtvrtletí onoho roku 1992, dopadlo 50,3 % proti připojení se k EHS (viz zde: de, fr, it, na admin.ch). Přičemž, samozřejmě, i toto rozhodnutí znamená závazné zadání našim reprezentantům (zastupitelům), uvést záměr do praxe, do života. Nebo zjistit, jestli to jde, jak by to mohlo jít. Společně se všemi. A takové “nerozhodně”, 1:1, je docela běžné u témat, která ještě nejsou vyřešená a zůstávají v diskusi (viz též ⁽²⁾ nahoře). V diskusi neutuchající o tom jak uspořád(áv)at vztahy s jinými, v tomto případě zejména s EU (viz též: bilaterální smlouvy Švýcarsko-EU). Něco, co bannonům apod. zcela uniká.^(6a)

^(6a) Čeho si Steve “tak nějak” nevšiml, neb ho to pranic nezajímá

Steve si “tak nějak” nevšiml, že pravidelně hlasujeme o všem možném, občas i nemožném. I o naších vztazích s EU, o smlouvách s ní, o (veřejných) financích, kterými EU či, raději, přímo její země podporujeme. Není divu že si nevšiml, neb se o to pranic nezajímá – je to tím, že by bylo k věci?

^(6b) Jo, co s tou Evropou? Zejména všude v EUropě?

K tomu stručný citát, z EUropy:

“Evropa je příliš důležitá na to, abychom ji přenechali EUrokratům.”
– Andreas Oldag, Hans-Martin Tillack (viz: Kolaps Evropské unie za dveřmi – a jak z toho ven, VR 20.5.03, vyšlo na Blistech ZDE)

⁽⁷⁾ “Doktor Blocher”

Ono titulování, mnohde jinde (ach, božemůj:) tak obvyklé, nám připadá docela dost směšné. Švýcaři se oslovují (pouze) jmény. To ale vůbec nevylučuje, že se i u nás setkáte s těmi, kteří rádi titulují a rádi se nechají titulovat. Pokud ale chcete, v tomto ohledu, oddělit zrno od plev, doporučuji tituly vynechávat. (Mimochodem, vzpomínám na jednu veřejnou diskusi, kdysi na ETH, o šancích právě čerstvě svému osudu přenechaných lidí v právě čerstvě bývalých “koloniích” těsně ještě SSSR, kdy jsem pana Sch./Š.-a oslovil pane Sch./Š.-u, a starší pár mě nesouhlasně osyknul, aby brzy na to předem připravenou “otázkou” řečníka oslovil “Vaše Jasnosti” a… jemné pobavení zašumělo Audimaxem.)

⁽⁸⁾ “zcela sám ( ‘one man alone‘ ) “, “se establishmentu postavil”

Zde se, opět, setkáváme s typickým úkazem všech “populistů” u moci, i u těch teprve se k moci deroucím – podlézat “prostému lidu”. Čímkoliv, jakkoliv. (Mimochodem, ten (s)prostý lid ti mocní, k moci se deroucí, nazývají také “volební stádo”, zvyk ještě z dob první republiky, vsadím se že i z dob mocnářství.)

Milý Steve, Christoph Blocher je ale přece jeden z miliardářů – a vrcholný člen tzv. “establishmentu”, byť jen lokálního, ale čile se pohybujícího po světě. (Mimochodem, pokecali jsme si s ním kdysi se skupinkou kolegů, krátce, na ruzyňském letišti, v dobách kdy oťukával čerstvě bývalé “kolonie” bývalého Sovětského svazu.^(8a).) Milý Steve, pokud byste tohle kdy čet’: Christoph Blocher nebyl a není sám, a se svým “establishmentem” jede plnou parou. Naštěstí jsou, jak on, tak “establishment”, ale pod docela silnou kontrolou toho, čemu se říká přímá demokracie.⁽²⁾

^(8a) ČxyR… ČR – kolonie za každou cenu?!

Jo a – proč musíme být za každou cenu být kolonií?! Tyto naše sklony bezvadně rozebírá Ilona Švihlíková ZDE všude. Máme to zapotřebí? Chceme to?

⁽⁹⁾ Investiční bankéř, část neřešených problémů

“Investiční”, “bankéř”, část jednoho z hlavních problémů naší doby – neřestně řádícího “finančního průmyslu”^(9a) – které ale neřešíme,^(9b) a jejichž řešení je možné pouze či zejména na globální úrovni.

^(9a) “Finanční průmysl”

Hmm…”finanční”… “průmysl”… Ve Švýcarsku (sice) máte možnost, se tomuhle problému vyhnout, díky poměrně slušně sdílenému bohatství společnosti. Ať už pracujete či podnikáte v klasičtěji strukturovaných podnicích nebo v partnerstvích, kolektivech, družstvech (v podstatě to samé, rozdíl je v míře přímé zodpovědnosti, včetně finanční a mj. i v dělení zisků či ztrát). Mnohé z těch malých a středních také pracují výhradně se solidními finančními institucemi, které se vyhýbají tzv. “investičnímu bankéřství”. Pak jsou, samozřejmě, všichni ti kteří vesele spekulují. Ať jako jednotlivci (“rentiéři”). Nebo v tzv. “investičních bankách” (poznámka: ty mnohde známé coby švýcarské jsou ale, dnes dávno už, ty z těch globálních, jakkoliv často zcela mylně považovaných za lokální, obdobně těm, v EUropě, např. britským, německým, nizozemským, lucemburským, mocným to “daňovým rájům”, viz též FinancialSecrecyIndex.com, TaxJustice.net).

Dotaz, “bokem” – A co doma, v Česku, jak řešíme takové věci, jako např. ono řádění exekutorů, “drobné” to loupežení, v rámci “zákona” psaného výlučně ve vlastní prospěch, všech těch, co nemají na loupežení ve velkém? Řešíme? Neřešíme?! (poznámka: k (vel)mistrům loupežení viz též, mj. kmotři v Česku)

^(9b) Problémy neřešíme, čekáme až to praskne…

Historickým, ale dodnes bohužel aktuálním, příkladem neřešení problémů, tedy jejich řešení až teprve po katastrofě, je sílící militarismus 19. a 20. století, který mocenské elity všech těch říší (ať “zla” či “dobra”) považovaly za výbornou věc. A do nebes volající jsou jeho důsledky – miliony, desetimiliony mrtvých, rozsáhlá devastace, pouze o fous totální. V našich krajinách, tehdejším globálním prostoru post/monarchistické Evropy, ona druhá třicetiletá válka (od první poloviny třicátých let do roku 1945, viz: second thirty years’ war). Evropu obdobně devastující jako třicetiletá válka první (1618 až 1648), v globálním prostoru středověké Evropy, o níž historici píší že se z ní Evropa vzpamatovávala nejméně stovku let.

Jak po té první, tak po té druhé se mocenské elity domluvily na tom, že přestanou mezi sebou válčit (Vestfálský mír a poválečné uspořádání části Evropy). Z poválečného uspořádání části Evropy tehdejšími elitami se, jak víme, vyvinula EU (dnes s řadou problémů, které zastiňují dobré věci víc než by bylo zdrávo, a i zde chybí účinná spoluúčast EUropanů a zodpovědnost).

^(9c) …a co na to přímá demokracie

Elity Švýcarska přestaly válčit o století dříve, 1847/48, nejen mezi sebou ale i všude jinde (kdy bude EUropa tak daleko?). Z čehož se vyvinulo, a dále vyvíjíme, Švýcarsko. Včetně toho, jak zaručit bezpečnost bez válek a budování státu, státu společného. Včetně toho, přispět k řešení konfliktů a podpory takových snažení všude tam, kde je o to zájem. (poznámka: constructive) conflict transformation, inclusive peace & transition, dva z názvů pro řemeslo, kterému se učí všude po světě, jak z násilných i nenásilných konfliktů a jejich příčin ven)

K tomu dennodennímu umění jak na to poznamenává jeden z druhé generace (“secondo“) do Švýcarska přišlých (jak již zmíněno, každý čtvrtý člověk ve Švýcarsku poměrně nedávno či zcela čerstvě přišel):

“Ve Švýcarsku jsou všechny problémy vyřešeny již předtím, než se objeví. Tady ale nic (takového) není. Tady je všechno na začátku.”
– Ilir Hasanaj, filmař a informatik, navrátilec (do Kosova, citát z reportáže: Vyrostli ve Švýcarsku, ale Kosovo je ne(o)pouští, německy: Sie sind in der Schweiz gross geworden, aber Kosovo lässt sie nicht los, Andreas Babst, Stefanie Hasler, Tobias Ochsenbein, NZZ 16.2.18)

III. Řešit problémy než vzniknou – povzbuzení na závěr:)

Jak je dobré, i populisty zapojit do práce! A soudit i je podle činů. Viz též příklad těch dvou z SVP nahoře.⁽³⁾ Na to ovšem potřebujete přímou demokracii, tu skutečnou,⁽²⁾ co umožňuje řešit problémy než vzniknou.^(9c)

 

Přímá demokracie v dennodenní praxi Švýcarska

Jak funguje a proč může dobře fungovat i jinde

–Vladimír Rott, 5./12.3.18

.pdf na vjrott.com→
5.3.18 vyšlo (ne zcela dopsané:) na casopisargument.cz→

Co je demokracie a demokracie Švýcarska

“Demokracie je takové uspořádání státu, v kterém lid (řecky demos), tedy společenství všech plnoprávných občanů (samozřejmě včetně nezávislých a kvalifikovaných odborníků a nezávislých a kvalifikovaných volených zástupců) – a ne (pouze) jedinec nebo (malá) skupina či některé skupiny mocných – vykonává správu věcí společných, veřejných, včetně vládnutí – neboli suverenitu.

Ve středověku bylo něco jako demokracie zcela vyjímečné …práva na spoluúčast (participaci) byla …omezená …a platila jako privilegia, udělená mocnářem, panovníkem pouze některým z “vyšších” skupin.

Teprve moderní demokracie, jak se začala prosazovat po Americké a Francouzské revoluci, zaručuje Politická práva jako důsledek Lidských práv, jejichž ochrana se stala jedním z hlavních úkolů demokratického státu.

Pro …demokracii je Švýcarsko zvláště zajímavé, protože …se v něm moderní liberální demokracie prosadila poměrně brzy, se vznikem spolkového státu v roce 1848, a získala obzvláštní formu zavedením nástrojů přímé demokracie – po tradičně obecních, městských – také na kantonální a celostátní, spolkové úrovni.”

–Andreas Suter, Georg Kreis: Demokracie ¹⁾

---

Demokracie, politický systém Švýcarska, na webu ch.ch

Demokratie, das politische System der Schweiz (de)
Démocratie, la système politique suisse (fr)
Democrazia, il sistema politico svizzero (it)
Democrazia, il sistem politic svizzer (rm)
Democracy, the Swiss political system (en)

---

Jak přímá demokracie ve Švýcarsku funguje, čeho je částí

To co se nazývá přímá demokracie – dále i, řidčeji, demokracie deliberativní, konsensuální, participativní (participace) a, zejména, konkordantní – je ve Švýcarsku částí toho, jak všichni na politice zúčastnění – lid, jejich zastupitelé, odborné a zájmové spolky, svazy, komory – o společných věcech a řešeních diskutují, jak komunikují, diskusi ovlivňují a jak kolektivně rozhodují.

Poznámka – Lid jsou občané, ale čím dál tím více i obyvatelé, společenství všech k hlasování a volbám způsobilých. Mezi spolky patří jak všemožné odborné a zájmové svazy, NGOs, tak také politické strany, ty ale bez jakýchkoliv privilegií jinde obvyklých, samozřejmé také je, že strany nejsou placeny z veřejných peněz.

Společné společně, včetně zodpovědnosti – od diskusí, přes návrhy řešení, diskusí a rozhodování o nich, po uvedení do života, a další diskuse

Tyto společenské procesy tzv. “tvorby politické vůle a rozhodování” probíhají od identifikování a formulování problémů, přes jejich veřejnou diskusi (“diskurs”, jak této diskusi říkají teoretici). Od diskuse jak zásadní, o principech a ve všech souvislostech, tak o jejich důležitosti a naléhavosti. Po diskusi konkrétních možností a způsobů jejich řešení se všemi partnery, včetně těch za ně věcně, odborně odpovědných. Společná politická odpovědnost je daná širokou spoluúčastí / participací rovných (viz: égalité), která, samozřejmě, nemá jinde stále ještě obvyklé hierarchie, nadřazování někoho nad někým či vylučování těch či oněch.

Poznámka – Ale ani lid, vrcholný suverén, není nad nikoho povýšen – něco co uniká mnohým tzv. “populistickým” hnutím ať už tzv. “levicovým” či “pravicovým”.

Řešení problémů, jejich návrhy, se do společných procesů “tvorby politické vůle a rozhodování” dostávají pokud je možné je již dostatečně konkretizovat, a pak i určit jak je realizovat. I jak je právně zakotvit – změnou nebo doplněním ústavy (buď formulovaných článkem, změnou či doplňkem příslušného článku, nebo zadáním zásad řešení), změnou zákonů, jejich vznikem i zrušením, jinými právně závaznými usneseními, přípravou (veřejných) úvěrů, včetně daňových souvislostí, či mezinárodní smlouvou, její úpravou. Dále i pokud je jasné, jak konkrétně o řešení rozhodnout – přičemž suverénem vždy zůstává lid (občané)

Pokud řešení ještě není možné dostatečně konkretizovat, zůstává na politické a veřejné agendě, zpravidla ale s menší (časovou) prioritou, která se, samozřejmě, kdykoliv může změnit.

Samozřejmě že tvorba politické vůle a rozhodování neprobíhají vždy racionálně – svůj vliv mohou mít, tedy mají také emoce, sociální vazby, aktuální události, nedostatek času, nedostatečné informace a nejrůznější nejistoty.

Od participace elit k participaci všech, pluralitě a konsensu

V dobách Starého režimu (Ancien Régime 18. století), před vznikem moderní demokracie od poloviny 19. století byla tvorba politické vůle a rozhodování věcí Rad (obecních, kantonálních a šlechtických, biskupských), Stavovských sněmů, Zemských sněmů, Obecních shromáždění a Úředních dotazů (“průzkumů mínění”).

Pro dnešní demokracii je samozřejmé, že tvorba politické vůle a rozhodování probíhají v širokém konsensu, společně se všemi partnery – na rozdíl od většinového (majoritního), ryze zastupitelského (reprezentativního) způsobu dodnes zachovaného jinde, v těch společnostech, které neberou ohled na menšiny a/nebo pluralitu a tím si zachovávají i jednu z příčin konfliktů.

Partneři politiky, v politice jako společné věci všech

Tvorba politické vůle ve Švýcarsku se vyznačuje velkým počtem zúčastněných, řadou možností jak se účastnit, zvykem a dovednostmi dosáhnout konsensu, dostatečnou dobou na hledání řešení i v kontroverzních záležitostech a vysokou akceptací výsledků.

Charakteristická je spoluúčast občanů na identifikování a určování témat, na jejich řešeních. A rozhodování o nich, formálně zaručených politickými právy – které jsou dalším stupněm občanských práv a svobod, lidských práv – včetně hlasovacího a volebních práva.²⁾ Od přelomu 19. a 20. století je spoluúčast rozšiřována i v oblasti hospodářství.³⁾

Partnery v tvorbě politické vůle a rozhodování jsou veřejné (státní) instituce – Spolková rada (spolková vláda), sedmičlenná, pracující kolegiálně v konsensu a v partnerství s odborně kompetentními a odpovědnými odděleními spolkové správy (ministerstvy), dále Spolkové shromáždění (parlament) s Národní radou (zastoupení lidu) a Stavovskou radou (zastoupení kantonů), soudy, kantony a obce s příslušnými institucemi a organizacemi.

Dalšímí, nestátními partnery jsou (mimo občanů, vrcholného suveréna), zájmová seskupení – komory, politické strany, sdružení, spolky, svazy (všechny s právní formou spolku) – a média, samozřejmě nezávislá. Zahraničními partnery mohou být jednotlivé vlády nebo mezinárodní organizace, jak mezivládní (Intergovernmental Organizations, IGOs), nebo společenství, jako např. i EU, tak nestátní (Nongovernmental Organizations, NGOs).

Velký počet zúčastněných je dán komplexní strukturou státu, společnosti a hospodářství, sfér navzájem propojených ale zároveň s jasně oddělenými úkoly a stanovisky, mnohdy i kontroverzními. 26 kantonů a 2’500 obcí (od nejmenších s několika obyvateli až po města, centra metropolitních regionů) má podstatná práva samosprávy a spoluúčasti. Samozřejmě jsou zahrnuty zájmy jednotlivých skupin – jako jazykových, konfesních a všech těch zastupujících ty nejrůznější zájmy.

Zásada konsensu, konkordance

Zásada konsensu, jeden ze základů tvorby politické vůle a rozhodování, určuje také fungování institucí, ústavou zaručená politická práva, volební systém, a systém exekutivní (vládnutí). Tvorba politické vůle rozhodováním lidu, občanů v hlasováních (každé čtvrtletí na obecní, kantonální, celostátní a mezinárodní úrovni) je zároveň také tvorbou politické vůle celého státu.

Poznámka – Komplexní procesy takové tvorby politické vůle a rozhodování teoretici nazývají “konkordance”.⁵⁾

Na formalitách nezáleží, rozhodující je podstata věci

Spoluúčast může být (zcela) neformální nebo tzv. institucionalizovaná. O institucionalizované mluvíme, když je již nějakou dobu zaběhlá a/nebo když je upravena zákonem – jako např. spoluúčast svazů na přípravě a provádění zákonů v tzv. konzultačním procesu.⁴⁾

Referenda, lidové iniciativy, hlasování o nich – prospívá i reprezentantům

Hlasovací a volební právo na spolkové úrovni zakotvila spolková ústava v roce 1848. Od roku 1874 může část občanů vyvolat referendum, hlasování k novým či změněným zákonům.⁷⁾ Již jen díky této možnost si zákonodárci zvykli na to, zohlednit všechny nejrůznější požadavky, tím kterým zákonem upravené. Od roku 1891 může část občanů předložit k hlasování změny a doplňky ústavy, formulované v lidové iniciativě.⁸⁾ Tímto mohou zájmová seskupení předložit své požadavky přímo lidu, občanům. Každému hlasování předchází několikaměsíční intenzivní společenská diskuse (“diskurs”).

Poznámka – Iniciativa a referendum, jakkoliv pro přímou demokracii důležité, se ve snahách o ni často považují za její obsah (např./mj. diskuse v Rakousku, Česku, na Slovensku, částečně v Německu, Nizozemí i v EU). Tento základní omyl vede k mnohým zklamáním, navíc zesíleným přílišnými omezeními a překážkami – jako např. v podstatě pouze nezávazná petice místo závazné iniciativy, nedostatečná diskuze, nedostatečné zahrnutí všech a, v neposlední řadě, nedostatek kvalifikace jak společensky politické tak odborné. Tak vznikají mnohé, i těžké nehody, jako např. Brexit, který je “parádním” příkladem pro zejména onen nedostatek kvalifikace jak společensky politické tak odborné.

Poznámka – Proslulou ostudou Švýcarska je, že prosazení hlasovacího a volebního právo skutečně pro všechny, nejen občany ale i občanky, na spolkové úrovni trvalo podstatně déle než mnoze jinde (1971). Tuto ostudu lehce zmírňuje to, že na úrovni kantonů se tak dělo o něco dříve (od 1958, v posledním z nich dokonce až 1990).²⁾

Místo většinového systému, koalice vs. opozice – systém poměrný s účastí všech, konsensuální a konkordantní

Od roku 1919 je národní komora parlamentu volena poměrným systémem,⁹⁾ ale bez jakýchkoliv omezení či “přepočítávaní” ¹⁰⁾ jinde dodnes často obvyklých – což také umožnilo vznik a činnost dalších politických stran a hnutí v od té doby sílícím konsensuálním, konkordantním systému.⁵⁾ Prakticky ve všech obcích, kantonech i ve spolku je tak i umožněna účast všech reprezentantů – a jejich voličů – na politice, a na vládnutí, aniž by bylo nutné tento zvyk nějak právně upravovat.

Největší politický vliv na tvorbu politické vůle, a na její výsledky, mají vláda, (spolková) správa a silné hospodářské svazy. Vznikem konsensuálních nástrojů a postupů, a tím i dalších rovnoprávných účastníků, od roku 1919 pozvolna pozbyly na vlivu do té doby dominující účastníci – zprvu politická strana FDP/PRD/PLR a podstatně slabší CVP/PDC/PPD, později i SP/PS/PS a předchůdkyně dnešní SVP/UDC/PPS.

Poznámka – Proces decentralizace moci politických stran v současné době lehce až silněji znejišťuje ty společnosti, které tímto vývojem teprve začínají procházet, aniž by ale jejich politické “elity” nabízely skutečná řešení. Což ale, na druhé straně, posiluje diskusi a snahy o více demokracie, větší participaci, přímou demokracii, o první kroky k nim.⁶⁾

Taková přímá demokracie – se vším co k ní patří – může dobře fungovat i jinde…

Nejen v obcích, regionech, ve spolku – ale i na mezinárodní úrovni – je společná tvorba všech společných věcí samozřejmostí. Neexistují (věcné) důvody, proč by to nebylo možné i jinde.

S postupující globalizací je čím dál tím méně možné řešit společné problémy zejména, či dokonce výlučně, v dříve obvyklých hranicích obcí, kantonů (zemí, regionů) nebo spolku (státu, federace). Tvorba politické vůle a rozhodování, jejíž částí je přímá demokracie, zahrnuje nejrůznější (odborné, věcné, tematické) oblasti přes nejrůznější hranice – což je, historicky podmíněno, tradičně záležitost především vlád a státních správ.

Ale čím více věcí je třeba řešit na mezinárodní úrovni, tím větší má být i účast parlamentů a občanů i na nich. Obdobně silná, jako ji dnes již mají mezinárodně organizovaná zájmová seskupení – ať mezivládní, hospodářská, odborná, nezisková, zisková, státní či nestátní.

První kroky k přímé demokracii, k větší účasti lidi na jejich společných věcech, jakkoliv zatím “opatrné”, “malé” a zkušenosti s nimi ukazují, jak je dobře možné “švýcarskou” demokracii začít uskutečňovat i jinde.⁶⁾

Doufejme, že tyto kroky povedou i k poznání, že skutečná, moderní demokracie není to co se mnohde stále ještě za ní považuje či prohlašuje (jako i mnohde v EU, ať “nové” či “staré”), ale co – v podstatě – je pouze věcí malé či některé skupiny mocných, klik a jejich jedinců. Jedno, jestli se tací mocní mění občas, málokdy nebo “vůbec ne” – ať už bez útlaku, násilí nebo, bohužel, stále ještě s ním.

…a vede k vysoké spokojenosti

I v poslední době tak diskutovaná (hospodářská) nerovnost je ve Švýcarsku podstatně menší než jinde, jeden z důsledků nízké nerovnosti společenské i politické (“mocenské”). Což je jedním z rysů vyspělých, moderních demokracií s rozvinutou participací. Stejně jako vysoká spokojenost lidí, kterou v Evropě Švýcaři sdílí s Dány a některými dalšími seveřany, jejichž participace je ale spíše “pasivní”, “dána zhora”. Švýcarům spíše sedí ta aktivní, ta daná jimi samými – a v této naší přítomnosti vidím budoucnost i jiných, v Evropě i jinde.

---

Odkazy, reference

Tvorba politické vůle a rozhodování (na vjrott.com/d-ch-cs) – (de) Politische Willensbildung / (fr) Formation de la volonté politique / (it) Formazione della volontà politica
–Silvano Moeckli, Historický lexikon Švýcarska (HLS), překlad Vladimír Rott

¹⁾

Demokracie – (de) Demokratie / (fr) Démocratie / (it) Democrazia (HLS)

²⁾

Politická práva, Hlasovací a volební právo, Hlasovací a volební právo žen – (de) Politische Rechte, Stimm- und Wahlrecht, Frauenstimmrecht / (fr) Droits politiques, Droit de vote, Suffrage féminin / (it) Diritti politici, Diritto di voto e eleggibilità, Suffragio femminile (HLS)

³⁾

Participace, spoluúčast – (de) Mitbestimmung / (fr) Participation / (it) Cogestione (HLS)

⁴⁾

Konzultační proces – (de) Vernehmlassungsverfahren / (fr) Procédure de consultation / (it) Procedura di consultazione (HLS)

⁵⁾

Konkordantní demokracie – (de) Konkordanzdemokratie / (fr) Démocratie de concordance / (it) Democrazia consociativa (HLS)

⁶⁾

v Evropě např. mehr-demokratie.de v Německu, meerdemocratie.nl v Nizozemí, mehr-demokratie.at v Rakousku, na úrovni EU citizens-initiative.eu (ECI, European Citizens’ Initiative)

⁷⁾

(lidové) Referendum – (de) Referendum / (fr) Référendum populaire / (it) Referendum popolare (HLS)

⁸⁾

Lidová iniciativa – (de) Volksinitiative / (fr) Initiative populaire / (it) Iniziativa popolare (HLS)

⁹⁾

Volební systémy (ve Švýcarsku) – (de) Wahlsysteme / (fr) Systèmes électoraux / (it) Sistemi elettorali (HLS)

¹⁰⁾

Proč si necháváme “přepočítávat” hlasy? Nejen tentokrát, ale pokaždé?
–Vladimír Rott, 22.10.17 (na tomto blogu)

 

Proč je přímá demokracie přese všechno mou nejmilejší, –Mina Tiefenbacher

Alexandra “Mina” Tiefenbacher ^*)» NĚMECKY / DEUTSCH, 31.10.17
překlad, úpravy, doplňky –vjr– 2.3.18

(Kanton Glarus, Samuel Trümpy)

Už rok kmitám, tedy příjemně s ICE cestuji, mezi Curychem a Berlínem – ale stále ještě srovnávám. I to jak lidé dělají politiku, nebo si jí nechají dělat. A teprve v Berlíně jsem přišla na to, proč mám ráda přímou demokracii. Jedno, že v Německu se o ní snaží i AfD (Alternative für Deutschland, Alternativa pro Německo).

Kdekoliv v Evropě, jako jinde na světě, je politika součástí večerních diskusí po práci, nad sklenicí piva či vína. Tak i v Berlíně nebo Curychu. Ale zatímco v Berlíně, jako i mnohde ve světě, mám pocit, že se po týdny do nekonečna bavíme o tom samém, aniž bychom se pohnuli dál, je to v té samé době v Curychu docela dost jinak. Tam, nad sklenicí panaché, zcela samozřejmě probíráme jedno téma po druhém, abychom se dostali k jádru věci.

Ale jak to?, ptají se kamarádi v Berlíně. No, to je prosté. Každých pár měsíců do všech poštovních schránek přijde nová hlasovací obálka s řadou hlasovacích lístků a témat. Tak třeba, když jsem byla na jaře 2017 v městě na Limmatu, všichni ve Švýcarsku mluvili o energetické strategii. Při mé další návštěvě na sklonku léta jste se u žádného piva nevyhnuli důchodové reformě. A, mezitím už o rok později, jde o financování veřejného rádia a televize. Díky přímé demokracii tam/zde (pokud jsem mimo/pokud uprostřed věcí) neustále mohu vést geniální hovory o neustále nových, napínavých tématech.

Samozřejmě, že švýcarský systém není dokonalý. Ale vypořádat se s tím či oním, rozhodnout o tom a převzít zodpovědnost za to vůbec není k zahození. A prostě proto je přímá demokracie mou nejmilejší. Přes to, že jí používají i ti, s kterými nesouhlasím.

---

Odkazy (portál admin.ch)

• lidová hlasování na úrovni spolku: německy, francouzsky, italsky, rétorománsky, anglicky (hlasování o iniciativách a referendech)
• lidové iniciativy na úrovni spolku: německy, francouzsky, italsky, rétorománsky
• politická práva ve Švýcarsku: německy, francouzsky, italsky, rétorománsky, anglicky

---

^*)

Alexandra “Mina” Tiefenbacher (německy): Berlin vs. Zürich: Wieso ich die direkte Demokratie trotzdem liebe, 31.10.17, daslamm.ch
Alexandra “Mina” Tiefenbacher na blogu daslamm.ch (německy)

 

Časová linka našeho článku v Nature – a naší mezinárodní spolupráce

Boris Cvek, Olomouc, 17.1.18 (vyšlo také v Britských listech ZDE→)
lehce upravil a doplnil –vjr–

---

Jak už jsem slíbil čtenářům Britských listů (ZDE→), pokusím se, aspoň v krátkosti, sepsat časovou linku vzniku našeho článku Alcohol-abuse drug disulfiram targets cancer via p97 segregase adaptor NPL4, který 14.12.17 publikoval časopis Nature (viz též na tomto blogu, v angličtině: Alcohol-abuse drug Antabuse (disulfiram) kills cancer cells).

V poslední době jsem dával rozhovory pro server Hlídací pes (na tomto blogu ZDE→) a časopisy Týden a Téma, kde ale nebylo dost prostoru pro časovou kostru celého příběhu, který začíná někdy v sedmdesátých letech (Lewison EF Prog Clin Biol Res 1977, viz též na tomto blogu, v angličtině: Disulfiram (Antabuse) against Cancer – Research, Case Reports, Clinical Trials).

---

2006 – Karmanos Cancer Institute Detroit

Lidé z laboratoře Q. Ping Doua z Karmanos Cancer Institute v Detroitu ukázali (Chen D et al. Cancer Research 2006), že již dlouho předtím známá protinádorová aktivita disulfiramu (antabusu) souvisí s přítomností mědi a s jeho účinkem na 20S proteazom, tedy na degradaci proteinů v buňce.

2007 – UP Olomouc

Na základě velmi obsáhlé rešerše (Cvek B. & Dvořák Z. Current Pharmaceutical Design 2007) jsem dovodil, že aktivní látkou za protinádorovou aktivitou antabusu mohou být konkrétní komplexy metabolitu disulfiramu s kovy, tzv. diethyldithiokarbamáty kovů (podobným sloučeninám se věnovala má dizertace z anorganické chemie), které jsem (léto 2006) v laboratoři začal označovat CuEt, ZnEt apod. Ve zmíněném článku jsem zformuloval hypotézu, že tyto komplexy v buňkách inhibují nikoli 20S proteazom, ale tzv. JAMM doménové proteiny (tato hypotéza o JAMM ale padla v roce 2012, viz dále).

2002, 2007 – Caltech Pasadena

Výzkumu JAMM doménových proteinů se na nejpokročilejší úrovni věnovala laboratoř Raye Deshaiese na Caltechu v Pasadeně (Verma et al. Science 2002 a Cope et al. Science 2002). V létě 2007 jsem oslovil Doua a Deshaiese a začal s nimi spolupráci. Lidé od Raye Deshaiese měli ukázat, zda CuEt, ZnEt a NiEt, které jsem mu poslal hned v létě 2007, inhibují JAMM doménové proteiny. V jeho laboratoři ovšem v té době teprve vytvářeli rutinní metody takového měření.

2008 – Journal of Medicinal Chemistry

Spolupráce s Pingem Douem měla ukázat, zda komplexy CuEt, ZnEt a NiEt, které jsem mu poslal, inhibují proteazom. To bylo poměrně snadné a výsledkem byl článek: Cvek B et al. Journal of Medicinal Chemistry 2008. V tomto článku byla vypracována moje hypotéza, jakým chemismem CuEt (a ZnEt) inhibuje proteiny, které obsahují tzv. JAMM doménu. V lednu 2009 jsme měli z laboratoře Raye Deshaiese první pozitivní výsledky.

2009-10 – Liga proti rakovině, 1. LF UK Praha

Na jaře 2009 jsem oslovil Ligu proti rakovině, zda by nechtěla financovat klinické testy antabusu u lidí s onkologickými onemocněními. Zdeněk Dienstbier z Ligy mi odepsal, že budou ochotni financovat testy na myších u Pavly Poučkové z 1. LF UK v Praze.
Výsledkem byl na jaře 2010 experiment, který ukazuje přesvědčivě protinádorovou aktivitu disulfiramu, potencovanou přidáváním mědi do potravy myší. Pokud vím, byl to tehdy vůbec první takový experiment na světě, bohužel jsme ho publikovali až 2017 v konečné verzi v Nature, takže nás v tomto předběhli jiní.

2009 – laboratoř(e) Jiřího Bártka Olomouc (Kodaň, Stockolm)

V létě 2009 začala spolupráce mezi mnou a laboratoří Jiřího Bártka v Olomouci, kterou vede Martin Mistrík. Cílem bylo ukázat na buněčné úrovni, že CuEt inhibuje JAMM doménové proteiny. Podařilo se demonstrovat např. to, jak CuEt akumuluje ubikvitinové proteiny v buňkách nebo spouští deubikvitinaci histonů. Oba jevy jsou typické pro inhibici degradace proteinů. Klíčové bylo čekání na výsledky od Raye Deshaiese, které stále nebyly, neboť jeho lidé pokračovali ve vyvíjení lepších a lepších způsobů určování inhibice JAMM doménových proteinů.

2010 – UP Olomouc / Univerzitní klinika St. Gallen

Během roku 2010 začal na tématu disulfiram/CuEt vs. nádorová onemocnění pracovat jako student bakalářského studia molekulární biologie Zdeněk Škrott, který zpracovával svou bakalářskou práci (pod mým vedením). Někdy v té době začala také spolupráce (společný dopis můj a Jiřího Bártka) s Christophem Driessenem z Univerzitní kliniky v St. Gallenu, kterému jsme poslali CuEt pro experimenty na buňkách pacientů s mnohočetným myelomem.

2009 – GlobalCures / 2011-14 – OPVK / 2012 – Nonprofit drugs

V září 2011 (do září 2014) začal běžet OPVK projekt CZ.1.07/2.3.00/20.0062 s názvem Levný lék antabus jako protinádorové léčivo pod vedením Zdeňka Dvořáka. Tento projekt byl postaven na mých kontaktech v USA a měl dvě základní větve spolupráci: jednak s Pingem Douem na preklinickém výzkumu protinádorové aktivity disulfiramu, jednak s Vikasem Sukhatmem, profesorem medicíny na Harvardově univerzitě a zakladatelem organizace GlobalCures, na možnostech klinického testování disulfiramu (se Sukhatmem jsem navázal spojení na základě jeho článku v Science, Boguski et al. Science 2009, na podzim 2009). Výsledkem spolupráce se Sukhatmem byl můj článek: Cvek B. Drug Discovery Today 2012, kde jsem formuloval myšlenku tzv. neziskových léků (nonprofit drugs).

2012 – Karmanos Cancer Institute Detroit / Caltech Pasadena

V létě 2012 byl Zdeněk Škrott na tříměsíční stáži u Pinga Doua v Detroitu, kde jiným způsobem ukázal, že CuEt (o ZnEt jsme v té době z různých důvodů ztratili zájem) opravdu v buňkách způsobuje akumulaci ubikvitinovaných proteinů, což je jev typický pro inhibici degradace proteinů. Na druhé straně po mé návštěvě na Caltechu také v létě 2012 se ukázalo – poté co jsem do Pasadeny poslal nové vzorky CuEt – definitivně, že CuEt JAMM doménové proteiny neinhibuje. Tím padla na konci léta 2012 moje hypotéza o JAMM doménových proteinech a chemismu interakce CuEt s nimi.

2012 – UP Olomouc / 2013 – Caltech Pasadena / Danish Cancer Society Research Center Kodaň

V té době jsme se trápili otázkou, zda CuEt má vůbec nějaký specifický cíl v buňkách. Zlom přinesl experiment Zdeňka Škrotta, který před Vánocemi 2012 demonstroval, že CuEt inhibuje IkappaB. To byl velmi specifický efekt, který připomínal inhibitory proteazomu. Na jaře 2013 o tomto efektu proběhla komunikace s Rayem Deshaiesem a Zdeněk Škrott jel v létě na měsíční stáž do Deshaiesovy laboratoře. Výsledkem byl experiment, který znovu a jiným způsobem prokazoval silnou inhibici degradace proteinů v buňkách způsobenou CuEt.

V roce 2013 Jiří Bártek do projektu zapojil team epidemiologů z Dánska (kde na Danish Cancer Society Research Center v Kodani vede jednu ze svých skupin), kteří měli ukázat, zda se prognóza lidí, kteří berou antabus a zároveň mají rakovinu, nějak mění k lepšímu, a na konci roku jsme měli první výsledky. Na těch pak epidemiologové pracovali až do poslední verze našeho článku. Z těchto výsledků se nakonec stal výchozí bod narativu našeho článku, výchozí otázka: Lze, na základě laboratorních experimentů, říci, že skutečně jde o účinek antabusu proti rakovině? Lze najít vysvětlení tohoto efektu na molekulární úrovni?

Švédská skupina Jiřího Bártka na ki.se* (2017, abecedně): Jiří Bártek, Professor, Jiřina Bártková, Senior researcher, Andrea Björkman, Postdoc, Jaime Andrés Espinoza Ruiz, Postdoc, Johana Fernandez Martinez, Laboratory technician, Dimitris Kanellis, Postdoc, Bennie Lemmens, Postdoc, Mikael Lindström, Senior researcher, Kaveh Moazemi, PhD student, Per Moberg, Research coordinator, Ann-Sofie Nilsson, Biomedical scientist, Kenneth Schou, Visiting researcher, Asimina Zisi, R&D trainee (*Science for Life Laboratory, Division of Genome Biology, Department of Medical Biochemistry and Biophysics, Karolinska Institute ve Stockholmu)

2013, 2014 – UP Olomouc / laboratoř Jiřího Bártka Olomouc

Na začátku roku 2013 Zdeněk Škrott na jednom z Journal Clubů, pořádaných mou skupinou, přišel s hypotézou, že CuEt inhibuje p97, neboť inhibice p97 vyvolává stejné efekty, které jsme již pozorovali. Na podzim 2013 Zdeněk Škrott odešel (celá moje skupina se rozpadla a nakonec jsem musel odejít také já) pracovat do laboratoře Jiřího Bártka pod vedením Martina Mistríka. Od 1.9.14 zde působí jako doktorand (v červnu 2014 obhájil magisterskou práci pod mým vedením).

Od podzimu 2013 do poslední verze manuskriptu se výzkum děje především v tandemu Škrott-Mistrík v laboratoři Jiřího Bártka a jejich spolupracovníků na Ústavu molekulární a translační medicíny v Olomouci. Bylo dosaženo naprosto zlomových výsledků. Jedině díky těmto výsledkům jsme se mohli dostat do Nature. Shrnu dva nejdůležitější:

• během roku 2014 se podařilo vyvinout metodu, jak dokázat i stanovit CuEt v tkáních. Tak bylo prokázáno, že CuEt vskutku existuje v myších, které berou disulfiram (do té doby jsme stavěli na článku Suzuki et al. Biochimica et Biophysica Acta 1997), ba dokonce, že se CuEt hromadí v tumorech

• koncem roku 2014 bylo zřejmé, že CuEt inhibuje p97 zvláštním, nepřímým způsobem a způsobuje tak v buňkách jeho fixaci.

2015-17 – Nature

Z několika možných cílů byl pak určen protein Npl4 jako ten skutečný cíl. První verze manuskriptu byla poslána do Nature 1.10.15, pak se pracovalo na několika revizích a doplněních (nové studie na myších apod.), článek Alcohol-abuse drug disulfiram targets cancer via p97 segregase adaptor NPL4 byl přijat 8.11.17.

Model of DSF anti-cancer activity in patients
Fig. 4f

DSF = disulfiram (tetraethylthiuram disulfide)
DTC = diethyldithiocarbamate
CuET = DTC–copper complex (bis (diethyldithiocarbamate)–copper)

Drtivá většina práce, která umožnila tak vysokou vědeckou úroveň našeho článku v Nature, byla udělána v letech 2014-17 v laboratoři Jiřího Bártka a jeho spolupracovníků na Ústavu molekulární a translační medicíny v Olomouci.

1989… The true difference / Der wahre Unterschied / Ten skutečný rozdíl

(en / de / cs)

Capitalism is better than socialism, but it’s worse than I have expected. / Kapitalismus ist besser als Sozialismus, aber schlimmer als ich erwartete. / Kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší než jsem čekal.
by Jiří Suchý – Czech actor, songwriter, lyricist and director / tschechischer Schauspieler, Liedermacher, Texter und Regisseur

…inspired et al. to the following…

(en) Capitalism is better than socialism, but worse than I thought – these are the real differences:

• In socialism, thieves stole toilet paper, soap, pencils. In capitalism, thieves steal factories including those producing toilet paper, soaps and pencils.
• In socialism, workers got the surplus. In capitalism, they are the surplus.
• In socialism, many people have stolen, but little, in capitalism few people steal, but a lot.
• In socialism they wrote about criminals in a black chronicle and they were in jail. In capitalism one writes about them as celebrities and they’re in tax haven.

(de) Kapitalismus ist besser als Sozialismus, aber schlimmer als ich dachte – das sind die wirklichen Unterschiede:

• Im Sozialismus stahlen die Diebe Toilettenpapier, Seife, Bleistifte. Im Kapitalismus stehlen Diebe Fabriken, auch die in denen Toilettenpapier, Seifen, Bleistifte hergestellt werden.
• Im Sozialismus erhielten Arbeitskräfte den Überschuss. Im Kapitalismus sind sie der Überschuss.
• Im Sozialismus haben viele Menschen gestohlen, aber wenig. Im Kapitalismus stehlen wenige, dafür sehr viel.
• Im Sozialismus schrieb man über Verbrecher in einer schwarzen Chronik und sie sassen im Gefängnis. Im Kapitalismus wird über sie als Prominente geschrieben und sie sitzen in der Steueroase.

(cs) Kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší než jsem si myslel – to jsou skutečné rozdíly mezi kapitalismem a socialismem:

• V socialismu zloději kradli toaletní papír, mýdlo, tužky. V kapitalismu zloději kradou fabriky včetně těch vyrábějící toaletní papír, mýdla, tužky.
• V socialismu dělníci dostávali přebytky. V kapitalismu, jsou dělníci přebytkem.
• V socialismu kradlo hodně lidí, ale málo. V kapitalismu krade málo lidí, ale zato hodně.
• V socialismu se o zlodějích psalo v černé kronice a seděli v base. V kapitalismu se o zlodějích píše jako o celebritách a sedí v daňovém ráji.

O disulfiramu, publikaci výsledků práce mezinárodního teamu v Nature a neziskových lécích

» ANGLICKY / ENGLISH

Boris Cvek, 23.12.17
Citáty rozhovoru Borise Cveka Významný objev v léčbě rakoviny otevírá nové cesty s Ondřejem Krupčíkem, Hlídací pes 23.12.17 – lehce upravil a doplnil –vjr–

Disulfiram (antabus) a dnešní stav výzkumu

Naší prací posledních let jsme potvrdili, že disulfiram, také známý pod komerčním názvem antabus, je na úrovni buněk a u zvířat účinný proti rakovině.

V minulých přibližně čtyřiceti letech vyšly na toto téma desítky článků. Problém byl, že většina z nich vysvětlovala účinnost disulfiramu jiným, ne zcela přesným, způsobem. V našem článku Alcohol-abuse drug disulfiram targets cancer via p97 segregase adaptor NPL4 v časopise Nature přinášíme snad definitivní vysvětlení. Podařilo se nám ukázat, jakým způsobem disulfiram zabíjí rakovinu na úrovni buněk a zvířat, která mají nádory.

Většinu práce na článku udělal team olomoucké laboratoře Jiřího Bártka. Významná je také studie, součást našeho článku, kolegů z Dánska, kterým se podařilo ukázat, že mezi alkoholiky s rakovinou byli zdravější ti, kteří brali disulfiram.

Také jsme potvrdili mou starou hypotézu, že za protinádorovou aktivitu této látky je zodpovědná jedna konkrétní sloučenina, která vzniká v těle z disulfiramu a mědi. Dříve jsem ji označil CuET. Pozoruhodné je, že se hromadí v nádorech. To je sen snad všech onkologů. Tedy dostat lék do nádoru, a naopak ho nemít ve zdravých tkáních. Doufejme, že se to potvrdí také u lidí.

V buňkách tato látka způsobuje zastavení degradace bílkovin. Brání tomu, aby z nádorových buněk byl odstraňován odpad, přesněji nepotřebné bílkoviny. Ty se hromadí uvnitř a buňka umírá. A brání tomu unikátním způsobem, dosud nepopsaným. V tom je zřejmě největší vědecký přínos našeho článku.

Model of DSF anti-cancer activity in patients
Fig. 4f

DSF = disulfiram (tetraethylthiuram disulfide)
DTC = diethyldithiocarbamate
CuET = DTC–copper complex (bis (diethyldithiocarbamate)–copper)

Přenositelnost preklinických výzkumů na člověka

Hlavním problémem všech podobných preklinických výzkumů, tedy těch prováděných na buňkách nebo zvířatech, je jejich přenositelnost na člověka. Byť by výsledky byly sebenadějnější, vůbec to nemusí znamenat, že látka bude podobně fungovat také u lidí. Mezi preklinickým a klinickým výzkumem může být propastný rozdíl.

Na základě našeho článku v Nature v žádném případě nelze říci, že disulfiram bude léčit rakovinu u lidí. Lze pouze říci, že je zapotřebí udělat klinické testy disulfiramu u onkologických pacientů. Nyní máme velice pádné argumenty, proč s tím začít.

Klinické testy
Poznámka redakce: Klinické testy fáze II začaly v Olomouci – (anglicky) Phase II Trial of Disulfiram With Copper in Metastatic Breast Cancer (DISC)

Kdyby existovala farmaceutická firma, která má disulfiram patentovaný a vlastní ho, začala by na základě našich dat provádět klinické testy u celé škály nádorových onemocnění. Jenže disulfiram nemá žádnou firmu, která by si ho vzala pod křídlo. Má dlouhou historii, nelze ho patentovat, a tedy komerčně využít.

Kdyby do něho kdokoli investoval peníze a zároveň se ukázalo, že skutečně léčí lidi, někdo jiný by jej mohl začít vyrábět a levně prodávat. Na klinické testy disulfiramu potřebujeme veřejné peníze. A to je podle mého názoru nejdůležitější sdělení našeho výzkumu.

Neziskové léky (nonprofit drugs)

Ve veřejném zájmu potřebujeme veřejné a/nebo charitativní peníze. Potřebujeme disulfiram dostat do klinických testů neziskovým způsobem. Model vyvíjení neziskových léků je, ve společnostech založených na ziskových přístupech ke zdravotnictví, naprosto nový a podle všeho má potenciál globálně změnit takové zdravotnické systémy.

V současnosti se může zdát, že neexistuje způsob, jak u neziskových léků financovat klinické testy na velkých souborech lidí. Kdyby byla obvyklá možnost zaplatit je nekomerčním způsobem, mohli bychom získat účinné léky, které jsou zároveň velice levné. A v tom je nutná změna globálních zdravotnických systémů, v kterých převládají komerční zájmy.

To prosím není snění. Jsou to myšlenky z článku (v angličtině) Nonprofit drugs as the salvation for world’s health care systems (Neziskové léky jako spása pro světové zdravotnické systémy), v roce 2012 publikovaném v časopise Drug Discovery Today, poté co prošel náročným recenzním řízením. Ukazuji v něm také to, že jeden z nejvyšších výskytů rakoviny prsu mají velice chudé země, mj. v Africe, které nemají přístup ke standardní onkologické léčbě.

Můj argument je velmi jednoduchý. Pokud by vlády a charity pomohly financovat klinické testy těchto neziskových léků a pokud by tyto testy byly úspěšné, pomohly by nejen pacientům doma, ale zejména i statisícům, ba milionům, lidí v rozvojovém světě.

Příklad viscerální leishmaniózy neboli černé horečky

Víme o jednom léku, který byl vyvinutý takto neziskově. Jde o nemoc, která se jmenuje viscerální leishmanióza (visceral leishmaniasis) neboli černá horečka. Je to smrtelné parazitické onemocnění, které se vyskytuje pouze v chudých oblastech Indie, Bangladéše nebo Afriky.

Ve chvíli, kdy se na základě výzkumů zjistilo, že by tuto nemoc mohlo léčit “staré”, “zapomenuté” antibiotikum paromomycin, Bill a Melinda Gatesovi společně se Světovou zdravotnickou organizací a dalšími organizacemi souhlasili, že zaplatí klinické testy. A ten lék funguje. Zásadním způsobem se podařilo pomoci lidem, a přitom udržet cenu na velmi nízké úrovni. Člověk je vyléčený za čtyři eura během tří týdnů.

V disulfiramu se možná skrývá podobná příležitost.

Proč si necháváme “přepočítávat” hlasy?

Nejen tentokrát, ale pokaždé?

Máme pár věcí co by mohly být demokratické, ale nejsou. Například to, že místo skutečného poměrného zastoupení – “one man, one vote” (“jeden člověk jeden hlas”) – si necháváme hlasy “přepočítávat”. Jak bylo právě, aktuálně a opět, v nasazení.

Tak, tentokrát, to bylo ANO ^*) co mu na jeden mandát stačilo pouhých 19 232 hlasů. Neboť dostalo “přepočítané”, nadhodnocené hlasy od voličů, co ho – ani náhodou – nevolili. Zatímco, tentokrát, TOPka09 potřebovala na jeden mandát dvakrát tolik, 38 402, a STAN dokonce 43 693 hlasů, “přepočítáváním” znehodnocených.

Proč si necháváme “přepočítávat” hlasy – “one man, some vote” (“lidi,^**) co nevědí kam jejich hlasy jdou”)? Nejen tentokrát, ale pokaždé?

(zdroj: ČSÚ, volby.cz, aktualizováno 24.10.17)

Poznámky

^*)

tentokrát parta “vůdce” Babiše, po obdobných partách předcházejících “vůdců” Klauzemanů^***)

^**)

neboli tzv. “volební stádo”, výraz pocházející od “těch nahoře” ještě z dob první republiky

^***)

následují Babimurové?

 

O zemích EU a Švýcarsku – dva časoprostory?

vyšlo také na →blisty.cz 16.10.17, zde aktualizováno 17.10.17

O údivech ze Švýcarska – nejen nad separatismem v EU a zneužíváním ústavy jako nástroje moci. Také o údivech nad chybějící zodpovědnosti v politice, nad demonstrací v rouše referenda, nad plebiscitem coby pohlazením mocných a nehodě v politice. Na příkladech Katalánska, Skotska, Spojeného království, včetně Brexitu, a Španělska. O společné ústavě, společných pravidlech ve věcech společných. O laboratoři demokracie.

“To je jako o koze a o voze”, píše Boris Cvek v poznámce “Problém…není, že by nebylo možno měnit…ústavu“ (BL 13.10.17). V ohlase na poznámku “Separatismus v Evropě a údiv ze Švýcarska“ (zde, vyšlo také v BL 12.10.17). Z čehož usuzuji, že onen pohled, údiv ze Švýcarska na některá absurdní dění v některých zemích EUropy není jen tak srozumitelný. Pokusím se onen pohled na některé z těch absurdit objasnit.

Stručně shrnuto jde v poznámce “Separatismus v Evropě a údiv ze Švýcarska” o údiv nad tím, že v dnešní EU je ústava zneužívána coby nástroj moci. Dále autor líčí, jak věci společné společně řeší Švýcaři – škoda, že ani to není srozumitelné.

Zodpovědnost reprezentantů?

Podstata problému mnohých zemí, včetně zemí Evropy, je ale hlubší – chybějící zodpovědnosti reprezentantů. Což je možné pozorovat i na aktuálním příkladu Katalánsko – Španělsko. Kde je zodpovědnost za činy? U reprezentantů anebo u těch, které reprezentují? Pokud u reprezentantů, vezmou si ji s sebou, když se vydají dále?

Ve Švýcarsku je zodpovědnost společná. Nikdo sice nemusí hlasovat,¹⁾ ale pokud tak činí, nese i svou část zodpovědnosti. Pokud nehlasuje, přenechává, “předává” ji ostatním. A volení jsou posuzování i podle toho, jak dobře s lidmi spolupracují.

¹⁾ závazná rozhodnutí, zadání reprezentantům, každý třetí měsíc (občas i volby, společně s jedním z hlasování)

Protiprávnost nebo samozřejmost?

David Hesse, autor onoho údivného pohledu, uvádí příklady absurdního dění ve dvou zemích EU. V zemi jedné udivuje to, že někdo by měl hlasoval protiprávně a že tamější ústavní soud rozhodl, že ono referendum porušuje ústavu. Obdobně udivuje v zemi druhé to, že když se někdo pokusil o doplnění svých práv, a sice žalobou, tak tamější ústavní soud prohlásil, že takové právo by bylo v rozporu s ústavním pořádkem.

Ve Švýcarsku je zvykem, že problémy lid(é) společně řeší tak jak je život přináší a že i ústava, jako společná pravidla, je společná věc.

Demonstrace, referenda, plebiscity

K příkladu Katalánska – tam, samozřejmě, nešlo o nějaké referendum (český to pojem pro hlasování), ale o demonstraci v rouše referenda. Nemohlo jít o nic jiného. Jakkoliv to jinde jde, i tam kde referenda jsou velkou výjimkou.

Podívejme se už jen na příklad Skotska a Spojeného království, který ukazuje, jak by takové referendum o samostatnosti mělo vypadat, všude tam kde referenda jsou velkou výjimkou – vzájemně se na něm, jeho obsahu, dohodnout, pak o dohodnuté otázce hlasovat. A pak rozhodnutí respektovat. Jako jakékoliv rozhodnutí jiné. Jak je v dobré, kompetentní politice zvykem. Ponechme stranou, že Švýcaři něco takového ještě za referendum nepovažují – neb je organizováno “zhůry” a jako vyjímečná záležitost (viz též “‘Referendum’ o ‘ústavě’ – aneb, přesněji, anketa ke smlouvě“, poznámka VR z ledna 2015, k referendům a plebiscitům (BL někdy koncem 2004/začátkem 2005).

Naopak ale Spojené království také nabízí jednu z absurdit, onen proslulý Brexit, plebiscit v plné parádě. Kdy se jeden z těch právě u moci domníval, že si ve své partě/partaji posílí postavení a nechal k tomu provést anketu o ne/odchodu z EU. Ona anketa nebyla žádné referendum, ale klasický plebiscit, v kterém se panovník skloní k lidu otázkou, která se mu právě zalíbí, aby si potvrdil vlastní oblíbenost. Brexit je také klasický příklad i pro tzv. hybris.²⁾ Jak hybris, tak plebiscity jsou typické pro systémy, v kterých je moc soustředěna v jedné ruce, či v rukou malé skupiny. Určitým pokrokem je, tedy kdysi bylo, že absurdita onoho soustředění moci je dočasná.

²⁾ cs.wikipedia.org…hybris

Nehodami k lepšímu?

U Brexitu dále zajímavé je, že mocnářovo zamýšlené pohlazení k tomu pozvaným lidem se “tak nějak” osamostatnilo. Tedy, že bylo vítanou záminkou pro část těch u moci, kteří mají pocit že EU není dobrá věc. Samozřejmě že “nikdo neví co vlastně s tím” Brexitem, tedy věcně, mimo pocity. Tato “nehoda” se ale může vyvíjet mnoha směry – mimo mnoha jiného i k lepšímu uspořádání věcí společných jak v Evropě, tak ve Spojeném království. Nehody ale k dobré politice nepatří – v té je lepší pořádně pracovat, kompetentně a zodpovědně.

Možné uspořádání věcí s EU

Co se možného uspořádání věci s EU týče, bych rád poukázal na Bilaterals CH-EU.³⁾ Prostě vzít co je, a bod po bodu dojednat. A o tom hlasovat, jak je ve Švýcarsku samozřejmým zvykem.

³⁾ (en) google.ch…Bilaterals CH-EU, dále také (de) Bilaterale CH-EU, google.ch…Bilaterale CH-EU (+fr, it)

Něco obdobného by, samozřejmě, mohli i ve Spojeném království. Pokud by si na to, doma, (1) udělali podmínky, tj. podpořili, použili ty procesy v politice, které jsou konstruktivní a (2) dohodli se, co vlastně chtějí. Samozřejmě se všemi, doma ve Spojeném království, a klidně tak, jak na to ti všichni jsou dnes zvyklí.

Ústava jako nástroj moci nebo coby společná pravidla?

Vraťme se k ústavě, zejména jako společným pravidlům společného dění. Samozřejmě, že ústavy mění i jiní než Švýcaři. I autor údivu ze Švýcarska se, samozřejmě, o té samozřejmosti zmiňuje.

Vraťme se k příkladu Katalánska a Španělska. Tam ústavu mění, mimo mnoha jiných, i Rajoyova parta(j), která nejen že (2017) nechá mlátit do demonstrujících separatistů, ale i předtím, mimo jiného, žaluje na změnu ústavy a sice s úspěchem, takže ústavní soud (2010) oklešťuje autonomii Katalánska, což někteří v Katalonii považují za facku.

A tady je možné se ptát – Chtějí, snad, Rajoy a jeho parta(j) Katalány dofackovat, domlátit do samostatnosti? Ale proboha, proč, když podle řady odhadů většina v Katalánsku samostatnost nechce? Zato chce, tříčtvrteční, většina referendum. Ale to zase post-frankističtí autoritativní centralisté nechtějí. Proč? Asi proto, že se tomu neučili.

Ano a samozřejmě, ani v Katalánsku či Španělsku není problém v tom, že by nebylo možno měnit ústavu, jak (správně:-) už v titulku příspěvku poznamenává Boris Cvek. Kde ale je problém, kde je rozdíl?

Problém je v tom, že někde ústavy slouží k prosazení zájmů těch či oněch u moci, což, samozřejmě, vede ke konfliktům, konflikty udržuje, konflikty těžko řeší. Rozdíl je v tom, že někde se jedná o společná pravidla soužití, která podporují společná řešení. Například i konfliktů, které předcházely přípravě, a hlasování o, založení onoho nejmladšího kantonu,⁴⁾ který si, zcela samozřejmě, vzal svou příslušnost ke Spolku s sebou.

⁴⁾ (de) de.wikipedia.org…Kanton Jura

Což ale jde i bez ohledu na ten či onen politický systém, jak ukazuje příklad Skotsko – Spojené království. EU ale prohlašuje, že Skotsko si své členství ponechat nesmí, neboť mu prý nepatří, s odvoláním na tzv. Prodiho doktrínu, věc nejen právně spíše pochybnou.⁵⁾

⁵⁾ (en) google.com…Prodi doctrine

Pouze někdo u moci nebo společně ve společných věcech?

Další absurdum post-monarchistických systémů je, že část zvolených je u moci, část zvolených je od ní odstavena, či má na ní pouze omezenou účast. Což, opět, vede k řadě konfliktů všude tam, kde si ta, zpravidla, menšina právě u moci myslí, že je u moci pouze ona – jako např. v Katalánsku a Španělsku. Není to ale nutné, jak ukazuje, jakkoliv pomalu otřepaný, příklad Skotsko – Spojené království.

Dva časoprostory nebo časoprostor společný?

Zdá se mi, jak se tak už jen Evropou pohybuji, že přecházím z jednoho časoprostoru do jiného. Zejména v politice, které jsem se, v mé druhé zemi, naučil jako společné práci na věcech společných, společnému rozhodování o nich. Chápu, že pohled na to, o co by mohlo, mělo jít je poměrně náročný – pro nezkušené, ty podstaty věci neznalých, nebo se o ni nezajímajících. Jako ve všech oblastech společnosti, kde převládá zastaralé, neznalost či neum.

Samozřejmě, že se novému můžeme učit – jako všem umům a dovednostem. Což v politice, ve společném uspořádávání věcí společných ve Švýcarsku, mé druhé zemi, začíná s pokračující socializací kolem puberty. Je, samozřejmě, jasné, že lidi tady na svět nepřicházejí o nic chytřejší, či hloupější než jinde. Ale, zdá se mi, že tady mají o něco více příležitostí učit se všemu možnému, cvičit se v tom. A měnit, vyvíjet to v čem a jak žijí. Podle mého dojmu k lepšímu.

V mnoha oborech, jako zejména v přírodních, exaktních, aplikovaných vědách, technických oborech, se naše časoprostory už dávno prolínají. Proč by to nemohlo jít v politice, v tom jak si společně uspořádáváme věci společné? V tom jak jsme za ně, přímo, zodpovědni?

Laboratoř demokracie

Švýcarům nejde o to, někoho poučovat, nebo se, proboha, nad někoho povyšovat. Těší je ale, když jejich poměrně vyvinutá demokracie inspiruje jiné. Jak se stalo v poválečném Bavorsku, které zase inspirovalo další německé země, zprvu ty západní, po pádu zdi i ty východní.

V jednom ze setkání “na sever od Rýna”,⁶⁾ mě jeden z přátel, mladý politolog, vyzval k více trpělivosti (klidně a s porozuměním, jak je jeho dobrým zvykem) a poznamenal: “Měj na mysli, že jsme, zatím stále ještě, tak o století za vámi.” Ale “nevadí”, dodal, “pro nás jste také výbornou laboratoří vyspělé demokracie.”

⁶⁾ (de) Demokratiekonferenzen (konference o demokracii), (en, de) Centre for Democracy Studies Aarau / Zentrum für Demokratie Aarau (ZDA)

A co EU – co s ní, co s jejími problémy?

No, uvidíme, jak “se” “EU” vyvine. Nebo ne. Problémů má dost.⁷⁾ V jednu z možností, zbožných přání, že se “EU” ujme osvícená, rozumná, zodpovědně pracující elita, nevěřím. V polovině minulého století, po druhé třicetileté válce 1914-45, to ještě šlo. Když se tehdejší elity několika zemí dohodly na tom, že nebudou mezi sebou válčit a zamyslely se nad tím, co s tou, šílenou, devastací.

⁷⁾ EU problems: (en) google.com…EU problems

Další z možností je, že postupující spoluúčastí lidí na jejich věcech “se” dostane tak daleko, že ji začnou používat i ve věcech mezinárodních, včetně EUropských. Jak už činí v té laboratoři.

Vladimír Rott, 14./17.10.17

---

Okénka do “laboratoře demokracie”

1 – Tady je jedno z “okének” do “laboratoře demokracie”, pohled na to, jak to s těmi hlasováními funguje, od roku 1848 a dnes každým třetím měsícem, na celostátní úrovni (na webu vlády, departementů a správy Spolku admin.ch – DE, FR, IT, RM a EN)

Chronologický přehled hlasování od roku 1848, a další informace, ve třech jazycích Spolku:

německy – Politische Rechte > Volksabstimmungen > Chronologie Volksabstimmungen
francouzsky – Droits politiques > Votations > Répertoire chronologique
italsky – Diritti politici > Votazioni > Indice cronologico (per scadenza)

Lidová hlasování, přehled a další informace, v pěti jazycích (Spolku):

německy – Dokumentation > Volksabstimmungen
francouzsky – Documentation > Votations populaires
italsky – Documentazione > Votazioni popolari
rétorománsky – Documentaziun > Votaziuns dal pievel
anglicky – Documentation > Popular vote

A k tomu, samozřejmě, i v kantonech a každé obci, ve všech věcech společných, tak jak je lidé uspořádávají.

2 – A tady jsou další okénka, pohledy na tu samou věc – začněme úvodem ke skutečné Demokracii, z heslovitého přehledu Základní prvky, procesy, souvislosti demokracie (Švýcarska) – přehled, praxe, dějinný vývoj:

Demokracie je takové uspořádání státu, v kterém lid (řecky demos), tedy společenství všech plnoprávných občanů (samozřejmě včetně nezávislých a kvalifikovaných odborníků a nezávislých a kvalifikovaných volených zástupců) – a ne (pouze) jedinec nebo (malá) skupina či některé skupiny mocných – vykonává správu věcí společných, veřejných, včetně vládnutí – neboli suverenitu.
Ve středověku bylo něco jako demokracie zcela vyjímečné …práva na spoluúčast byla …omezená …a platila jako privilegia, udělená mocnářem, panovníkem pouze některým z “vyšších” skupin. Teprve moderní demokracie, jak se začala prosazovat po Americké a Francouzské revoluci, zaručuje Politická práva jako důsledek lidských práv, jejichž ochrana se stala jedním z hlavních úkolů demokratického státu.
Pro …demokracii je Švýcarsko zvláště zajímavé, protože …se v něm moderní liberální demokracie prosadila poměrně brzy, se vznikem spolkového státu v roce 1848, a získala obzvláštní formu zavedením nástrojů přímé demokracie – po tradičně obecních, městských – také na kantonální a celostátní, spolkové úrovni.

další základní prvky, procesy, souvislosti →Základní prvky, procesy, souvislosti demokracie (Švýcarska) – přehled, praxe, dějinný vývoj (vjrott.com/d-ch-cs) s odkazy na články v němčině, francouzštině a italštině v Historickém lexikonu Švýcarska