Verhandlungen mit der EU – UK, CH

Zwei Wissenschafter der ETH Zürich – einer davon war, leitend, im einen der Verhandlungsteams CH-EU*) – schätzen die Optionen der Briten ein, die sie in Verhandlungen mit der EU haben. Sie schlagen auch den Bogen zu sich daraus ergebenden Optionen für die Schweiz.

Die Schweiz sollte einen engen Austausch mit den Briten pflegen
Die Schweiz und Grossbritannien haben beide einen starken Souveränitätsreflex, sie stehen beide für eine Freihandelspolitik ein, und sie sind beide an einer guten Zusammenarbeit mit der EU interessiert.
Michael Ambühl und Daniela Scherer, NZZ 11.12.17, Gastkommentar

Michael Ambühl ist Professor für Verhandlungsführung an der ETH Zürich und *)ehemaliger Schweizer Unterhändler der Bilateralen II; Daniela Scherer ist Doktorandin am Lehrstuhl für Verhandlungsführung an der ETH.
→ Michael Ambühl: google…search…
→ Daniela Scherer: google…search…
Verhandlungsführung und Konfliktmanagement / Negotiation and Conflict Management: necom.ethz.ch (am MTEC der ETH)

Bin gespannt, ob UK mit der EU tatsächlich klug, sachlich und fundiert verhandeln wird. Und kann.

Brexit kann man ja bei weitem nicht mit einer der CH-Abstimmungen vergleichen, die breit diskutiert werden, bevor die Stimmberechtigten entscheiden. Herr Cameron entschloss sich eines Tages einfach, ein Plebiszit durchzuführen, da er damit seine angeschlagene Machtposition in seiner Partei stärken wollte. Bekanntlich musste er aber gehen.

→ Andi Gross zum Brexit:
«…ein Plebiszit ist nie etwas gescheites. Plebiszite veranstalten Herrscher, Regierende meistens aus Verzweiflung. Herr Cameron meinte, er könne so seine innerparteilichen Feinde stilllegen, die ihn daran gehindert haben, Premierminister zu werden, oder Kandidat zu werden. Und hat ein Plebiszit organisiert aus seinem eigenem, ganz einfachen, Machtinteresse. Und es ist sicher keine gescheite Sache gewesen. Nein, es ist eine Verzweiflungssache gewesen, die völlig schief herausgekommen ist…
…In der Schweiz kann der Bundesrat keine Volksabstimmung auslösen, einfach so, über eine Frage, die er erfindet…
…Herr Cameron ist sich kaum bewusst gewesen, dass wenn man 20, 25, 30 Jahre lang die Probleme nicht löst, die die Leute bedrücken – und es hat ganz viel riesige Probleme in England [= GB/UK] – dass sie dann, sozusagen, ein Ventil suchen. Und wenn man sie einmal in 30 Jahren plötzlich etwas sagen lässt, dass dann alle Probleme zusammen kommen…»
…weiter: Andreas Gross – die direkte Demokratie nach «Brexit», Radio SRF, 30.6.16, Übersicht (auf Deutsch), Audio (auf CH-Deutsch)

→ der deutsche Verein «Mehr Demokratie» zum Brexit: google…search…

Herzliche Grüsse,
Vladimir Rott
(MAS ETH MTEC)

Advertisements

O zemích EU a Švýcarsku – dva časoprostory?

vyšlo také na →blisty.cz 16.10.17, zde aktualizováno 17.10.17

O údivech ze Švýcarska – nejen nad separatismem v EU a zneužíváním ústavy jako nástroje moci. Také o údivech nad chybějící zodpovědnosti v politice, nad demonstrací v rouše referenda, nad plebiscitem coby pohlazením mocných a nehodě v politice. Na příkladech Katalánska, Skotska, Spojeného království, včetně Brexitu, a Španělska. O společné ústavě, společných pravidlech ve věcech společných. O laboratoři demokracie.

“To je jako o koze a o voze”, píše Boris Cvek v poznámce Problém…není, že by nebylo možno měnit…ústavu (BL 13.10.17). V ohlase na poznámku “Separatismus v Evropě a údiv ze Švýcarska (zde, vyšlo také v BL 12.10.17). Z čehož usuzuji, že onen pohled, údiv ze Švýcarska na některá absurdní dění v některých zemích EUropy není jen tak srozumitelný. Pokusím se onen pohled na některé z těch absurdit objasnit.

Stručně shrnuto jde v poznámce “Separatismus v Evropě a údiv ze Švýcarska” o údiv nad tím, že v dnešní EU je ústava zneužívána coby nástroj moci. Dále autor líčí, jak věci společné společně řeší Švýcaři – škoda, že ani to není srozumitelné.

Zodpovědnost reprezentantů?

Podstata problému mnohých zemí, včetně zemí Evropy, je ale hlubší – chybějící zodpovědnosti reprezentantů. Což je možné pozorovat i na aktuálním příkladu Katalánsko – Španělsko. Kde je zodpovědnost za činy? U reprezentantů anebo u těch, které reprezentují? Pokud u reprezentantů, vezmou si ji s sebou, když se vydají dále?

Ve Švýcarsku je zodpovědnost společná. Nikdo sice nemusí hlasovat,1) ale pokud tak činí, nese i svou část zodpovědnosti. Pokud nehlasuje, přenechává, “předává” ji ostatním. A volení jsou posuzování i podle toho, jak dobře s lidmi spolupracují.

1) závazná rozhodnutí, zadání reprezentantům, každý třetí měsíc (občas i volby, společně s jedním z hlasování)

Protiprávnost nebo samozřejmost?

David Hesse, autor onoho údivného pohledu, uvádí příklady absurdního dění ve dvou zemích EU. V zemi jedné udivuje to, že někdo by měl hlasoval protiprávně a že tamější ústavní soud rozhodl, že ono referendum porušuje ústavu. Obdobně udivuje v zemi druhé to, že když se někdo pokusil o doplnění svých práv, a sice žalobou, tak tamější ústavní soud prohlásil, že takové právo by bylo v rozporu s ústavním pořádkem.

Ve Švýcarsku je zvykem, že problémy lid(é) společně řeší tak jak je život přináší a že i ústava, jako společná pravidla, je společná věc.

Demonstrace, referenda, plebiscity

K příkladu Katalánska – tam, samozřejmě, nešlo o nějaké referendum (český to pojem pro hlasování), ale o demonstraci v rouše referenda. Nemohlo jít o nic jiného. Jakkoliv to jinde jde, i tam kde referenda jsou velkou výjimkou.

Podívejme se už jen na příklad Skotska a Spojeného království, který ukazuje, jak by takové referendum o samostatnosti mělo vypadat, všude tam kde referenda jsou velkou výjimkou – vzájemně se na něm, jeho obsahu, dohodnout, pak o dohodnuté otázce hlasovat. A pak rozhodnutí respektovat. Jako jakékoliv rozhodnutí jiné. Jak je v dobré, kompetentní politice zvykem. Ponechme stranou, že Švýcaři něco takového ještě za referendum nepovažují – neb je organizováno “zhůry” a jako vyjímečná záležitost (viz též ‘Referendum’ o ‘ústavě’ – aneb, přesněji, anketa ke smlouvě, poznámka VR z ledna 2015, k referendům a plebiscitům (BL někdy koncem 2004/začátkem 2005).

Naopak ale Spojené království také nabízí jednu z absurdit, onen proslulý Brexit, plebiscit v plné parádě. Kdy se jeden z těch právě u moci domníval, že si ve své partě/partaji posílí postavení a nechal k tomu provést anketu o ne/odchodu z EU. Ona anketa nebyla žádné referendum, ale klasický plebiscit, v kterém se panovník skloní k lidu otázkou, která se mu právě zalíbí, aby si potvrdil vlastní oblíbenost. Brexit je také klasický příklad i pro tzv. hybris.2) Jak hybris, tak plebiscity jsou typické pro systémy, v kterých je moc soustředěna v jedné ruce, či v rukou malé skupiny. Určitým pokrokem je, tedy kdysi bylo, že absurdita onoho soustředění moci je dočasná.

2) cs.wikipedia.org…hybris

Nehodami k lepšímu?

U Brexitu dále zajímavé je, že mocnářovo zamýšlené pohlazení k tomu pozvaným lidem se “tak nějak” osamostatnilo. Tedy, že bylo vítanou záminkou pro část těch u moci, kteří mají pocit že EU není dobrá věc. Samozřejmě že “nikdo neví co vlastně s tím” Brexitem, tedy věcně, mimo pocity. Tato “nehoda” se ale může vyvíjet mnoha směry – mimo mnoha jiného i k lepšímu uspořádání věcí společných jak v Evropě, tak ve Spojeném království. Nehody ale k dobré politice nepatří – v té je lepší pořádně pracovat, kompetentně a zodpovědně.

Možné uspořádání věcí s EU

Co se možného uspořádání věci s EU týče, bych rád poukázal na Bilaterals CH-EU.3) Prostě vzít co je, a bod po bodu dojednat. A o tom hlasovat, jak je ve Švýcarsku samozřejmým zvykem.

3) (en) google.ch…Bilaterals CH-EU, dále také (de) Bilaterale CH-EU, google.ch…Bilaterale CH-EU (+fr, it)

Něco obdobného by, samozřejmě, mohli i ve Spojeném království. Pokud by si na to, doma, (1) udělali podmínky, tj. podpořili, použili ty procesy v politice, které jsou konstruktivní a (2) dohodli se, co vlastně chtějí. Samozřejmě se všemi, doma ve Spojeném království, a klidně tak, jak na to ti všichni jsou dnes zvyklí.

Ústava jako nástroj moci nebo coby společná pravidla?

Vraťme se k ústavě, zejména jako společným pravidlům společného dění. Samozřejmě, že ústavy mění i jiní než Švýcaři. I autor údivu ze Švýcarska se, samozřejmě, o té samozřejmosti zmiňuje.

Vraťme se k příkladu Katalánska a Španělska. Tam ústavu mění, mimo mnoha jiných, i Rajoyova parta(j), která nejen že (2017) nechá mlátit do demonstrujících separatistů, ale i předtím, mimo jiného, žaluje na změnu ústavy a sice s úspěchem, takže ústavní soud (2010) oklešťuje autonomii Katalánska, což někteří v Katalonii považují za facku.

A tady je možné se ptát – Chtějí, snad, Rajoy a jeho parta(j) Katalány dofackovat, domlátit do samostatnosti? Ale proboha, proč, když podle řady odhadů většina v Katalánsku samostatnost nechce? Zato chce, tříčtvrteční, většina referendum. Ale to zase post-frankističtí autoritativní centralisté nechtějí. Proč? Asi proto, že se tomu neučili.

Ano a samozřejmě, ani v Katalánsku či Španělsku není problém v tom, že by nebylo možno měnit ústavu, jak (správně:-) už v titulku příspěvku poznamenává Boris Cvek. Kde ale je problém, kde je rozdíl?

Problém je v tom, že někde ústavy slouží k prosazení zájmů těch či oněch u moci, což, samozřejmě, vede ke konfliktům, konflikty udržuje, konflikty těžko řeší. Rozdíl je v tom, že někde se jedná o společná pravidla soužití, která podporují společná řešení. Například i konfliktů, které předcházely přípravě, a hlasování o, založení onoho nejmladšího kantonu,4) který si, zcela samozřejmě, vzal svou příslušnost ke Spolku s sebou.

4) (de) de.wikipedia.org…Kanton Jura

Což ale jde i bez ohledu na ten či onen politický systém, jak ukazuje příklad Skotsko – Spojené království. EU ale prohlašuje, že Skotsko si své členství ponechat nesmí, neboť mu prý nepatří, s odvoláním na tzv. Prodiho doktrínu, věc nejen právně spíše pochybnou.5)

5) (en) google.com…Prodi doctrine

Pouze někdo u moci nebo společně ve společných věcech?

Další absurdum post-monarchistických systémů je, že část zvolených je u moci, část zvolených je od ní odstavena, či má na ní pouze omezenou účast. Což, opět, vede k řadě konfliktů všude tam, kde si ta, zpravidla, menšina právě u moci myslí, že je u moci pouze ona – jako např. v Katalánsku a Španělsku. Není to ale nutné, jak ukazuje, jakkoliv pomalu otřepaný, příklad Skotsko – Spojené království.

Dva časoprostory nebo časoprostor společný?

Zdá se mi, jak se tak už jen Evropou pohybuji, že přecházím z jednoho časoprostoru do jiného. Zejména v politice, které jsem se, v mé druhé zemi, naučil jako společné práci na věcech společných, společnému rozhodování o nich. Chápu, že pohled na to, o co by mohlo, mělo jít je poměrně náročný – pro nezkušené, ty podstaty věci neznalých, nebo se o ni nezajímajících. Jako ve všech oblastech společnosti, kde převládá zastaralé, neznalost či neum.

Samozřejmě, že se novému můžeme učit – jako všem umům a dovednostem. Což v politice, ve společném uspořádávání věcí společných ve Švýcarsku, mé druhé zemi, začíná s pokračující socializací kolem puberty. Je, samozřejmě, jasné, že lidi tady na svět nepřicházejí o nic chytřejší, či hloupější než jinde. Ale, zdá se mi, že tady mají o něco více příležitostí učit se všemu možnému, cvičit se v tom. A měnit, vyvíjet to v čem a jak žijí. Podle mého dojmu k lepšímu.

V mnoha oborech, jako zejména v přírodních, exaktních, aplikovaných vědách, technických oborech, se naše časoprostory už dávno prolínají. Proč by to nemohlo jít v politice, v tom jak si společně uspořádáváme věci společné? V tom jak jsme za ně, přímo, zodpovědni?

Laboratoř demokracie

Švýcarům nejde o to, někoho poučovat, nebo se, proboha, nad někoho povyšovat. Těší je ale, když jejich poměrně vyvinutá demokracie inspiruje jiné. Jak se stalo v poválečném Bavorsku, které zase inspirovalo další německé země, zprvu ty západní, po pádu zdi i ty východní.

V jednom ze setkání “na sever od Rýna”,6) mě jeden z přátel, mladý politolog, vyzval k více trpělivosti (klidně a s porozuměním, jak je jeho dobrým zvykem) a poznamenal: “Měj na mysli, že jsme, zatím stále ještě, tak o století za vámi.” Ale “nevadí”, dodal, “pro nás jste také výbornou laboratoří vyspělé demokracie.”

6) (de) Demokratiekonferenzen (konference o demokracii), (en, de) Centre for Democracy Studies Aarau / Zentrum für Demokratie Aarau (ZDA)

A co EU – co s ní, co s jejími problémy?

No, uvidíme, jak “se” “EU” vyvine. Nebo ne. Problémů má dost.7) V jednu z možností, zbožných přání, že se “EU” ujme osvícená, rozumná, zodpovědně pracující elita, nevěřím. V polovině minulého století, po druhé třicetileté válce 1914-45, to ještě šlo. Když se tehdejší elity několika zemí dohodly na tom, že nebudou mezi sebou válčit a zamyslely se nad tím, co s tou, šílenou, devastací.

7) EU problems: (en) google.com…EU problems

Další z možností je, že postupující spoluúčastí lidí na jejich věcech “se” dostane tak daleko, že ji začnou používat i ve věcech mezinárodních, včetně EUropských. Jak už činí v té laboratoři.

Vladimír Rott, 14./17.10.17


Okénka do “laboratoře demokracie”

1 – Tady je jedno z “okének” do “laboratoře demokracie”, pohled na to, jak to s těmi hlasováními funguje, od roku 1848 a dnes každým třetím měsícem, na celostátní úrovni (na webu vlády, departementů a správy Spolku admin.ch – DE, FR, IT, RM a EN)

Chronologický přehled hlasování od roku 1848, a další informace, ve třech jazycích Spolku:

německy – Politische Rechte > Volksabstimmungen > Chronologie Volksabstimmungen
francouzsky – Droits politiques > Votations > Répertoire chronologique
italsky – Diritti politici > Votazioni > Indice cronologico (per scadenza)

Lidová hlasování, přehled a další informace, v pěti jazycích (Spolku):

německy – Dokumentation > Volksabstimmungen
francouzsky – Documentation > Votations populaires
italsky – Documentazione > Votazioni popolari
rétorománsky – Documentaziun > Votaziuns dal pievel
anglicky – Documentation > Popular vote

A k tomu, samozřejmě, i v kantonech a každé obci, ve všech věcech společných, tak jak je lidé uspořádávají.

2 – A tady jsou další okénka, pohledy na tu samou věc – začněme úvodem ke skutečné Demokracii, z heslovitého přehledu Základní prvky, procesy, souvislosti demokracie (Švýcarska) – přehled, praxe, dějinný vývoj:

Demokracie je takové uspořádání státu, v kterém lid (řecky demos), tedy společenství všech plnoprávných občanů (samozřejmě včetně nezávislých a kvalifikovaných odborníků a nezávislých a kvalifikovaných volených zástupců) – a ne (pouze) jedinec nebo (malá) skupina či některé skupiny mocných – vykonává správu věcí společných, veřejných, včetně vládnutí – neboli suverenitu.
Ve středověku bylo něco jako demokracie zcela vyjímečné …práva na spoluúčast byla …omezená …a platila jako privilegia, udělená mocnářem, panovníkem pouze některým z “vyšších” skupin. Teprve moderní demokracie, jak se začala prosazovat po Americké a Francouzské revoluci, zaručuje Politická práva jako důsledek lidských práv, jejichž ochrana se stala jedním z hlavních úkolů demokratického státu.
Pro …demokracii je Švýcarsko zvláště zajímavé, protože …se v něm moderní liberální demokracie prosadila poměrně brzy, se vznikem spolkového státu v roce 1848, a získala obzvláštní formu zavedením nástrojů přímé demokracie – po tradičně obecních, městských – také na kantonální a celostátní, spolkové úrovni.

další základní prvky, procesy, souvislosti Základní prvky, procesy, souvislosti demokracie (Švýcarska) – přehled, praxe, dějinný vývoj (vjrott.com/d-ch-cs) s odkazy na články v němčině, francouzštině a italštině v Historickém lexikonu Švýcarska

Separatismus v EU – podivení ze Švýcarska

vyšlo také na →blisty.cz 12.10.17

Španělská vláda to říká, král Felipe to říká a celý svět tomu má naslouchat: Katalánsko hlasovalo protiprávně. A ústavní soud v Madridu již v září rozhodl, že referendum o nezávislosti regionu porušuje španělskou ústavu. Ve Švýcarsku vyvolává argument o neústavnosti podivení. Vždyť švýcarští občané několikrát za rok v hlasováních rozhodují o změnách v textu Spolkové ústavy. A ústava, jako závazná pravidla spolužití, je předmětem neustálé diskuse.

To platí i pro územní uspořádání. Ústava uvádí jmenovitě 26 švýcarských kantonů. Včetně nejnovějšího kantonu Jura, jehož vytvoření 1979 odloučením z kantonu Bern bylo také předmětem hlasování. Ústava také uvádí, že kdyby se občané nějakého kantonu chtěli stát samostatnými, od Spolku nezávislými, mohli by tak učinit – kdyby přesvědčili zbytek lidí v zemi, aby je nechali odejít, a souhlasili se změnou ústavy, která by odešlý kanton i ze seznamu vypustila. Vlastí znavený kanton by mohl iniciovat národní hlasování, v němž by většina obyvatelstva a kantonů musela s odchodem kantonu souhlasit. Což by změnilo i seznam inventáře národa. Zatím ale nikdo neměl potřebu se o to pokusit.

Možná, že Švýcarsko není dobré pro srovnání. Lidé zde mají více politických práv než kdekoli jinde. Tak u našich sousedů, v Německu, tamější Ústavní soud v lednu prohlásil, že pokusy o odloučení jednotlivých států by byly “v rozporu s ústavním pořádkem”. Jeden bavorský občan podal žalobu na to, že toto právo v Německu chybí. Takové rozhodnutí by ve Švýcarsku nebylo možné. Svrchovaní správci ústavy jsou občané, nějaký ústavní soud neexistuje. Žádná jurisdikce nemůže Švýcarům zakázat, aby změnili svou ústavu podle svého uvážení. Politický systém se spoléhá na to, že jeho občané nečiní nic hloupého. A sice od roku 1848, od počátku moderního federálního státu, který je založen na ještě starších demokratických zkušenostech a ideálech francouzské revoluce. Kontrolovat občany není jeho úkolem.

Dalo by se argumentovat, že španělská demokracie je pro takové svobody příliš mladá – příliš mladá pro lidová hlasování (v ČR zvaná referenda), která by se dotýkala ústavy z roku 1978. Hrůza Francovy diktatury sedí za krkem nejen Barceloně, ale také Madridu – probůh je se nedoknout Textu Demokracie, žádné experimenty. Ale dotýkat se dá – ani ve Španělsku není ústava nedotknutelná, může být změněna parlamentem. A ústavní změny se dějí i jinde, všude, nejen ve Švýcarsku, a ne jen v ohrožených demokraciích, jako je Turecko a Polsko. Spojené státy například chápou svou ústavu jako “pravosvatý” text, který musí být interpretován soudci. Ale i ten je upravován – v podobě ústavních dodatků. Tak například 26. dodatečný článek snížil volební věk na 18 let. To bylo 1971.

Ano, existují i dobré důvody proti odloučení Katalánska. Je však zejména také na centrálním státě, aby vysvětloval proč je solidarita Katalánska s ostatními pro všechny dobrá. Centralizovaný stát dluží všem svým občanům debatu o tom, proč má smysl zůstat dohromady. A pokud by už jen vzal zpátky okleštění autonomie minulých let, snížila by se chuť Katalánů odejít. A pokud by začal jednat o více autonomie, a o daňové suverenitě, podstatně by vzrostla jejich chuť ve společném státě zůstat.


David Hesse: (německy) Letter from Europe: Separatismus aus Schweizer Sicht, Die Welt 9.10.17, překlad a lehké doplnění Vladimír Rott

David Hesse je redaktorem curyšského Tages-Anzeiger

Alternative zum Euro? Echter Euro!

ein Beitrag zur NZZ-Diskussion «Gibt es eine Alternative zum Euro als Klammer für die Union?»1) – zum Beitrag von Harold James: «Der Euro – mehr als eine Währung», NZZ 3.4.17 2)

Der Euro an sich wäre kein Problem. Im Gegenteil, wie die guten Ansätze zeigen, die allerdings im Schatten der schlechteren untergehen.

Unter einer Voraussetzung. Wäre er eine echte Währung, die von echten Fachleuten aufgebaut wäre, nach allen Regeln ihres Handwerks. Unabhängig von all’ den Begehrlichkeiten der EU- und Länder-Politiker/innen und all’ den diversesten Lobbies – von «links» bis «rechts», von «staats»- bis «wirtschafts»-gläubig, von «Nationalisten» bis «Unionisten».

So wie heute der Euro ist, vereint er eher das Schlechtere all’ der «nationalen» Währungen die in ihm untergegangen sind. Leider.

Die Lösungen für einen echten Euro wären längstens da, nur müssten Qualifizierte und Verantwortungsvolle ‘ran, um sie umzusetzen und um dann den echten Euro weiter zu pflegen. Echter Euro – eine Alternative zum heutigen Euro. Eine sehr gute, hervorragende, Alternative.

Dann könnte der echte Euro u.v.a. auch dazu beitragen, die Berufs-/Politiker daran zu messen, wie gut sie für die Menschen arbeiten. Denn er wäre von all’ den Begehrlichkeiten deren befreit, die Politik als Pfründen betreiben.

Echter Euro für aufrichtige, kompetente, verantwortungsvolle Menschen – auch diejenige in der Politik. Dazu eine Gretchenfrage – Macht’s unser Franken vor?


1) NZZ–Leserdebatte Gibt es eine Alternative zum Euro als Klammer für die Union? – Der Euro zwingt die Mitgliedstaaten der EU, unterschiedliche Werte miteinander in Einklang zu bringen. Das schreibt Gastkommentator Harold James.2) Gäbe es Alternativen dazu?

2) Europäische Währungsunion: Der Euro – mehr als eine Währung – Das Gefälle bei der ökonomischen Leistung heizt den Nationalismus in Europa an. Der Euro steht in der Kritik – vielleicht gerade weil er die Staaten dazu zwingt, unterschiedliche Werte miteinander in Einklang zu bringen, von Harold James, NZZ 3.4.17
Harold James ist Professor für Geschichte und internationale Beziehungen an der Princeton University, New Jersey. Der Beitrag ist sein überarbeitetes Referat am NZZ-Podium Berlin vom 29.3.17 zum Thema «Europäische Währungsunion» (Übersetzung: Martin Senti).

No more wars, no more killings, by states – how to… Is Europe already so far?

In the middle of the 19th century, in the middle of Europe, the elites of what became multicultural Switzerland, decided not to participate in any wars. One of the questions this society asked: “How to be secure without wars?”

In the middle of the 20th century, the elites of what became EU decided not to fight each other – yet to go to any wars they wish to. One of the questions the EU did not ask yet: “How to be secure without wars?”

Another question asked by those people, in the middle of the 19th century, in the middle of Europe: “How to participate all in shaping all things common together?”

I think these two questions should be asked by today’s elites of Europe. Yet who are the elites of today? All the people? Is Europe already that far?

Keine Kriege, kein Töten vom Staat aus – wie so ‘was geht, gehen kann… Ist Europa schon so weit?

Mitte des 19. Jahrhunderts, mitten Europas, entschieden sich die Machteliten dessen, was ein multikulturelles, weltoffenes “Fleckchen” wurde, an keinen Kriegen mehr teilzunehmen. Eine der Fragen, denen sich die nach und nach entstehende neue Gesellschaft stellte war: “Wie macht man Sicherheit ohne Kriege?”

Mitte des 20. Jahrhunderts, entschieden sich die Machteliten dessen, was EU wurde, keine Kriege mehr gegeneinander zu führen – doch sie blieben “selbstverständlich” dabei, weiterhin in andere Kriege zu ziehen. Eine der Fragen, die sich “die EU” noch nicht stellte: “Wie macht man Sicherheit ohne Kriege?”

Eine andere Frage, die sich die, seit Mitte des 19. Jahrhunderts, inmitten Europas, nach und nach entstehende neue Gesellschaft stellte war: “Wie kann man alle an allen gemeinsamen Dingen beteiligen? Wie das Gemeinsame gemeinsam gestalten?”

Ich denke, diese beiden Fragen sollten sich die Eliten heutigen Europas stellen. Doch wer sind diese Eliten Europas heute? Alle Menschen? Ist Europa schon so weit?

Skotsko po referendu: co ještě chybí na cestě k demokracii?

KN 38/14 – Společnost a politika, Zahraničí
Skotsko po referendu: co ještě chybí na cestě k demokracii?
Vladimír Rott

Tento text byl psán den před skotským referendem. Týká se otázek, které nezmizí ze světa s kladným ani záporným výsledkem hlasování o skotské nezávislosti.

“Ano, samozřejmě jsem pro samostatnost, ale nejen pro Skotsko – pro všechny, kdekoliv už žijí. Skutečná samostatnost by znamenala, konečně, osvobození od feudálního systému, ve kterém více než polovina Skotska patří pětistovce lidí (tedy necelé setině procenta z 5,3 milionu lidí, co v zemi žijí).
…Je jedno, jak se ve Skotsku rozhodneme, pokud se nic nezmění, tak náš osud bude určován těmi samými koncerny a spekulanty jako dosud. A naše vláda si bude i nadále dělat s rozhodnutími lidí na lokální úrovni, cokoliv se jí zlíbí. Současná, referendem vyvolaná, debata se vede o hospodářství, o měně, o zájmech finančníků či armády.
…Ale o naší krajině, v níž žijeme, a o skutečně demokratickém uspořádání našich věcí není nic moc slyšet. Inspirujeme se mýty sahajícími do minulosti, které tak milujeme, bájemi a pověstmi naší země – a jak málo nás zajímá ona sama dnes!
…Cesta vpřed, ve Skotsku, stejně jako jinde, je jen a pouze v přímém zastoupení, spoluúčasti lidí, skutečném přerozdělení půdy a bohatství, a − především − v politice skutečné péče o životní prostředí, podporující zdraví a spokojenost všeho živého.”

To jsou některé myšlenky, které před hlasováním (v ČR referendum, někdy i “volby”) napsal John Burnside, skotský spisovatel, básník a publicista, původně systémový analytik, v Neue Zürcher Zeitung 16.9.14 a, spolu s dalšími, v The Guardian 19.7.14.

Diskuse a debaty o právě aktuálním skotském referendu hýbají skotskou společností po celém světě. A nejen jí. Málem tolik pozornosti – přinejmenším v kruzích zasazujících se o více demokracie v Evropě (zmíněných zde a v KN 38/14 zde) – naposled vyvolala možnost, před třemi lety daná Islanďanům, psát připomínky a podávat návrhy online k islandské ústavě (viz též KN 2-3/11, s. 10 PDF zde).

Události, naděje – a změny k lepšímu

Co takové události mohou přinést lidem, jejich životu? Pro demokracii, její vývoj – více demokracie, spoluúčasti, samosprávy, větší politická práva? Pro lepší spravedlnost a proti chudobě – lepší rozdělení společného bohatství, výsledků práce, přírodních zdrojů? Pro naši zemi a vše živé na ní – lepší péči o zdravější životní prostředí, vodu, vzduch, i o to, co pěstujeme a jíme?

Pro vývoj demokracie je zajímavé podívat se na to, co se děje, pokud takové události – jakou je i skotské referendum nebo islandská tvorba ústavy – jsou pouze výjimečné, ojedinělé, “nasazeny shora”. V dobrém případě mohou, jako “demokratické okamžiky”, “demokratická okénka”, přispět ke konstruktivní diskusi společnosti, a to jaksepatří rozporuplné (kontroverzní). A k “chuti na víc”. A tím i pohnout věcmi. V případě ne už tak dobrém, či dokonce špatném, ona “okénka brzy zabouchnutá” pouze přispívají k nespokojenosti, protestům. K rezignaci lidí. K touhám, spojeným často s obavou, že “stejně nebudou splněny”, či s hledáním někoho, něčeho, co je nám “nějak”, jedno už jak, vyplní.

Měřit demokracii

“Dobrost” nebo “špatnost” na “škále demokracie” znamená míru a kvalitu dění ve společnosti, ve společné politice – míru a kvalitu závaznosti rozhodnutí, závaznosti jak psané, tak i nepsané; debat, diskusí jim předcházejících, je doprovázejících a po nich pokračujících; zahrnutí pokud možno všech, pokud o tu či onu věc mají zájem; vyváženosti řešení; kompetentnosti odborné a sociální; kontinuity, jistoty a zároveň i vývoje.(1)

Island a nedotažená participace

Podívejme se na příklad Islandu, jehož nezávislost na Dánsku v roce 1944 Islanďané, spolu s ústavou, potvrdili v referendu valnou většinou 95 %. Dnes na Islandu, ostrově “odpradávna” značně vulkanickém a ledovcovém o rozloze něco přes sto tisíc km2, žije kolem třetiny milionu obyvatel. Delší dobu Islanďanům docela vyhovoval způsob vládnutí vymodelovaný podle dánského – vy vládněte, spravujte stát, my se staráme pouze o své (k čemuž vládnutí, správa věcí nepatří).

K islandským “okénkům demokracie” poslední doby, tedy řešením otázek referendem, vedly úspěšné protesty proti prodeji Islandu zahraničním spekulantům v roce 2008 – přičemž původcem a aktivním účastníkem spekulací byl tehdejší guvernér islandské centrální banky (2005-2009) a jejich aktivním podporovatelem předseda předposlední islandské vlády (2006-2009). Protesty vedly k nové vládě (2009−2013) a k referendu, ve kterém Islanďané podpořili vládu odmítající splácet úroky “zahraničním” spekulantům. Na to pak bezprostředně navazovala referenda další – možnost komentovat islandskou ústavu a podávat k ní návrhy online a referendum 2012 o ústavě, které, jak se nakonec ukázalo, tentokrát bylo zcela nezávazné. Není příliš jasné, jak to tehdejší vláda, kterou protest vyzdvihnul k moci, zamýšlela – jestli měla zájem o skutečnou spoluúčast lidí, o více demokracie na Islandu. Jasné je, že nová vláda (od dubna 2013) žádný zájem o participaci lidí nemá.

V květnu 2013 jsme byli pozváni do Sárska na konferenci Federativní Evropa? Solidarita, subsidiarita, demokracie (2) pořadateli workshopu na téma Jak by měl vypadat “Evropský konvent” 2014−2020?, s příspěvkem Evropský občanský konvent a ústava EU (European Citizens’ Convention and Constitution) – co se můžeme učit od Švýcarů o stavu a inspiracích diskuse, která v Evropě započala na přelomu devadesátých a nultých let, o spoluúčasti občanů na politice EU, o spoluúčasti občanů na psaní a dalším vývoji pravidel, kterými se politika EU řídí, dále i o tom, jak je závazně zapsat do smluv EU, a o tom, co znamená, co by měla a mohla znamenat Ústava EU – jako stálý, občanům, lidem a jejich zastupitelům rovnou měrou otevřený proces.

Mezi hlavními referenty byli i referenti z Islandské university a z hnutí InDefence (In Defence of Iceland, česky: NaObranu, Na obranu Islandu). Po referátech Ústava zdola (Crowdsourced Constitution) – co se můžeme učit od Islanďanů o psaní připomínek a návrhů k ústavě občany se téma posunulo – neboť toto “okénko demokracie” bylo již právě “shůry zabouchnuto” – k intenzivním diskusím, pokračujícím do noci, o tom, co a jak dál na Islandu. Islanďany z hnutí InDefence zaujala jimi čerstvě objevená švýcarská demokracie. Zejména i to, že politika je mnohem víc než možnost protestovat a/nebo občas změnit parlament a tím vládu.(3) Abychom ji pak, když nesplní naše očekávání, “potrestali”, často tím, že k moci nastoupí ti samí, či málem ti samí, co zklamali předtím – jak Islanďané učinili například v roce 2006, 2009 a, těsně před konferencí, 2013.

Skotsko a naděje s referendem spojená – co ještě chybí k práci na změnách k lepšímu

John Burnside uvádí řadu konkrétních příkladů, co se v jeho zemi, Skotsku, děje, ale nemělo by se dít. To, co navrhuje, odráží diskusi v Evropě a po celém světě a návrhy, první krůčky k tomu, co by mělo být. Ne “nacionální”, ale regionální sebeurčení. Samosprávu jednotek/společenství, které řeší vše, co se jich týká, na místě a spolupracují na jiných věcech s dalšími obdobnými společenstvími, a na dalších, větších věcech v dalších větších společenstvích. Lokální demokracii, a také přímou demokracii, “až na ni budeme zralí”. Přípravné a přechodné kroky k přímé demokracii, zastupitele a vlády, kteří bezprostředně zastupují voliče a pracují pro lidi. K tomu musíme, jako lidé i společnost, umět převzít odpovědnost. Burnside cituje Carne Rosseho, lékaře, ekonoma, politika a diplomata: Pokud lidé nemají odpovědnost, nedá se od nich očekávat, že mohou jednat odpovědně.” (“If people do not have responsibility, do not expect them to behave responsibly.”)

Jakmile se dostaneme k poznání, že umíme převzít odpovědnost za sebe sama a za naše věci, nic nám už nemůže bránit pustit se do práce. Za svobodu každého z nás – a ne za nezávislost mocných. S respektem pro naši společnou zem – a ne pro “národ” jako rukojmí mocných. Za společnou společnost nás všech – a ne za profit setiny procenta bohatých.


Poznámky

(1) Pro anglicky nebo německy čtoucí zájemce o diskusi o participaci v demokracii připojujeme odkaz na pracovní materiál hnutí Mehr Demokratie z března 2013 – anglicky zde, německy zde (PDF)

(2) 15. Německo-francouzský dialog – Federativní Evropa? Solidarita, subsidiarita, demokracie, 16.-17.5.13, Evropská akademie Otzenhausen (de, en, fr)

(3) Demokracie v praxi Švýcarska: Základní prvky, procesy, souvislosti – přehled, praxe, dějinný vývoj – spojeni.org/d-ch-cs (také: vjrott.com/d-ch-cs)